English
Komise pro životní prostředí AV ČR se v květnovém semináři zabývala naší krajinou. Navázala tím na předešlá setkání, jejichž náplní byly především extrémní povodně a sucho. Semináře se zúčastnilo kolem devadesátky vědeckých pracovníků z různých výzkumných pracovišť a odborníků ze státní správy i z praxe. Hlavními tématy prezentací a následující diskuse byla krajina – zdroj ekosystémových služeb a její využívání jako veřejného prostoru a neodmyslitelné součásti našeho života. Nakládáme s naší krajinou dobře? Využíváme ji tak, aby nenastávaly ztráty při produkci a zároveň se neztrácely kulturní hodnoty a biologická rozmanitost? Otázek je mnoho – a poslední z nich je navíc aktuální: jak se v české krajině projeví změna klimatu
Pohled do krajiny Křivoklátska
Krajina je výsledkem vzájemného působení přírodních vlivů a člověka. Sestává z mozaiky přírodních stanovišť, které tvoří základ biologické rozmanitosti (biodiverzity), a také krajiny kulturní, již spoluutváří člověk. Proměnlivá pestrost poskytla v dávné minulosti i různé podmínky pro její osídlení a různé způsoby využívání. S nástupem totalitního režimu ve druhé polovině minulého století se ale krajina stala předmětem politické spekulace a v současnosti v ní převažují především ekonomické zájmy. Výsledkem je výprodej krajiny pro různé komerční účely, velkoplošné monokulturní zemědělství a lesnictví, rozsáhlé regulace vodních toků a mnohdy zbytečné odvodnění. Všeobecně se ví, že následkem takového přístupu klesá biodiverzita, půda a její bonita a retenční schopnost se snižuje a vodní režim krajiny se narušuje. Bude takto postižená krajina schopna vyrovnávat negativní dopady změny klimatu v podobě extrémních výskytů sucha a srážek? Velmi pravděpodobně nikoli. Výsledky dosavadního výzkumu i příklady dobré praxe ukazují, že v mnoha případech bude třeba způsoby využívání krajiny a jejích složek (lesní i zemědělské půdy a vodních zdrojů) změnit. Ukazují také, že změny k lepšímu nedosáhneme uplatňováním dalších technických postupů, ale především respektováním místních přírodních podmínek, opětným zavedením dříve používaných osevních postupů a střídáním plodin, ústupem od chemizace, zaváděním organických hnojiv a především obnovou přírodě blízké skladby lesů. S výskyty extrémního sucha si neporadí další megalomanské stavby (vodní nádrže, plavební kanály), ale hlavně obnova přirozených rezervoárů vody v podobě mokřadů v horních částech povodí a regenerace přirozené funkce niv podél vodních toků.
Řeka Stropnice ve výchozím stavu
Zastavme se u přednášek hostů, z nichž jsme sestavili souhrn. Setkání moderoval prof. Josef Fanta, který stál u zrodu Platformy pro krajinu – mezioborové základny pro výzkum krajinných a ekosystémových služeb.
Ing. akad. arch. Martin Stránský z Centra Evropské sítě pro implementaci Evropské úmluvy o krajině v ČR představil výstupy projektu zabývajícího se důsledky a riziky nedodržování této úmluvy. Za více než 10 let od jejího přijetí se nic zásadního v české krajině nezměnilo, ale nastal významný posun v přístupu k problematice krajiny. Příčinou jsou klimatické změny, sociální, spirituální, politická a kulturní evoluce v podobě náboženských a mocenských válek a imigrantské krize v posledních letech. Bez změny paradigmatu myšlení a přístupu ke krajině a k vlastním životům se brzy společnost dostane do bodu, který může znamenat kolaps životního prostředí nebo může nastartovat novou etapu vývoje. Krajina je a bude stále důležitějším prvkem naší (evropské) identity, která je klíčem k udržitelnému životu. M. Stránský nahlédl přes matrici šesti pilířů udržitelnosti na současný stav implementace Evropské úmluvy o krajině v ČR. Výchozím bodem se stala struktura závěrů citovaného projektu, které byly zformulovány do Zásad odpovědného nakládání s krajinou. Mezi nimi je například požadavek na právní uznatelnost krajiny jako základní složky prostředí pro život jejích obyvatel, naplňování krajinných politik, vymezení krajinných celků a definování cílové charakteristiky krajiny. Dále k nim náleží určení, které jevy zvyšují nebo snižují její kvality, správa krajiny v duchu principů udržitelného života a zavedení krajinného plánování, monitorování krajinotvorných procesů a jejich dopadů na kvalitu krajiny. Zásady dále zdůrazňují podporu vzdělávání a výchovy se zaměřením na krajinu a participativní plánování, zvyšování povědomí občanské společnosti o krajině, její úloze a změnách. Z výsledků mnoha studií a pozitivních příkladů z praxe je budoucnost naší krajiny po-stavena především na stavu povědomí obyvatel o jejích hodnotách. Lidé svou identitu, která je současným celosvětovým vývojem silně ohrožena, ztrácí.
Následující přednášky představily praktické příklady způsobů udržitelnosti života v krajině. Je důležité, aby tyto příklady přitáhly větší pozornost médií.
Revitalizace řeky Stropnice po menší povodni
Profesor Miroslav Trnka z CzechGlobe – Ústavu výzkumu globální změny AV ČR a Ústavu agrosystémů a bioklimatologie na Mendelově univerzitě v Brně se zabýval ohrožením zemědělské krajiny suchem v kontextu klimatické změny. Na příkladech ilustroval následující teze. 1. Klima Země se v současnosti mění a změna se týká i zemědělsky a lesnicky využívané krajiny ČR. 2. Rostoucí koncentrace oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů budou mít za následek pokračující změnu klimatu s dopadem na vodní bilanci i další ekosystémové služby. 3. Přes nejistoty ohledně tempa nárůstu emisí i nejistot vycházejících z globálních cirkulačních modelů, které nám pomáhají odhadnout důsledky změn v koncentraci radiačně aktivních plynů na klimatický systém, je zřejmé, že se riziko sucha na našem území zvyšuje.
Profesor M. Trnka se zaměřil na dopady změn klimatických podmínek do vodní bilance krajiny a také na související ekosystémové služby, mezi něž patří produkce potravin, dřevní biomasy, ale i rekreační potenciál našeho území. Nevyhnul se ani potenciálním dopadům změny klimatu na potravinovou bezpečnost včetně globálních souvislostí. Přednáška neopomenula ani možné dopady na rybníkářství, pěstování vinné révy či chmele. Jak si tradiční „řemesla“ povedou v nových podmínkách a co to bude znamenat pro možné nároky na vodu? Změna klimatu s sebou nese i riziko zvýšení frekvence extrémních situací, jako je nárůst rizika výskytu sucha, vysokých teplot a s tím související problémy s vodním režimem krajiny a půd, ale i nárůst rizika lesních požárů či změna v délce a trvání sněhové pokrývky. Závěrem na konkrétních příkladech z ČR ukázal, že ačkoli mezi scénáři a klimatickými modely skutečně existuje nejistota v odhadech výše předpokládaných změn, v konkrétních dopadech panuje na budoucím vývoji až překvapivě dobrá shoda, a proto omlouvat nečinnost veřejné správy či firem v adaptačních a mitigačních opatřeních „nejistotou“ je těžko odůvodnitelné. Závěrem představil webový portál www.czechadapt.cz, který se zaměřuje na zpřístupnění aktuálních poznatků o očekávaných dopadech změny klimatu všem občanům, firmám i veřejné správě.
U zemědělské krajiny zůstáváme, a to prostřednictvím půdy; dr. Jiří Hladík z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy referoval, jak přistupovat k pozemkovým úpravám. V uplynulých asi 1000 letech prodělala krajina na našem území dramatické změny, které vedly k výraznému poklesu zalesnění a přeměně krajiny v převážně zemědělskou. Trend se stupňoval od padesátých let minulého století a velkoplošné obdělávání pozemků u nás přetrvává v podstatě dodnes. Odstraněny byly mnohé krajinné prvky a hydrografická opatření (meze, zatravněné údolnice, remízky apod.). Dalším doprovodným prvkem bylo „zakonzervování“ vlastnické držby a fragmentace pozemků z třicátých let minulého století odtržením vlastnictví pozemků od jejich užívání a obhospodařování. I tato struktura v mnoha ohledech přetrvává doposud. Ztrátu vztahu k půdě a tím i ke krajině dokumentuje skutečnost, že se v Česku hospodaří především na pronajaté půdě. Z těchto důvodů se většina vlastníků zemědělských pozemků, obcí a dalších dotčených osob zajímá o komplexní pozemkové úpravy jako o nástroj nového uspořádání pozemků, vyjasnění vlastnické držby, obnovu některých již zaniklých cest, krajinných prvků a opatření chránících půdu a majetky občanů. Komplexní pozemkové úpravy, pokud se dělají podle stanovených doporučení a metodik, jsou podle dr. J. Hladíka nejvýznamnějším nástrojem krajinného plánování a spolu s územním plánem mohou napravit některé škody a chyby, které byly v minulosti napáchány, a na druhé straně umožnit udržitelné zemědělství, jež do krajiny také patří.
Větrná eroze
Doktor Vojtěch Kotecký z institutu Glopolis se naopak zabýval českým lesnictvím a ekosystémovými službami v realitě trhu a veřejné politiky. Lesy přímo utvářejí třetinu naší krajiny. Proto kromě dřeva dodávají také mnoho služeb důležitých pro společnost. Lesnictví přitom konceptu ekosystémových služeb intuitivně rozumí a formálně se k němu hlásí, ačkoli mu říká jinak. Nakolik se ale s proklamacemi shoduje každodenní lesnická praxe? Lesnictví je netypické poměrně okrajovou rolí, kterou v ekonomickém rozhodování podniků hraje trh. Následky hospodářských rozhodnutí mají zpoždění desítky let, takže jen málo ovlivňují preference majitelů a správců lesů. Rozhodování proto více než v jiných odvětvích určují netržní faktory: profesní tradice a normy nebo státní intervence, především regulace a subvence. Tento kontext je pro podporu a využívání netržních ekosystémových služeb v principu příznivý. Veřejná politika jej však musí cílevědomě používat, což se ne vždy děje. Na příkladu subvenčních programů v českém lesnictví ukázal, že jsou často v přímém rozporu s proklamovanými cíli státní politiky.
Jak lze přistupovat k dotacím, ukázal příklad dvou zemědělců. Doktor Petr Marada z Mendelovy univerzity v Brně uvedl příklad udržitelného hospodaření na Hodonínsku. Jeho projekt vycházel z potřeb zvýšit schopnost území zadržet vodu a obnovit vodní režim v krajině Kyjovského Slovácka, které je poznamenáno neustále vzrůstající intenzitou zemědělství. Zvyšující se dávky přípravků na ochranu plodin způsobují výrazný pokles biodiverzity. Petr Marada ve spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně vyvinul a v podmínkách vlastního hospodaření uplatnil systém agroenvironmentálního managementu a byl za to vyhodnocen jako nejlepší v soutěži Adaptační opatření roku 2016. Pomocí vytvořeného mokřadu, zatravněním, založením extenzivního ekologického sadu a tvorbou biopásů se mu podařilo zvýšit obsah organické složky v půdě a naopak snížit její erozi. Opatření vedla téměř okamžitě k podpoře biodiverzity planě rostoucích rostlin a živočichů a zlepšení sociálních, estetických a kulturních funkcí krajiny. Na pozemcích především vlastních a částečně pronajatých upřednostňuje extenzivní hospodaření s důrazem na ochranu krajiny a půdy formou promyšleného zakládání prvků zelené infrastruktury.
Ing. Jan Pešout ze Svazu vlastníků půdy České republiky představil rodinné hospodaření jako součást krajiny fungující nezávisle na dotacích. Historické stopy zemědělského, lesnického a vodního hospodaření tvoří podle něj rámec naší vžité představy o idylické a zdravé krajině. Nedostatek či finanční nedostupnost půdy a přímá vazba mezi přežitím rodiny a péčí o produkční krajinu ve všech jejích formách tvořila po staletí funkční a zkušenostmi ověřený způsob péče. Současná politika podle něj opomíjí historickou paměť a zažité zkušenosti a nahrazuje je dotačním tlakem na uživatele. Tradiční pilíře péče o krajinu, vlastník a rodina, mohou být jedním ze scénářů či inspirací pro budoucí opatření pro snížení negativních důsledků socialistického zemědělství a lesnictví a dopadů globální klimatické změny.
Na semináři vystoupili i zástupci ministerstev. Za Ministerstvo zemědělství promluvil Ing. Pavel Sekáč (sekce pro společnou zemědělskou a rybářskou politiku EU) o nástrojích dotační politiky pro zemědělce hospodařící udržitelným způsobem. Jedním z cílů strategie Evropa 2020 je zajistit udržitelný růst a zemědělství hraje při naplňování tohoto cíle významnou roli. Při plnění cíle Udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a opatření v oblasti klimatu nabízí reformovaná společná zemědělská politika různé nástroje k zajištění udržitelného hospodaření, a to ve dvou pilířích. Nástroje 1. pilíře spočívají v ozelenění a v povinných požadavcích na hospodaření ve standardech dobrého zemědělského a environmentálního stavu (GAEC). Nástroje 2. pilíře mj. pomáhají potřebám v oblasti zemědělství a životního prostředí (biodiverzita, zabránění degradaci půdy, ochrana vody, změna klimatu), které nelze řešit pouze tržně, bez podpory z veřejných zdrojů. V tomto případě zajišťují podporu plošná agroenvironmentální opatření Programu rozvoje venkova na období 2014–2020. Jde například o agroenvironmentálně-klimatické opatření a ekologické zemědělství. Součástí programu jsou i investiční nařízení, která přispívají k zajištění udržitelného hospodaření preferencí šetrných technologií nebo investicemi do společných zařízení v rámci komplexních pozemkových úprav.
Zleva: Josef Fanta, Jan Pešout, Petr Marada, Jiří Hladík, Pavel Sekáč a Jakub Horecký
Doktor Jakub Horecký z odboru obecné ochrany přírody a krajiny na Ministerstvu životního prostředí představil strategii přizpůsobení se změně klimatu a aktuální stav implementace. Ta vznikla v meziresortní spolupráci na základě odborných podkladů a vláda ČR ji schválila v říjnu 2015. Národní adaptační strategie je zaměřena na období 2015–2020 s výhledem do roku 2030 se záměrem zmírnit dopady změny klimatu přizpůsobením se této změně v co největší míře. Strategie obsahuje seznam a popis adaptačních opatření reagujících na klimatické projevy. Strategii implementuje Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, jenž má být předložen vládě k projednání do konce roku. Ten podrobněji specifikuje adaptační opatření podle schválené strategie, stanoví konkrétní úkoly, jejich nositele a termíny plnění. Dokument bude strukturován podle hlavních projevů změny klimatu, které se pro Česko vyhodnotily jako relevantní – tedy dlouhodobé sucho, povodně a přívalové povodně, zvyšování teplot a nárůst globálního záření, extrémní meteorologické jevy (tj. extrémní teploty, srážky a vítr) a přírodní požáry. Součástí akčního plánu bude též nastavení systému hodnocení adaptace na změnu klimatu včetně soustavy klíčových indikátorů.
Účastníci semináře se shodli, že dosavadní chaotické a libovolné nakládání s krajinou je třeba nahradit systémovým řízením jejího vývoje a využívání, na němž by se měli podílet jak politické složky, tak i uživatelé krajiny a občané. Ze setkání vyplynula potřeba zpracování smysluplné vize krajiny a regionální krajinné politiky pro různé typy krajin. Stále postrádáme závazná pravidla nakládání s půdou a v jednotlivých typech krajiny, vhodnou uživatelskou strukturu krajiny a obnovu nebo vytvoření nové ekologické infrastruktury. Bude nezbytné zajistit koordinaci různých zájmů a spolupráci uživatelů a obcí a jejich začlenění do připravované Strategie ČR 2030. Současný spíše sektorový přístup ke krajině se musí změnit na přístup holistický, který bude vnímat krajinu jako celek. Důležité je rovněž zlepšit a obnovit povědomí významu krajiny a jejích ekosystémových služeb u veřejnosti. Vhodným příkladem i návodem k řešení složitých problémů může být Evropská úmluva o krajině, k níž se před 12 lety zavázalo i Česko a kterou připomněla putovní výstava připravená ve spolupráci Biologického centra AV ČR a Botanického ústavu AV ČR.
Profesor J. Fanta v závěru zdůraznil, že součástí koncepce krajiny jako prostoru veřejného zájmu je i koncepce jejího dalšího výzkumu. V Česku existuje sice několik sektorových pracovišť pro výzkum krajiny, ale chybí kapacitně dostačující pracoviště, které by bylo schopné komplexní výzkum krajiny koncipovat a plně koordinovat. Usnesením vytvořená Platforma pro krajinu je pozitivním krokem v tomto směru. Změna způsobu nakládání s krajinou představuje celospolečenskou výzvu, a proto se jí chceme blíže věnovat na příkladu lesů u příležitosti akce Fórum 2000 dne 18. října 2016. Více informací naleznete na nových webových stránkách www.nasekrajina.eu.
Seminář Komise pro životní prostředí AV ČR se uskutečnil 19. května 2016 ve spolupráci s Botanickým ústavem AV ČR s podporou projektu Strategie AV21 „Rozmanitost života a zdraví ekosystémů“.
PETR PETŘÍK,
Botanický ústav Akademie věd ČR, v. v. i.