English
Vznik a formování národně jazykových kultur ve střední Evropě
Jedním z klíčových rysů sebepojímání křesťanské věrouky se už v jejích počátcích stala potřeba překladu biblického poselství do oblastí mimo hebrejskou a aramejskou kulturu. Jedním z důvodů byla nutnost relativizovat judejské kořeny křesťanského učení a zároveň destigmatizovat pohanské kultury a adoptovat je jako přirozené rozšíření nového náboženství. Judaistický a pohanský aspekt se staly těsně propojenými projevy křesťanského poselství a jako takové byly oba klíčovými koncepty nového náboženství. Jazyky jednotlivých kultur se staly esenciálními prostředky křesťanské misie a podstatným způsobem spoluutvářely kolektivní identity jednotlivých křesťanských společenstev. Role a hodnota jazyků v příběhu spásy se ve středověku neustále měnily a vyvíjely podle toho, jakým způsobem se měnila a sebedefinovala jednotlivá společenství.
Iluminace Stvoření Evy z Bible Václava IV. Na žádost Václava IV. ji v letech 1390–1400 vytvořila tehdy nejslavnější iluminátorská škola v Praze. Originál vlastní Rakouská národní knihovna.
V kulturním okruhu západoevropského, resp. latinského křesťanství spolu od počátku koexistovaly jazyky považované za biblické – tedy svaté (hebrejština, řečtina a latina) – a vlastní jazyky jednotlivých společností, které se postupně stávaly součástí křesťanského světa. Latina během středověku plnila roli stále důležitějšího dorozumívacího prostředku vzdělaných a vládnoucích vrstev ve stále početnějších a těsněji provázaných křesťanských obcích a jejich jednotlivých hospodářsko-politických centrech. Národní jazyky v daných oblastech nikdy neztratily dorozumívací úlohu, byť nebyly primárně jazyky psané kultury a s ní spojeného typu společenské organizace, které do větší části Evropy (především za Alpami) přišly teprve s křesťanskou misí a vzdělaností. Teoreticky podložený nárok národních jazyků na vlastní hodnotu v rámci dějin křesťanské spásy nikdy úplně neztratil váhu a postupně získával na důležitosti v rámci nekončícího a stále se měnícího vyjednávání konkurenčních nároků středověkých, etnicky definovaných mocenských center. Pozoruhodnou symbolickou i praktickou roli začaly hrát národní jazyky ve 13.–14. století, kdy se často stávaly jedním z legitimačních nástrojů vládnoucích dynastií či jednotlivých, navzájem si konkurujících mocenských skupin – brizantní byly například legitimační role angličtiny a francouzštiny během stoleté války a reprezentační úloha obou jazyků v legitimačních konceptech některých panovníků. Kromě různých typů politické instrumentalizace hrály národní jazyky stále důležitější roli v křesťanské pastýřské péči o věřící, usilující o spiritualizaci věrouky směrem k laické obci.
Obdobná situace panovala v českých zemích, kde národní jazyky dospěly jako společenský identifikační moment ke svému vrcholu v období husitské reformace. Tu lze chápat i jako určitý výsledek předchozího vývoje společnosti a její kultury od počátku 14. století, kdy se u národních jazyků v českém království – tedy němčiny a češtiny – začal zvyšovat jejich identifikační potenciál v rámci jednotlivých společenských skupin, které se hlásily o podíl na politické a hospodářské moci. Tento identifikační potenciál, jeho proměny a využívání se staly předmětem výzkumu v rámci projektu OVERMODE (Origins of the Vernacular Mode – Vznik a formování národně jazykových kultur ve střední Evropě). Analýza dochovaného materiálu, především teologické a nábožensky vzdělavatelné literatury na hranici mezi dominantním jazykem křesťanské vzdělanosti, latinou, a národními jazyky, které se na tomto poli především ve druhé polovině 14. století stále důrazněji hlásily o slovo, má sloužit k formulaci nových otázek v oblasti zkoumání dynamiky společenských identit a jejich role v dějinách.
Projekt, který Evropská výzkumná rada ocenila grantem ve výši jednoho milionu eur – viz AB 1/2011 – chce přispět k široce založenému, primárně medievistickému výzkumu, jenž sleduje způsoby a průběh formování národně jazykových kultur v Evropě v období pozdního středověku. Jedná se o téma, jež je v současné historiografii velmi aktuální. Důvodů pro zvýšený zájem, pozorovatelný prakticky ve všech vědeckých kulturách euroamerického prostoru, je mnoho. Mezi hlavní patří především dobrý stav zpracování pramenné základny, která byla v rámci tradiční medievistiky, sledující především událostní, politické a správní dějiny, po dlouhou dobu zanedbávána i proto, že byla doménou především nacionálně definovaných filologií. Pro výzkum sledující výše popsané otázky jsou práce a dosažená úroveň poznání jednotlivých filologických škol zásadní a v současné době vyvíjí vědecká obec značné úsilí, aby dosud oddělené badatelské směry, koncepty a metody sjednotila a otevřela je tak pro široce založenou, nadnárodní, teoretickou a metodologickou debatu. Zpracování dochovaných textů, uchovávaných především v evropských a v menší míře v mimoevropských knihovnách, učinilo v minulých dvaceti letech rovněž značné pokroky, takže lze přistoupit k jejich vzájemnému srovnávání a s ním spojenému vyvíjení nových historiograficko-filologických otázek a nových metod komparativního výzkumu.
Na významných vědeckých pokrocích v obou oblastech – teorie a metodologie a primárního filologického zpracování materiálu – se podstatnou měrou zasloužily také krátkodobé a dlouhodobé projekty spojené s novými typy financování vědeckého výzkumu, které národní vlády a Evropská unie prosazují v posledních několika desetiletích. Jednotlivé programy kompetitivního financování vědy sice nejsou mnohdy dokonalé. Ve svých důsledcích mají i některé negativní dopady, hovoříme-li o prioritách jednotlivých vědeckých oborů a struktuře vzdělávacích a vědeckých ústavů. I přes občasné potíže se jedná o cenné iniciativy s jednoznačným přínosem, které bezpochyby vedou k prolomení hranic mezi jednotlivými národními badatelskými školami a ke stále větší internacionalizaci bádání. Vědecká obec i veřejnost tuto skutečnost vnímají pozitivně, především pokud se to týká přírodních věd, ačkoli i pro obory věd humanitních se jedná o cestu, která jednoznačně vede k obecnému zvýšení kvality bádání a jeho výstupů a k etablování vědecké diskuse, jež je pro kvalitativní dynamiku jednotlivých vědních oborů nejzásadnějším předpokladem vůbec.
Většina stávajících i nově navrhovaných kompetitivních programů financování vědy se zaměřuje na mladé vědce, což v důsledku posiluje a rozšiřuje záběr mladé vědecké generace v dimenzích, které nemají obdoby. Nové typy financování nabízejí mladým badatelům dosud nevídanou nezávislost a zároveň od nich vyžadují značnou odpovědnost vůči sobě samým, přímým spolupracovníkům i zainteresovaným institucím. Lze říci, že se tak formuje nová, maximálně internacionalizovaná vědecká generace, pro niž jsou ekonomická a vědecká samostatnost, personální a institucionální odpovědnost a myšlenková nezávislost samozřejmostí a základním předpokladem vědeckého života. Rovněž projekt OVERMODE má sloužit nejen k uskutečnění konkrétního výzkumu a formulaci oborově specifických badatelských výstupů, nýbrž i přispět k výchově a formování takto definované vědecké komunity a k další internacionalizaci českého medievistického a filologického bádání. Organizační struktura projektu, na němž se podílejí dvě instituce z růz-ných zemí Evropské unie, Rakouská akademie věd (Institut für Mittelalterforschung – Medievistický ústav) a Akademie věd ČR (Filosofický ústav AV ČR), je vědomou volbou, která má přispět k naplnění jmenovaných cílů. Středověké dějiny českých zemí a jejich národně jazykových kultur, německé a české, představují společné kulturní dědictví Rakouské a České republiky. Jejich vědecké zkoumání má proto jít ruku v ruce se snahou o propojení vědeckých kultur obou zemí a k formulaci výsledků důležitých pro porozumění historicky provázaných kolektivních identit jejich občanů.
PAVLÍNA RYCHTEROVÁ,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.,
Institut für Mittelalterforschung ÖAW