Věda v Čechách po 20 letech

Cenná svědectví o polistopadovém vývoji české vědy v podání šesti význačných přírodovědců v akademických funkcích: někdejších předsedů Akademie věd ČR a děkanů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, shrnul geobotanik a popularizátor vědy prof. Pavel Kovář do knížky rozhovorů Věda v Čechách po 20 letech (ve spirále, nebo na kruháči?). Zpovídané osobnosti publikaci představily 21. ledna 2011 v Literární kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze.

 
 Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
  Autor Pavel Kovář na snímku spolu s Vladimírem Kořínkem, bývalým děkanem PřF UK, a Danielem Kroupou, který ke knize připsal úvodní slovo.

 Současná česká věda ve své oborové pestrosti a metodologické spletitosti zaujímá ve společenském kontextu pozici plnou paradoxů a zvratů. Není snadné jí porozumět. Pokusily se o to význačné osobnosti české vědy, jež působily ve vysokých akademických funkcích. Všichni, které Pavel Kovář zpovídal, jsou přírodovědci, byť každý z jiného oboru: tři z nich po roce 1989 zastávali funkci děkana Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze – prof. Vladimír Kořínek (1990–1991), prof. Petr Čepek (1991–1997), prof. Karel Štulík (1997–2003), tři stanuli ve vedení Akademie věd ČR – prof. Rudolf Zahradník (1993–2001), prof. Helena Illnerová (2001–2005) a prof. Václav Pačes (2005–2009).

Úvodní slovo ke knize napsal politik, filozof a vysokoškolský pedagog Daniel Kroupa. Analyzuje v něm vývoj české vědy v posledních dvaceti letech, táže se, čím nám vlastně věda je, jak se chápání tohoto pojmu vyvíjelo a jak se proměňovalo její postavení ve společnosti: „Vědění o vědě k vědě neodmyslitelně patří. Jak jinak se o ní dozvědět, nežli nasloucháním lidí, kteří jí zasvětili své životy? Ty, kdož se o vědu zajímají, mohou rozhovory zaujmout také proto, že v nich hovoří lidé, kteří jsou o české vědě schopni říci něco hlubšího než jen to, co se dozvídáme z médií.“

 
  Snímky zachycují čtyři osobnosti, které stanuly v čele Akademie věd ČR.
 Helena Illnerová a Jiří Drahoš (vlevo ředitel Nakladatelství Academia Jiří Padevět), na dolním snímku Rudolf Zahradník a Václav Pačes v diskusi s Danielem Kroupou.

 Zpovídaní badatelé sledují časové období po roce 1989, kdy měla česká věda šanci začlenit se do světových struktur. Podle slov autora knihy ale stáli před úkolem, jaký měl baron Prášil, když chtěl sebe i s koněm vytáhnout z bažiny za vlasy. „Přestal nám sice hrozit diktát komunistického režimu, avšak nový diktát byrokracie se již rodí. V českých poměrech slouží jako opěrná nožka, což se projevuje i v aktuálním účelovém hodnocení české vědy a vzdělanosti. Jsme v nebezpečí, že se z toho kruháče, který má knížka v podtitulu, nevymotáme jinak, nežli změnou směru, a návratem možná i nazpět, až někam, kde jsme vůbec nechtěli být. Předkládané rozhovory jsou proto i varováním před některými líbivými pojmy, jako jsou excelence či špičkovost, za nimiž se může skrývat tlak zájmových skupin,“ uvedl při křtu Pavel Kovář.

 Pro podtitul „ve spirále, nebo na kruháči?“ se autor inspiroval v článku dr. Jiřího Grygara Česká věda po 20 letech na kruhovém objezdu (Živa 1/2010). „Grygarův příměr je natolik výstižný, že jsem nevymyslel lepší pojmenování své knížky než takové, v němž se dají rozeznat ozvuky jeho článku: kruháč je postaven proti přirozenému vývoji vědeckého poznání ve spirále,“ zmiňuje Pavel Kovář v jejím doslovu.

Optimistický pohled do diskuse o současném stavu české vědy vnesl Vladimír Kořínek konstatováním, že každé období ve vědě je důležité a situace na Přírodovědecké fakultě UK je nejlepší, jakou jsme mohli od padesátých let zažít: „Akademii jsme mnohdy záviděli např. přístrojové vybavení. Dnes ale nemáme co komu závidět, jak z hlediska vybavení tak i rekonstrukcí budov.“

O prvotních obavách, zdali se Pavlu Kovářovi po-daří zpovídaným připravit různorodé otázky, se zmínila Helena Illnerová. „Ze současného vývoje mám obavy, neboť si nejsem jistá, zdali se do funkcí rektorů a jiných vedoucích míst dosazují osobnosti a přirozené autority, nebo se při výběru prosazují spíše manažeři.“

Geobotanik prof. Pavel Kovář působil v letech 1975–1989 jako vědecký pracovník Ústavu krajinné ekologie AV ČR a Botanického ústavu AV ČR, od roku 1990 přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V roce 2000 se zde stal vedoucím katedry botaniky a dvě funkční období (2003–2009) byl děkanem PřF UK. V rámci projektů a zahraničních pobytů působil např. ve Velké Británii, Dánsku, Egyptě, Alžíru a Ekvádoru. Za Českou republiku koordinoval projekt BIOHAB v rámci 5. RP EU (2003–2005). Publikoval přes 150 vědeckých studií a mnoho popularizačních prací. Po roce 1989 působil v poradních grémiích ministerstev životního prostředí, byl místopředsedou Národního komitétu programu Člověk a biosféra (MAB – UNESCO, 1995–2003). Spoluzakládal Klub spisovatelů nestraníků (K’89) a je členem Obce spisovatelů. Od roku 2004 je prezidentem filmového festivalu Ekofilm, který organizuje Ministerstvo životního prostředí ČR. V letech 1997–2008 předsedal redakční radě časopisu Živa, pro který připravil s osobnostmi české i světové vědy Rozhovory se Živou. Je autorem mnoha knih, např. Geobotanika – ekologická botanika, Ekosystémová a krajinná ekologie a také vydal knížky poezie a prózy, např. Mouchy v síťovce, Dvakrát posunuté jaro, Klíč k rovnováze. Před třemi lety obdržel čestnou medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy.

LUDĚK SVOBODA