English
V minulém čísle Akademického bulletinu jsme se pokusili s předsedou Rady pro zahraniční styky AV ČR prof. Janem Paloušem nahlédnout za obzor České republiky a podívat se, jak se zachází s vědou jinde. I tentokrát se budeme pohybovat v širším prostoru a průvodcem nám bude předseda Rady pro podporu účasti AV ČR na evropské integraci Vladimír Nekvasil.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Vladimír Nekvasil zodpovídá za koordinaci koncepce zahraniční spolupráce Akademie věd ČR včetně evropské integrace a součinnosti se státními orgány, jako jsou Rada pro výzkum, vývoj a inovace či Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
Vladimír Nekvasil má vedle svého bádání v oblasti fyziky pevných látek bohaté zkušenosti s „úřadováním vědy“. Od roku 1997 je s výjimkou čtyř let členem Akademické rady, v letech 2001–2005 byl místopředsedou AV ČR. V současnosti odpovídá v Akademické radě za oblast evropské integrace, kterou ovšem měl možnost sledovat již během svého osmiletého členství v tolik diskutované Radě pro výzkum, vývoj a inovace.
Naším cílem je představit aktivity AV ČR v zahraničí. Členství České republiky v Evropské unii předcházel náročný proces, který vedení Akademie pozorně sledovalo a podpořilo také první kroky spojené s využíváním evropských fondů v rámci programu PHARE. (Možná jsme již pozapomněli: P a H na začátku akronymu odhalují původní zacílení programu pro „Poland“ a „Hungary“.) Vy nyní již dva roky předsedáte Radě pro podporu účasti AV ČR na evropské integraci (REI). Jak vnímáte vývoj v této oblasti?
Vstup do Evropské unie umožnil České republice zapojit se do tzv. rámcových programů jako plnohodnotný člen, současně se ale vynořila řada kompetenčních otázek – s některými se potýkáme do dneška. Jedna z nich byla celkem triviální – je EU cizina jako každá jiná, nebo ne? Patří tedy agenda EU pod Ministerstvo zahraničních věcí, nebo pod jednotlivá ministerstva (později do hry vstoupil i Úřad vlády)? Je-li např. MŠMT zodpovědné za výzkum a vývoj, má příslušnou evropskou agendu řešit prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí, nebo může s EU jednat přímo? Má se Evropskou unií a jejími programy podpory VaV, včetně jejich kofinancování z národních zdrojů, zabývat MŠMT, nebo Rada pro výzkum a vývoj, která sestavuje návrh národního rozpočtu pro tuto oblast?
Jako tehdejší zpravodaj RVVI pro rozpočet jsem navrhoval, abychom přípravu národního rozpočtu na výzkum a vývoj co nejlépe (z pohledu ČR) harmonizovali s unijním rozpočtem. Bohužel se to dodnes úplně nepodařilo. Je to jedna z mediálně méně viditelných, leč významných příčin (vedle např. aplikace tzv. „kafe-mlejnku“ či realizace některých programů aplikovaného výzkumu) klesající efektivnosti využití národních zdrojů, kterou v oblasti VaV pozorujeme již několik let.
Věda je u nás po léta řízena povětšinou bezkoncepčně. Nedávné pokusy o koncepční kroky v tzv. Reformě systému výzkumu, vývoje a inovací v ČR alespoň prozatím skončily mezinárodní ostudou. Není pak divu, že nejsme schopni formulovat „českou pozici“ na úrovni EU. To se vedle rámcových programů týká také současné i budoucí kohezní politiky a strukturálních fondů EU, jež představují obrovský zdroj peněz s nemalou částkou vydělenou na oblast výzkumu, inovací a vzdělání. Pro představu, MŠMT je v současnosti řídícím orgánem dvou velkých operačních programů Výzkum a vývoj pro inovace a Vzdělání pro konkurence-schopnost, každý z nich disponuje částkou přesahující 50 miliard korun. Program obdobného rozsahu v oblasti inovací řídí Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Česká pracoviště se aktivně podílejí na právě probíhajícím 7. rámcovém programu, zapojují se v OP VaVpI a OP VK. V tuto chvíli už se ale rodí strategie na další léta…
Ano, náš zrak se upírá především na období po r. 2013. Do konce letošního roku se v hlavních rysech rozhodne o promítnutí základních dokumentů EU, jako je strategie Evropa 2020, iniciativy Unie inovací či 5. kohezní zpráva, do přípravy 8. rámcového programu a nových strukturálních fondů. Vážná jednání ovšem již byla zahájena, není proto přehnané říci, že o stavu po roce 2013 se rozhoduje v těchto dnech!
Zarmucující je, že Česko od samotného vstupu do EU proslulo svou pasivitou při přípravě a formulování komunitární politiky. Obávám se, že nejen v oblasti, kterou teď probíráme.
Proč tomu tak je a jak můžeme připustit takovou strategickou chybu?
Velkou chybou bylo, že na jednání do Bruselu jezdili (a obávám se, že stále často jezdí) lidé, kteří dostatečně neovládají problematiku, jazyk, nejsou nijak koordinováni a v konečném důsledku ani schopni formulovat české zájmy. Jednáním jen velmi zřídka předchází vážná domácí diskuse. O to hlasitěji si po uzavření často mnohaletých diskusí dokážeme na Brusel stěžovat, aniž bychom si přiznali, že vinna je především naše pasivita.
Vinu má zejména nekompetentní fungování státní správy. V řadě zemí, jmenujme třeba Itálii, se také často mění vlády, ale profesionální jádro státní správy zů-stává a svou agendu bezpečně zvládá. V Česku jsme zatím nevybudovali nadstranickou profesionální státní správu, o kterou by se každá nová vláda mohla opřít. Osobní zkušenost mě navíc vede k obavám, že se u nás situace ani v současnosti nijak významně nelepší, i když jakési ostrůvky pozitivní deviace lze nalézt. Mezi ty patří ustavení Výboru pro ERA (VERA) na MŠMT. Jedním z jeho nejdůležitějších úkolů je připravit stanovisko ČR k budoucímu rámcovému programu. VERA podle mého názoru optimálně propojuje odborníky a kompetentní pracovníky veřejné správy, připravuje stanoviska, která jsou následně veřejně diskutována. Další desítky odborníků působí v pracovních skupinách VERA. Je tedy snad přeci jen naděje, že ČR se z přitakávače, případně stěžovatele, začne proměňovat v respektovaného, konstruktivně vystupujícího partnera.
Méně zřetelný je zrod české pozice k podpoře výzkumu a vývoje v rámci kohezní politiky na léta 2014–2020. Ze strukturálních fondů jde v současnosti na podporu výzkumu, vývoje a inovací více peněz než z rámcového programu. Soudě dle výroků komisařky Máire Geoghegan-Quinn tomu tak bude i po roce 2013; již teď je ale třeba usilovat o podstatně větší synergii mezi rámcovými programy a strukturálními fondy, což není úplně jednoduché. Nebude jednoduché překonat vnitřní rozpor: usilovat současně o excelenci (rámcové programy) i soudržnost (strukturální fondy). Se strukturálními fondy vědci neumí ani zdaleka tak dobře zacházet jako s rámcovými programy, kde nadto daleko méně hrozí špatné využití nebo dokonce zneužití dotací. Situaci komplikuje i skutečnost, že ve strukturálních fondech je hodně „měkkých“ peněz, které přitahují lidi, jimž je jinak výzkum lhostejný.
Nesměle připomínám, že využití těchto evropských zdrojů by mělo být v souladu s naší národní politikou (tedy: pokud existuje a je dobře promyšlena). Jinak by se mohlo snadno stát, že obrovské peníze z evropských zdrojů budou sice utraceny, doufejme v souladu s obecnými pravidly, nikoli však v souladu s národním zájmem.
Evropská komise doporučuje, aby se pro oblast výzkumu, vývoje, vzdělání a inovací co nejvíc využívaly strukturální fondy. V době, kdy spolu hovoříme, se formuje česká pozice – budeme si v této situaci vědět rady?
Garantem přípravy české pozice je Ministerstvo pro místní rozvoj, absence explicitní podpory VVI v jeho současných dokumentech je podle mne odrazem prozatím nedostatečné spolupráce s MŠMT, RVVI a dalšími partnery. Podle mého hlubokého přesvědčení by navzdory určitým problémům s již zmíněným OP VaVpI měla ČR i pro další finanční období připravit průřezový program. Ten by se od OP VaVpI svým konkrétním zaměřením dosti lišil, měl by mj. zahrnovat i Prahu. Akademie samozřejmě není nečinná, v diskusích na nejrůznějších úrovních hledáme a snad i nalézáme chápající partnery.
Předseda AV ČR na Akademickém sněmu veřejně nabídl expertní komise odborníků z Akademie věd. Bude o naše experty zájem třeba v této souvislosti?
Pan předseda nahlas vyslovil, co při různých příležitostech stále opakujeme. Tato část sněmovního projevu podle mne znamenala: dělá nám to starost a nechceme jen pasivně přihlížet. Snad i přičiněním představitelů Akademie zahájilo MŠMT v této věci jednání s MMR. Jen přímým jednáním na patřičné úrovni lze něco prosadit. Bohužel, RVVI se stále tváří, že se jí tyto diskuse netýkají.
Jakou úlohu v tomto procesu zastává předseda Rady pro evropskou integraci?
Mým primárním úkolem a odpovědností v rámci Akademické rady je zajištění co nejlepších podmínek pro zapojení vědeckých týmů z pracovišť AV do aktivit v rámci evropského výzkumného prostoru. Platformami (jak ošklivé módní slovo) pro tvorbu těchto podmínek jsou nejrůznější formální i neformální pracovní grémia při MŠMT, MMR, Úřadu vlády aj. Jde především o vytváření odborné pozice k současným i budoucím strukturálním fondům a rámcovým programům, formují se zde i další společná stanoviska, ať již v rámci V4, nových členských zemí EU aj. V rámci Akademie se snažíme celoevropské záležitosti podrobně diskutovat s představiteli obdobných institucí, Akademií věd V4, ústavů MPG apod. Agenda je poměrně rozsáhlá, a to i když se omezíme jen na nejdůležitější dokumenty a politiky EU. Vždy přesahuje do národní politiky, což také sledujeme. V Radě pro evropskou integraci zasedají zkušení lidé z ústavů včetně řešitelů evropských projektů; poradní role této Rady je nezastupitelná.
Odejít od aktivního výzkumu do vysoké funkce s obrovskou agendou znamená volbu. Vždy vás vidím příjemně naladěného – baví vás „úřednická“ agenda?
Než jsem přijal svou kandidaturu do nové Akademické rady, zvažoval jsem, zda se naplno nevrátit k bádání ve Fyzikálním ústavu. Zvláště když v té době končilo mé členství v RVVI. V Akademické radě jsem dostal šanci využít své zkušenosti v zajímavé a pro Akademii důležité agendě. To nakonec rozhodlo. Jen podotýkám, že od výzkumu jsem nikdy zcela neodešel; jsem přesvědčen, že pokračování ve vlastní badatelské činnosti je nezbytnou podmínkou pro dobrou práci v AR či RVVI. Pokud se mi ve spolupráci s malým, ale výkonným týmem v Odboru pro mezinárodní spolupráci, Radou pro evropskou integraci a dalšími dílo podaří, pak bychom mohli české vědě napomoci nejen k nemalým finančním prostředkům z evropských zdrojů, ale i k jejich efektivnímu použití – což je snad ještě obtížnější.
Nejen zapojení Česka do EU, ale hlavně finance jsou skloňovány všemi pády. Jste optimista?
Hovoříme-li stále o zapojení České republiky obecně a Akademie věd konkrétně do evropské integrace v oblasti výzkumu a vývoje, pak jistě ano. Myslím si dokonce, že cesta k úspěchu není až tak trnitá. Především je ovšem třeba, aby se vedle MŠMT a MPO začala o tuto oblast konečně aktivně zajímat RVVI. Její pasivita je zarážející a znepokojující a může neblaze dopadnout na celou českou vědu. To platí i o jejím budoucím financování včetně udržitelnosti nově budovaných laboratoří. ČR bude i v letech 2014–2020 významným příjemcem dotací ze strukturálních fondů. Jsem přesvědčen, že při vhodném nasměrování budoucích operačních programů by bylo možné nejeden z palčivých fiskálních problémů naší vědy v tomto sedmiletém období vyřešit pomocí zlomku z celkové alokace ze strukturálních fondů určené ČR.
Dodejme, že původní rozhovor s Vladimírem Nekvasilem dalece překračoval jeho výsledný rozsah. K jedné důležité otázce, jíž je „udržitelnost“, se však určitě v některém z příštích čísel Akademického bulletinu vrátíme.
MARINA HUŽVÁROVÁ