Karel Šandera

Při 110. výročí narození vynikajícího chemika Karla Šandery (*25. února 1903 v Mohelnu u Třebíče, + 8. července 1959) se zaměřujeme hlavně na jeho vědeckou práci, kterou zahájil již svou disertací. Rozšiřujeme tak informaci o Šanderovi podanou v Akademickém bulletinu 5/2003.

V osobě Karla Šandery se snoubí vynikající organizační činnost s vědeckou aktivitou a pedagogickou činností. V jádru šlo o fyzikálního chemika s neobyčejně širokým záběrem v oboru fyzikální chemie, který uplatnil v cukrovarnictví.

Karel Šandera se hned po maturitě v r. 1920 zapsal ke studiu chemické technologie na Vysoké škole chemickotechnologického inženýrství VŠCHTI a ke studiu chemie a fyziky na Přírodovědecké fakultě UK. Souběžně tedy studoval dvě vysoké školy, které také v témže roce absolvoval. Již jako graduovaný inženýr obhájil r. 1924 na univerzitě disertaci Působení kolloidů na elektrokapilaritu rtuti. Práci oponovali profesoři J. Heyrovský a J. Štěrba-Böhm a ohodnotili ji jako výbornou. Téma disertace bylo Heyrovskému blízké, on sám spolu s R. Šimůnkem též studoval na popud profesora B. Kučery elektrokapilaritu rtuti. Heyrovského posudek² nás informuje o obsahu disertace, která se jako i jiné nezachovala. Šandera při pozorování vlivu koloidů na elektrokapilární parabolu (závislost povrchového napětí na potenciálu rtuťové elektrody) zjistil, že positivní koloidy posunují křivku vlevo, negativní vpravo. Dále nalezl, že lze pohodlně sledovat změnu náboje koloidu způsobenou změnou koncentrace elektrolytu. Pozoroval též vliv koloidů na mezipovrchové napětí podle stupně dispersity koloidů, účinky škrobu různě hydrolyzovaného a nakonec vliv přítomnosti koloidu na záhadné sekundární maximum objevené Kučerou na elektrokapilárních křivkách. Disertaci Šandera bez problémů obhájil a stal se tak po výborných rigorosech nejmladším doktorem přírodních věd v Československu. Disertaci publikoval o rok později v čísle časopisu Rec. Trav. Chim. Pays-Bas věnovaném sedmdesátinám profesora B. Braunera (1855–1935). V závěru této publikace děkuje za pomoc při experimentování prof. K. Teigemu, na Heyrovského zapomněl, ačkoli byl jeho žákem. Šandera po dostudování marně čekal na asistentské místo na některém z ústavů univerzity. V tu dobu požádal ředitel nově založeného Výzkumného ústavu průmyslu cukrovarnického (VÚPC) V. Staněk profesory Heyrovského a F. Závišku o vhodného fyzikálního chemika pro VÚPC³. Oba profesoři rádi doporučili K. Šanderu, který byl od prosince 1924 do dubna 1925 ve Vojenském technickém a leteckém ústavu v Praze. Do Výzkumného ústavu průmyslu cukrovarnického v Praze byl přijat roku 1925 jako vedoucí fyzikálně chemického oddělení. Jeho úkolem bylo vytvořit novou koncepci fyzikálně chemického výzkumu v československém cukrovarnictví. Šandera se vrhl do práce. Studoval luminiscenci cukru, povrchové napětí cukerných roztoků a rychlost krystalizace sacharosy. Hlavní pozornost však věnoval využití konduktometrie (měření vodivosti elektrolytů a jejich roztoků) k analytickým a provozním měřením. Konduktometrie se stala Šanderovým celoživotním zájmem. V roce 1926 zkonstruoval nový konduktometr a současně jej patentoval. Přístroj byl přednostně určen ke stanovení obsahu popela v surových cukrech. O rok později se věnoval konstrukci fotometru k měření barvy cukrů. Nebylo to poprvé, kdy se pustil do konstrukcí přístrojů, už za studií si upravil aparaturu ke zkoumání působení koloidů na elektrokapilaritu rtuti. Šandera jako Heyrovského žák nezapomněl na polarografii, kterou zavedl jako jednu ze standardních metod hodnocení rafinády. Na jeho popud se vybavovaly postupně laboratoře velkých rafinerií polarografy, kde byly používány až do 70. let 20. století. Ve VÚPC Šandera postupně ovládl všechny postupy výroby cukru, některé z nich podstatně inovoval. Věnoval se značně též cukrovarnické analytice, o čemž svědčí jeho knihy. V roce 1931 se zde stal technickým správcem, r. 1940 byl jmenován místoředitelem a v květnu 1945 ředitelem ústavu. V období Protektorátu se zapojil do odbojové činnosti – měl tajnou laboratoř, která prováděla pro podzemní hnutí některé rozbory a připravovala sabotážní materiál. V laboratořích udržoval studenty, kteří kvůli uzavření českých vysokých škol nemohli studovat. Několikrát byl vyšetřován gestapem, vždy se však z jeho spárů dostal. Od poloviny 30. let se Šandera musel věnovat řídící práci, čímž utrpěla poněkud jeho výzkumná činnost, hlavně po roce 1945.
Kromě ředitelování ve Výzkumném ústavu cukrovarnickém (VÚC) se zapojil do pedagogické činnosti na Vysoké škole chemickotechnologické (VŠCHT). Karel Šandera byl v roce 1955 zvolen členem korespondentem ČSAV a o rok později mu byl udělen doktorát chemických věd. V r. 1954 byl vyznamenán Řádem práce.
Během svého života byl aktivním členem řady československých i zahraničních institucí. Např. už v r. 1927 byl zvolen členem Masarykovy akademie práce (MAP), r. 1939 se stal místopředsedou odboru chemické technologie MAP, od r. 1941 členem vědecké rady až do jejího zániku v roce 1952. V letech 1945–47 pracoval jako generální tajemník MAP. Od r. 1945 byl také členem Národní rady badatelské. Od r. 1940 byl členem a referentem Mezinárodní komise pro jednotné metody cukrovarnické analytiky, v níž byl jeden čas i jejím místopředsedou. Už od r. 1939 byl členem zkušební komise pro 2. státní zkoušky na VŠCHTI a v letech 1948–50 jejím místopředsedou. Stejnou funkci zastával i na Vysoké škole zemědělského inženýrství. Čtyři roky (1940–44)) byl předsedou odboru inženýrů ve Spolku inženýrů a architektů (SIA). Navíc byl členem šesti zahraničních vědeckých společností (např. American Chemical Society, Kolloid-Gesellschaft, Nouvelle Assoc. Internat. pour l´Essai des Materiaux, Society of Chemical Industry, Societé Chim. France). Z českých společností, jichž byl Šandera členem event. funkcionářem, jmenujeme Českou společnost národohospodářskou, Čs. společnost chemickou, Čs. svaz pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek a konstrukcí, Elektrotechnický svaz čs., Spolek čs. inženýrů. Byl členem nesčetných spolků a společenských organisací. Před 2. světovou válkou absolvoval Šandera studijní cesty do Italie, Francie, Německa, Holandska a Belgie. Zúčastnil se kongresů v Anglii, Belgii, Holandsku, Německu a Rakousku. Po 2. světové válce už na západ nemohl jet, ovšem pobýval v SSSR, Polsku, Maďarsku, NDR a Bulharsku⁴.

Odborná činnost
Karel Šandera se zasloužil o přeměnu převážně empirické cukrovarnické praxe na technologii opírající se o fyzikální chemii a analytiku. Jeho výzkumy ovlivnily téměř všechny stupně výroby řepného cukru. Publikoval přes 360 odborných statí hlavně v češtině, ale i v cizích jazycích. Jeho pojednání byla analytická, technologická či jeho srdci nejbližší fyzikálně chemická, kterých je téměř polovina. V nich se věnoval nejvíce konduktometrii, polarografii, adsorpci, kolorimetrii, luminiscenci, fosforescenci, nefelometrii, refraktometrii a viskosimetrii. Těmito metodami studoval suroviny i konečné produkty řepného cukru. Používal i kalorimetrii, potenciometrii, odraz X-záření a další fyzikálně chemické či fyzikální metody výzkumu včetně použití ionexů k odbarvování cukrů. Profesor Heyrovský zásoboval Šanderu polarografickou literaturou (separáty, bibliografiemi a knihami o polarografii) a Šandera naopak Heyrovského všemi polarografickými publikacemi z VÚC, protože tam byla polarografie silně pěstována. Šandera se svému celoživotnímu učiteli Heyrovskému při Heyrovského výročích či jmenováních neopomněl v gratulačních dopisech vždy vyznat ze svého obdivu⁵.

Obě fota: Archiv MÚA AV ČR
Dopis Karla Šandery z r. 1955 adresovaný Jaroslavu Heyrovskému

V období 1952–1958, kdy Šandera pracoval v VÚC a na VŠCHT, publikoval (často se spolupracovníky) skoro čtvrtinu svých prací otištěných ve sbornících a časopisech a třetinu svých knih. Uvádí se, že jeho práce vyšly v 55 odborných časopisech a sbornících (30 českých, 11 německých, 6 anglických, třech francouzských, dvou ruských a po jednom italských a polských). Knižních titulů zanechal jako autor či spoluautor celkem 25. Všimneme si několika, v nichž jsou uloženy mnohaleté Šanderovy zkušenosti s tím, že knihy týkající se technologie cukru pro specifičnost vynecháme. Vzhledem k eminentnímu zájmu o konduktometrii byl Šandera jako světově uznávaný odborník vyzván ve 30. letech prof. W. Böttgerem z Lipska, aby do „Physikalische Methoden der analyt. Chemie“ napsal kapitolu Angewandte Konduktometrie. O zhruba 10 let později napsal kapitolu o konduktometrii do Technických rozborů v chemické technologii VI a konečně v roce 1957 mu vyšla monografie - celostátní učebnice Konduktometrie. Tu mu pochválil jeho učitel J. Heyrovský⁵. Velmi užitečnou se ukázala Šanderova knížka z roku 1945 Polarizační přístroje v analytické, tovární a vědecké laboratoři, kterou napsal pro laboratoře cukrovarnické, potravinářské, lékařské a fyziologické a tukařské. Šandera velký zájem o analytiku cukrů se odrazil i v knižních publikacích. Už v roce 1930 spolu s V. Sázavským vydal Cukrovárenskou analytiku a s týmž autorem a dalšími roku 1959 Analytiku cukrů (metodické základy a laboratorní příručka). Po Šanderově smrti vyšla Rukověť potravinářské analytiky jako vysokoškolská učebnice. Jako profesor cukrovarnictví byl celkem pochopitelně spoluautor celostátních učebnic (Základy cukrovarnictví I-III vydané v letech 1955–1963).
Šandera byl neobyčejně aktivní, skutečný workholik i přes svůj nedobrý zdravotní stav. Mj. o tom svědčí jeho plán prací, který sepsal v květnu 1959 dva měsíce před smrtí. Z pedagogické činnosti uvedl kromě přednášek na VŠCHT také školitelství aspirantů, z odborné vědecko-výzkumné činnosti pokračování v započatých pracech, v létě hodlal zpracovat experimentální výsledky. Počítal se vzájemnou výměnou zkušeností s jinými institucemi, s přednáškami v SSSR a v NDR a expertisami ad hoc. Upozornil na svízelnou situaci na VŠCHT pokud šlo o přednáškové sály a laboratoře. Na rok 1960 plánoval účast na kongresu v Bruselu o problémech technologické jakosti cukrovky a se studijní cestou do SSSR spojenou s přednáškami o jakosti cukrovky a jejímu skladování.
Profesor Heyrovský zásoboval Šanderu polarografickou literaturou (separáty, bibliografiemi, knihami o polarografii) a naopak Šandera posílal Heyrovskému polarografické práce své i svých spolupracovníků z VÚC, kde byla polarografie jeho zásluhou pěstována. Nelze se tomu divit, vždyť Šandera byl Heyrovského žákem.

Pedagogická činnost
Předstupněm Šanderovy pedagogické činnosti byla jeho habilitace na Vysoké škole chemickotechnologického inženýrství, pozdější VŠCHT. Šandera získal vedia docenti pro aplikovanou fyzikální chemii v roce 1947.
Pedagogicky působil na VŠCHT od r. 1952, nejprve jako docent a od r. 1954 jako profesor. Přednášel fyzikální chemii a různé předměty z cukrovarnictví. Pro studující fakulty potravinářské technologie napsal se spolupracovníky zmíněné vysokoškolské učebnice a četné učební texty (skripta), v nichž pojednal zejména o fyzikálních a fyzikálně chemických metodách a matematickém zpracování výsledků.
Na VŠCHT Praha byl v letech 1952–1954 vedoucím katedry glycidů, současně členem katedry fyzikální chemie. Zaujímal i akademické funkce: byl proděkanem a poté děkanem fakulty potravinářské technologie (1952–1954) a od srpna 1955 prorektorem VŠCHT.

V osobě Karla Šandery se snoubí vynikající manažerská činnost ředitele VÚC s vědeckou aktivitou (přes 360 sdělení) a pedagogickou činností na VŠCHT. V jádru šlo o fyzikálního chemika s neobyčejně širokým záběrem v oboru fyzikální chemie, kterou uplatnil v cukrovarnictví.

JIŘÍ JINDRA,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Literatura

/1 / D. Brádlerová: Karel Šandera, in Akad. bulletin 2003(5)
/2/ J. Heyrovský: Posudek disertační práce K. Šandery, in Archiv UK, Přírodovědecká fakulta 1924.
/3/ V. Valter: Karel Šandera. Život a dílo. Praha 2003
/4/ K. Šandera: Vlastní životopisy, ostatní autobiografické materiály, členství ve vědeckých a jiných společnostech a sdruženích, in Fond K. Šandery, sgn. I c, Archiv AV ČR, Praha
/5/ Korespondence mezi J. Heyrovským a K. Šanderou, in Fond J. Heyrovského, sgn. inv. č. 2150 a Fond K. Šandery, sgn. inv.č. 169, obojí Archiv AV ČR, Praha