O češtině s Indirou

MARINA HUŽVÁROVÁ

Uplynulo již pět let od vesmírné mise plyšového krtka, kterého jako malý kousek Česka „přibalila“ Indira Feustelová svému muži Andrewovi na palubu kosmické lodi Endeavour v r. 2011. O Andrewovi, krtečkovi i Nerudových Písních kosmických psali mnohokrát, ale za vším hledej ženu! A protože Indira letos absolvovala kurz češtiny na Univerzitě Karlově, přímo se nabízelo popovídat si o jejích kořenech, vztahu k mateřskému jazyku i spojení s Akademií věd.

Snědší pleť a jméno sice dává tušit otcův indický původ, ovšem z matčiných úst slýchala malá Indira o myšce, která vařila kašičku, říkanky a pohádky ve zpěvavém moravském nářečí. Češtinu znala také od babičky Růženy Pojerové z matčina rodného Znojma, i když sama žila a vyrůstala na jiném kontinentu. Tam se také seznámila s Andrewem, geologem a později astronautem NASA. A tak je nasnadě, odkud vzešel nápad poslat s manželem do vesmíru i něco českého, připomínku kořenů, které vyrašily až nad zemskou atmosféru. „Letošním kurzem českého jazyka v Ústavu jazykové a odborné přípravy UK v Praze jsem si splnila veliký sen,“ radostně říkala novinářům při setkání v budově Akademie věd ČR na Národní třídě, kam ji doprovodili i oba synové.

Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
„Mám moc ráda koláče“, prozradila Indira Feustelová při snídani s novináři 16. 5. 2016 v Akademii věd, kam přišla i se svými syny Arim a Adenem.

S tím, že se vaše maminka odstěhovala do Ameriky, nepřímo souvisí Československá akademie věd. Jak konkrétně?
Otec pracoval jako chemik v ČSAV v Brně. Když se na jedné brněnské poště potkal s Alenou Pojerovou, mou maminkou, na první pohled se do sebe zamilovali. Vzali se v roce 1965 a sňatek matce umožnil následovat manžela mimo Československo. Odstěhovali se do Nashvillu v Tennessee, kde jsem se narodila, pak jsme nějaký čas žili ve francouzském Toulouse a poté v Kanadě v ontarijském Cornwallu.

V tomto místě rozhovor doplnil již 81letý autor desítek významných publikací dr. Vijay Mohan Bhatnagar:
V Československé akademii věd na brněnské Leninově ulici hned vedle univerzity (nynější Ústav analytické chemie AV ČR, pozn. red.) jsem působil rok. Celý život jsem pracoval v oboru chromatografie a specializoval jsem se zejména na klatrátové sloučeniny a dále na retardanty hoření – aby případný oheň zůstal v místě, kde vzplál, nešířil se dál, než bude uhašen. Moje publikace najdete v univerzitních knihovnách po celém světě (výběr knih například na http://www.gettextbooks.com/author/Vijay_M_Bhatnagar).

Jak se v americko-indicko-české rodině mluvilo?
Jako tříletá jsem hovořila čtyřmi jazyky: s maminkou česky, s tatínkem hindštinou, francouzsky s kamarádkou v Toulouse ve Francii a anglicky s rodiči té kamarádky.

Také vaši synové slýchali zvukomalebné dětské říkanky v češtině. Rozumějí česky?
Jak dvaadvacetiletý Ari, tak o dva roky mladší Aden rozumějí základním českým frázím. Ovšem po našem úžasném pobytu v České republice v letech 2009 a 2011 se mne ptal v té době šestnáctiletý Aden, jestli by mohl Česko navštívit úplně sám. Strávil nádherných šest týdnů s rodinou a přáteli, velmi si prohloubil zájem o Česko a zdokonalil se v jazyce. Oba chlapci teď (rozuměj v květnu) se mnou strávili dva týdny v Praze, Plzni, Znojmě a Brně a taky absolvovali pětihodinový polosoukromý kurz češtiny na Univerzitě Karlově, přesně v Ústavu jazykové a odborné přípravy. Aden by tady chtěl rok studovat češtinu, jakmile dokončí studium na McGillově univerzitě v Montrealu.

Letos v květnu jste ukončila kurz češtiny na Univerzitě Karlově v Praze. Co bylo nejzajímavější? A co nejtěžší?
Tím, že jsem absolvovala šestitýdenní intenzivní jazykový kurz na Karlově univerzitě, se mi splnil sen. Musím říci, že jsem měla jednu z nejlepších učitelek na světě! Úžasná Eva Loblová byla hodná, trpělivá a starostlivá. Celé oddělení UJOP je fenomenální. Zajímaví byli i všichni spolužáci, skutečně jsme si rozuměli. Sledovali jsme společně filmy, procházeli se po Vyšehradě – jednom z mých nejoblíbenějších míst v Praze –, chodili na obědy, pikniky a koncerty. A pořád zůstáváme ve spojení.

Kurzů se účastní lidé z celého světa. Dokážete se udržet, abyste se spolu bavili jen česky?
Pouhých nás šest ve třídě ano. Spolužáci pocházeli z USA, Ruska, Ukrajiny a Švýcarska. Učitelka naše pokroky velmi chválila, protože jsme se každým týdnem zlepšovali a bavili jsme se spolu česky.

Se spolužáky jste se bavili pouze česky. Nebylo obtížné vyjádřit okamžitý nápad, myšlenku, emoci?
Věřím, že v mém případě pomohlo, že jsem logopedkou. Jsem zvyklá používat ruce, výraz v obličeji a uvědomuji si veškerou neverbální komunikaci, kterou využívám u pacientů. Přesně to je učím, když mají problémy například po mozkové mrtvici. Takže když mám vyjádřit emoci nebo myšlenku, použiji česká slova, ale také výraz tváře a gesta, abych předala dál, co mám na mysli.

Logopedii se věnujete celý život?
Vystudovala jsem psychologii na McGill University v kanadském Montrealu, kde jsem získala bakalářský titul. Dál jsem se věnovala logopedii na Purdue University v Laffayette v Indianě v USA, odkud mám magisterský titul. Specializuji se na práci s neurogenickou populací, tedy s lidmi, kteří mají problémy s hlasem a vyslovováním, polykáním řeči, s kognitivními funkcemi. Někteří mají jazykové deficity po mrtvici nebo poranění hlavy, kvůli nádorům na mozku nebo progresivním neurologickým onemocněním. Je to obohacující a náročná práce. Komunikace je podstatou života a já ráda pomáhám lidem snadněji komunikovat s jejich blízkými, rodinou, přáteli, spolupracovníky a nemocničním personálem.
Není mnoho lidí, kteří vědí, co logopedové přesně dělají. Takže naše práce spočívá i v nepřetržitém vzdělávání rodin postižených pacientů a také široké veřejnosti.

Dají se z vašeho pohledu porovnat Američané, Indové, Češi?
Všichni jsme lidé. Rodíme se, žijeme, umíráme. Máme věci společné i rozdílné, ale všichni toužíme po štěstí, míru a lásce. Rozdíly v našich kulturách nám dodávají jedinečnost, která činí život zajímavým a krásným. Jako Kanaďanku se všemi mými kořeny ze mne dělají všechny čtyři rozdílné kultury toho, kým jsem. A jsem velmi šťastná.

Díky vám se v roce 2009 dostaly do vesmíru Písně kosmické. Jan Neruda by byl určitě nesmírně šťastný. Jak vás napadl zrovna on?
To byl výsledek týmové práce. Zmínila jsem se Andrewovi (Drewovi), že bych opravdu ráda sdílela tak úžasnou zkušenost z vědy, techniky a kosmu s lidmi v České republice. Andrew kontaktoval tehdejšího ředitele Astronomického ústavu AV ČR prof. Petra Heinzela. A tak to všechno začalo…

Váš muž, jeden z nejzkušenějších astronautů v NASA, původní profesí geofyzik, se už chystá na další misi. Tentokrát vám „odletí“ na půl roku. Jistě o něj máte obavy – je to stejný strach, nebo se postupně mění? Dá se říci, že má vlastně „jen“ trochu jiné povolání?
To je skvělá otázka. Pokaždé, když se Drew vydává do vesmíru, modlím se za něj, aby letěl, aby absolvoval skvělou misi a aby se nám v pořádku vrátil. Spolu s ostatními astronauty jsou objeviteli pro celé lidstvo. Výsledky vědeckých experimentů prováděných v kosmu vedou k využití v naší pozemské medicíně a technologii. Rozum ani nepobere, kolik jsme toho dosáhli za půl století, co se vydávají lidé do vesmíru. Za pouhých 50 let! A k objevování je čím dál více…

Špitá se, že by měl Andrew za dva roky doplnit posádku na ruské lodi Sojuz, která astronauty dopraví na mezinárodní kosmickou stanici ISS. Podobu českého střípku jeho mise budou moci ovlivnit i lidé v Česku, dozvěděli jsme se od Pavla Suchana z Astronomického ústavu AV ČR, Milana Hanouska z České kosmické kanceláře a bývalého ředitele Amerického centra v Praze Mirka Konvaliny při květnové novinářské snídani v Akademii věd ČR (viz http://abicko.avcr.cz/sd/novinky/hlavni-stranka/news_1846.html). Zatím padl návrh, že by při té příležitosti mohla zaznít Dvořákova Novosvětská. No řekněte, nebyl by to nádherný koncert odvysílaný ze vzdálenosti 400 km od Země?