Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Dvacet let od vzniku Akademie věd České republiky

Akademie věd České republiky, tato moderní soustava veřejných výzkumných institucí působících v širokém spektru vědních oborů, si v těchto dnech připomíná dvacáté výročí svého vzniku. Protože spolu s ní slaví dvacet let i sama Česká republika, Parlament ČR a řada dalších zde působících institucí, vnuká se představa, že paralelně k nim byl i vznik AV ČR nutným důsledkem rozdělení Československa, k němuž došlo 1. ledna 1993. Ačkoli se vznik české akademie se vznikem samostatného českého státu v mnohém úzce prolínají, skutečnost je mnohem vrstevnatější a složitější. To nám ostatně signalizuje i drobný a snadno přehlédnutelný fakt: AV ČR je totiž o den starší než Česká republika, vznikla již k 31. prosinci 1992.

05_1.jpg
Fota: Archiv AV ČR
První zasedání Akademického sněmu AV ČR 24. února 1993. V přední řadě zleva: P. Piťha, V. Klaus, J. Velemínský, V. Herold a O. Wichterle.

Myšlenka na vytvoření samostatné České akademie věd se poprvé s velkou důrazností vynořila v průběhu roku 1968, tedy v době Pražského jara, kdy vědecká obec společně s celou českou společností procházela demokratizačním uvolněním. Na přetřes tehdy v návaznosti na chystanou federalizaci státu přišel kromě jiného i asymetrický model v uspořádání Československé akademie věd (ČSAV), který nevyhovoval ani české ani slovenské vědecké reprezentaci. Prezidium, které stálo v čele ČSAV, bylo totiž složeno ze zástupců obou národností, avšak ústavy, jež mu byly podřízeny, se nalézaly téměř výhradně na českém území; vedle toho byla součástí ČSAV také autonomní Slovenská akademie věd (SAV) s ryze slovenským prezidiem, které řídilo ústavy na slovenském území. Tehdy připravovaný zákon o České akademii věd měl tak v ČSAV zjednat vnitřní symetrii; protože však vznikal ve vzrušené době, otiskly se do jeho znění i četné demokratizační prvky a snaha o větší otevření světu. Jeho přijetí zabránila nastupující normalizace; na zásah sekretariátu Ústředního výboru KSČ bylo v září 1969 v parlamentu projednávání zákona zastaveno a po dobu existence komunistického režimu nepřišlo již nikdy na pořad dne.
Volání po vytvoření české akademie věd se znovu objevilo po pádu komunistického režimu; nebylo však jediným a z počátku ani prioritním úkolem, který stál před tehdejší vědeckou obcí. Bylo totiž zřejmé, že nejen poměry v ČSAV, ale v celé tehdejší československé vědě bude zapotřebí postavit na nové, demokratické základy. Na jejich rámcové podobě se ve dnech 12.–15. února 1990 dohodli představitelé českých a slovenských vysokých škol, ČSAV, SAV a rezortního výzkumu na Kolokviu o vědě a vzdělávání ve slovenských Smolenicích. Zde byl dosažen konsensus o nutnosti nového zákona upravujícího obecné podmínky pro rozvoj vědecké činnosti v Československu, jenž měl pro vědu zajistit autonomní, otevřený, flexibilní a časově variabilní systém a umožnit financování vědy nejen z institucionálních prostředků, ale i z grantů a příspěvků z průmyslu či od zahraničních institucí.
Stejným směrem ukazovaly i analýzy zahraničních expertů, kteří se tehdy k možnostem proměn vědní politiky v Československu vyjadřovali. Vedle expertní skupiny Světové banky proběhlo šetření OECD a dalších institucí. Asi nejdůkladnější analýzu možných cest vývoje vědy připravila britská poradenská společnost Segal Quince Wicksteed Ltd. Její analýza vznikala s podporou evropského programu PHARE pod záštitou tehdejšího federálního ministerstva hospodářství a po mnoha měsících byla dokončena v říjnu 1992. Volala především po zásadním oddělení základního a aplikovaného výzkumu, a to i ve způsobu jejich odlišného hodnocení: základní výzkum měl být posuzován podle vědeckého výkonu, zatímco aplikovaný výzkum a vývoj na základě svého středně- a dlouhodobého přínosu pro ekonomiku země. Nabízela zároveň i promyšlený mechanismus postupného, mnohaletého přesouvání útvarů mezi vysokými školami, ČSAV a zamýšlenými centry excelence při zachování principů konkurence, transparence, přehlednosti, maximální decentralizace, kombinace měkkých a tvrdých měřítek a posilování vlivu strategického výběru.

05_6.jpg

Konkretizaci výsledků smolenického kolokvia se po mnoha složitých jednáních podařilo vtělit do Zásad státní politiky v oblasti vědy a výzkumu, které přijala vláda ČSFR 25. října 1990. Jejich předložením do parlamentu bylo původně pověřeno Federální ministerstvo pro strategické plánování. V nastalých kompetenčních sporech mezi federací a republikami bylo ale rozhodování o otázkách vědy přeneseno výlučně na republikovou úroveň; příslušná ministerstva české vlády však přípravu takovéhoto zákona a vymezování prostoru pro republikovou vědní politiku dlouho nepovažovala za nutnou. To souviselo většinou s odlišnými názory některých ministrů na další osudy ČSAV. V okolí ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj Karla Dyby padalo často slovo „privatizace“, a to zejména s ohledem na zahraniční zájem o velké akademické ústavy. Ministr školství Petr Vopěnka zase počítal s urychleným přesunem jedinců i týmů z ČSAV v rámci svého krajně nedomyšleného projektu rozšiřování vysokoškolské sítě. Před tímto krokem ovšem důrazně varovala již zmíněná analýza Segal Quince Wicksteed, protože by podle ní pouze přispěl k prohlubování již tak značné zkostnatělosti vysokých škol a k ohrožení celkové úrovně československé vědy. Obecný názor na Vopěnkovy snahy formuloval tehdy literární vědec Miroslav Červenka takto: „Posledním výkřikem organizace našeho vysokého školství jsou pohříchu ony instituce, které si vynutila krajská města a hrdě je nazvala univerzitami. Ještě po léta budou nevhodné pro vědeckou práci, přesahující izolované počínání výjimečných jedinců, kteří jsou svým okolím strháváni k průměrnosti a rezignaci. Týž osud by čekal pracovníky z Akademie do těchto krajských ‚univerzit‘ převedené […].“

05_7.jpg
Prezident V. Havel s předsedou ČSAV O. Wichterlem.

Voluntaristické zásahy nové vládní garnitury do způsobu financování vědy s sebou přinášely průběžné snižování rozpočtu jak vysokých škol, tak i ČSAV (v jejím případě např. v roce 1992 o 14 %). Ohrožovaly tak stabilitu těchto institucí a vedly k odchodu řady vynikajících vědců do zahraničí či mimo vědu; ještě větší nepromyšlená devastace probíhala ostatně tou dobou v institucích aplikovaného výzkumu a vývoje. Prezidium ČSAV se k tomu ve spolupráci s předsednictvem Rady vysokých škol vyjádřilo v Memorandu vědců z vysokých škol a Akademie věd ze září 1991: „Žádáme systémové řešení financování vědy a vysokého školství, jehož úroveň musí podle doporučení světových organizací brzy přesáhnout dosavadní rozsah 0,8 % hrubého národního důchodu pro vysoké školství a 1,2 % na výzkum […].“
I za finančně nepříznivé situace probíhaly ovšem i nadále v ČSAV kroky, které měly napomoci zkvalitnění její výzkumné činnosti. Vedle personálních změn byla záhy zrušena většina pracovišť, která měla spíše politický než vědecký charakter, a u dalších takových (Ekonomický a Prognostický ústav) se jejich zrušení projednávalo. Dále byla redukována centrální administrativa ČSAV na polovinu a proběhlo první hodnocení ústavů, jež se promítlo do zásadního snížení počtu pracovníků. Dílem v důsledku tohoto hodnocení a dílem z nutnosti se tak počet pracovníků ČSAV zredukoval ze 13 981 osob v roce 1989 na 8 814 osob v roce 1992, tedy na 63 % původního stavu. Došlo zde rovněž k nastartování interní grantové agentury, která měla rozhodovat o rozdělování zhruba jedné třetiny peněz na vědecké úkoly. Zatímco veřejnost tyto kroky vstřícně vítala, ve vládních kruzích vyvolávaly spíše nevoli. Čím více se totiž akademie proměňovala, tím více jejím kritikům zbýval jen jediný argument, a sice ustálený slogan o ČSAV jakožto „stalinském mastodontu“. Literární teoretik M. Červenka tehdy konstatoval, že nevědeckost tohoto argumentu „spočívá v tom, že při hodnocení komplexního jevu místo jeho reálné struktury a postavení v soudobé kultuře vychází z vágních asociací spjatých s jeho genezí. Asi jako když zagitovaný zaostalec zakládá svůj odpor k místní synagoze na tom, že ‚nám ukřižovali Krista‘ […]“.
Jak silně hostilní prostředí tehdy vládní kruhy vytvářely (a to jak z řad „starých“, tak i „nových“ struktur), o tom svědčí osudy tzv. „malé novely“ zákona o ČSAV. Ta měla za úkol odstranit ze zákona o ČSAV ustanovení o vedoucí úloze KSČ, o plánování vědy, o jejím socialistickém charakteru i o dominantní roli marxisticko-leninské ideologie a měla legalizovat již proběhnuvší reálné změny v životě ČSAV (paritní zastoupení Komory volených zástupců pracovišť ČSAV na valném shromáždění, vědecké rady na pracovištích). Přesto se jednání o „malé novele“ se zatrpklými komunistickými úředníky na Úřadu předsednictva vlády a příslušných ministerstvech proměnilo v tříměsíční téměř každodenní handrkování, než konečně dostalo 7. května 1990 konkrétní podobu v zákoně č. 164/1990 Sb. Poměrně nečekaně však tato novela přinášela zároveň omezení činnosti ČSAV pouze do 31. prosince 1992. Tento krok sice podtrhoval provizorní ráz novely, ale zároveň otvíral cestu k různým hazardním krokům některých tehdejších politiků.

05_3.jpg
Oslavy výročí ČSAV (r. 1991). Na snímku prezident V. Havel s předsedou ČSAV O. Wichterlem.

Za této situace rozhodlo valné shromáždění ČSAV v srpnu 1990 o obnovení jednání o založení České akademie věd (název vznikající instituce se několikrát měnil). Garantem připravované legislativní normy se stala tehdejší Komora volených zástupců ČSAV, která se tomuto tématu věnovala po několik měsíců v řadě diskusí a jednání. Budoucí akademie měla splňovat především podmínku flexibility organizační struktury a dostatečné pružnosti ve vztahu k vysokým školám; proto se jejím vzorem stala struktura německé Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften a francouzská Centre national de la recherche scientifique. Ustavování orgánu postaveného do čela akademie bylo ve srovnání s ČSAV významně zjednodušeno; bylo totiž ukončeno jeho dosavadní propojení s učenou společností (tj. se sborem akademiků a členů – korespondentů ČSAV) a tento orgán samozřejmě pozbyl i svých dosavadních kompetencí vůči SAV.
V únoru 1991 předala Komora volených zástupců ČSAV ministru Dybovi svůj návrh zásad zákona o české akademii věd. Ten pak víc než rok (což v tehdejší dynamické době představovalo pro přípravu zákona neslýchaně dlouhé období) procházel meziresortním připomínkovým obdobím a dvojím projednáváním v Legislativní radě vlády. Nejvíce podivných manévrů kolem něho přitom prováděl sám předkládající resort a ministerstvo školství, které se netajilo svým odporem. To vše vyvolávalo rostoucí znepokojení vědecké obce a zprostředkovaně i médií; začala sílit obava, že si klíčová ministerstva české vlády vůbec nepřejí, aby byl zákon přijat. Když byl návrh zákona na zásah ministra školství Vopěnky již podruhé stažen 12. února 1992 z jednání vlády, podal o týden později v ČNR v této věci klub poslanců KDU-ČSL spolu s poslanci Pavlem Klenerem, Janem Květem a Martinem Bursíkem naléhavou interpelaci. Pokud měl být totiž zákon v ČNR projednán ještě před nadcházejícími volbami, musely by zde být jeho zásady předloženy nejpozději do 15. března. Pokud by se tak nestalo, ocitla by se ČSAV od 1. ledna 1993 v právním vakuu a byla by de facto od 1. ledna 1993 volně „k rozebrání“. Ve své odpovědi na interpelaci přiznal 21. února ministr Dyba, že on osobně má s předložením zákona vnitřní problém. K námitkám poslanců, že rozklad ČSAV s sebou přinese negativní dopad na celou českou vědu a vzdělanost, zánik mezinárodních závazků a rozpad po léta budovaných týmů, pak konstatoval: „To je prostě naprostá dramatizace věcí, která je zcela mimo danou problematiku. Mohu vám uvést tisíce případů, kdy fungovala věda bez zákonů a fungovala dobře. Např. v Itálii platí ještě zákony z doby Mussoliniho a italská věda přitom také existuje a funguje. Myslím si proto, že uvedené námitky jsou naprosto nepřijatelné […].“

05_4.jpg
Akademický sněm AV ČR zvolil na svém prvním zasedání předsedou AV ČR Rudolfa Zahradníka.

Pod tlakem poslanců a rozebíhající se veřejné diskuse schválila nakonec zásady zákona 11. března 1992 česká vláda (proti byl pouze ministr školství P. Vopěnka). Téhož dne a z týchž důvodů pak vláda schválila – s ročním zpožděním – návrh zákona o státní podpoře vědecké činnosti a vývoje technologií, na jehož závěrečném znění se spolupodílela i nově ustavená Rada vlády ČR pro vědu a technologie. Poslanci Výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu poté ve spolupráci s vedením ČSAV urychleně vypracovali paragrafované znění obou zákonů a prosadili jejich spěšné projednání ve výborech ČNR. I přes zdržovací taktiku některých poslanců (Jiří Payne tehdy např. přišel se svým alternativním, de facto diskontinuitním návrhem na jmenování jakéhosi likvidačního prezidenta akademie) byly oba zákony nakonec schváleny plénem ČNR na jeho posledním zasedání před volbami dne 6. května 1992 (jako zákon č. 283/1992 Sb. a zákon č. 300/1992 Sb.). Vedle vlastní Akademie věd ČR tak byla vláda zákonem zavázána zřídit i dvě další instituce, o jejichž existenci příliš nestála, totiž Grantovou agenturu ČR a Radu vlády České republiky pro výzkum a vývoj. V druhé polovině roku 1992 se začalo ukazovat, že na konci roku zanikne nejenom ČSAV, ale i celá československá republika, a tak federální shromáždění ještě přijalo – podobně jako u jiných zanikajících federálních institucí – zákon č. 599/1992 Sb., o zrušení ČSAV.

05_5.jpg
LIDOVÁ DEMOKRACIE, 26. ŘÍJNA 1993

Výchozí podmínky pro start AV ČR nebyly však dány jen jejím zákonným podložením, ale i jejím rozpočtem. Ministerstvo financí ČR schválilo sice pro ni rozpočet na rok 1993 v požadované výši, avšak na jednání vlády 27. listopadu 1992 došlo k drastické redukci této částky o 400 milionů korun, tedy o dalších 30 %. Takto výrazně nebyla v návrhu rozpočtu postižena už žádná jiná instituce, byť finance přidělované vysokým školám poklesly asi o 8 %. To, co se vědci neodvážili říci nahlas, řekl za ně literární kritik Sergej Machonin: „Důvody brutálního okleštění Akademie věd nejsou ekonomické, ale politické.“ Tehdejší předseda ČSAV Otto Wichterle tehdy v rozhovoru s ním s nadsázkou uvedl, že jedinou rozumnou reakcí na takový krok může představovat hromadné organizování emigrace vědců na Dálný východ či jinam, kde si jejich práce budou vážit. Odstupující Výbor pro řízení pracovišť ČSAV se tak musel vyrovnat ještě s řešením této složité situace, pokud nechtěl předat ústavy ČSAV její české nástupkyni v deficitním stavu. Narychlo bylo uspořádáno více méně improvizované hodnocení akademických ústavů; proběhlo mezi 22. prosincem 1992 a 12. lednem 1993. Ústavy byly rozděleny do pěti kategorií s různou mírou finančního postihu a 22 z nich bylo vybráno ke zrušení. Celkem tehdy AV ČR muselo opustit kolem dvou tisíc osob, takže se počet pracovníků snížil oproti roku 1989 fakticky na polovinu. Protesty vědců, poslanců i veřejnosti nebyly mnoho platné, protože vláda byla ochotná uvolnit maximálně 150 milionů korun, nikoli však pro AV ČR, ale na tzv. transferový fond, tj. na zajištění přechodu dosavadních cca 500 pracovníků akademie na vysoké školy. Ty se však jejich přijímání povětšinou zoufale bránily a měly často zájem jen o případné přejímání budov a drahých přístrojů…
Ustavující Akademický sněm AV ČR konaný 24. a 25. února 1993 s definitivní platností rozhodl o zrušení vybraných ústavů, což ve svém usnesení doprovodil komentářem: „Akademický sněm konstatuje, že jistá redukce počtu pracovišť i pracovníků v Akademii věd jsou v souladu s vůlí přetvořit Akademii věd v novou, moderní soustavu autonomních vědeckých pracovišť. Současný rozsah a rychlost redukce jsou však neblaze podmíněny pronikavým snížením rozpočtu AV ČR na r. 1993, což může způsobit nenávratné škody.“ Týž sněm však zvolil také historicky první Akademickou radu a do čela nové instituce postavil jako jejího prvního předsedu renomovaného vědce Rudolfa Zahradníka. Bez ohledu na to, co nová akademie dostala či nedostala při svém vzniku do vínku, byla připravena napomáhat české společnosti při jejích proměnách a zároveň i významně přispívat do světové vědy.

ANTONÍN KOSTLÁN,
Kabinet dějin vědy ÚSD AV ČR, v. v. i.


Přehled některých pozapomenutých zkratek
ČNR – Česká národní rada
(= český parlament, 1. 1. 1969–31. 12. 1992)
ČSAV – Československá akademie věd
(17. 11. 1952–31. 12. 1992)
ČSFR – Česká a Slovenská Federativní Republika (23. 4. 1990–31. 12. 1992)
KSČ – Komunistická strana Československa (14.–16. 5. 1921–?)
SAV – Slovenská akademie věd (18. 6. 1953–dosud)