English
S ohledem na to, že se Wolfgang A. Mozart narodil v roce 1756 a zemřel v roce 1791, má světová kulturní veřejnost každých pět let povinnost rekapitulovat, bilancovat a znovu objasňovat, jaký má poměr k jednomu z vrcholných tvůrčích duchů lidské historie. Protože je tak každý pátý rok důvodem k připomínce dvojího výročí, prosloví se a napíše a v operních domech a v koncertních síních odehraje skutečně velmi mnoho. Ponechme stranou, že kvantita převažuje nad kvalitou, a s optimismem konstatujme, že se vždy přece jen objeví dosud neznámý kamínek do mozaiky mozartovského poznání. Stalo se tak i v Praze roku 2016, protože díky expertům a institucionální podpoře mohla být hodna svých předků z konce 18. století, kteří v případě Mozartově rozpoznali genia a dokonce mu poskytli nebývalou příležitost k tvorbě. Co je tedy nového v mozartovském výzkumu z pražské perspektivy?
Všechna fota: Archiv EÚ AV ČR
Zahájení mozartovské konference.
Zleva: Tomislav Volek, Zdeněk Uherek, Pavel Baran, Manfred Hermann Schmid, Hans Ernst Weidinger
Zatímco dubnové číslo Akademického bulletinu informovalo o nových poznatcích v mozartovském výzkumu v rámci badatelského projektu v Akademii věd, tento příspěvek pojedná především o mezinárodní muzikologické konferenci Aktuální otázky mozartovského výzkumu. Pod záštitou předsedy AV ČR prof. Jiřího Drahoše ji uspořádaly Mozartova obec v České republice a vídeňský Don Juan Archiv ve dnech 16.–17. dubna 2016 v sídle AV ČR na Národní třídě v Praze. Zorganizoval ji tříčlenný výbor: dr. Milada Jonášová (Kabinet hudební historie EÚ AV ČR), doc. Tomislav Volek (předseda Mozartovy obce v ČR) a prof. Manfred Hermann Schmid (ordinárius na univerzitě v Tübingenu a předseda Akademie für Mozart-Forschung při Stiftung Mozarteum Salzburg).
Zleva: Claudia Maurer Zenck, Lucio Tufano, Siegfried Mauser, Milada Jonášová, Ulrich Konrad, Raffaele Mellace
Konferenci zahájil místopředseda AV ČR dr. Pavel Baran, který především zahraniční muzikology informoval, že první česká Akademie věd se při založení v roce 1890 jmenovala Akademie věd a umění, přičemž k dílům jejího iniciátora a donátora Josef Hlávky patřila též stavba vídeňské dvorní opery. Jelikož jeho druhá choť byla pěvkyně, která ho inspirovala k objednávce mše k zasvěcení kaple na jeho zámku v Lužanech u Antonína Dvořáka, vznikla nejen Dvořákova Lužanské mše, ale J. Hlávka se stal navíc předsedou Českého spolku pro komorní hudbu. Třetí předseda Akademie filolog a indolog Josef Zubatý byl dokonce hudebníkem profesionálních kvalit; v mládí doprovázel A. Dvořáka při jeho třetí cestě do Anglie, o rok později o něm vydal v Lipsku knihu a na Dvořákovo přání vypracoval klavírní výtahy dvou jeho oper. Obdiv sklidilo u zahraničních muzikologů i sdělení, že současný předseda AV ČR prof. J. Drahoš účinkuje ve sboru, který právě připravuje k provedení Te Deum od Antonína Rejchy. V současnosti je muzikologický výzkum v AV ČR začleněn do Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu (EÚ) a hlavní kapacita pracoviště patří výzkumu díla A. Dvořáka; jeden z projektů se však také věnuje dílu Mozartovu a italské opeře 18. století v Praze. Z něj vzešla hlavní iniciativa k uspořádání konference.
Účastníky pozdravili i představitelé institucí, které přispěly k jejímu konání: teatrolog a hlavní sponzor konference Dr. Hans Ernst Weidinger, zakladatel Don Juan Archivu ve Vídni, předseda Akademie für Mozart-For-schung při Stiftung Mozarteum Salzburg prof. Manfred Hermann Schmid, ředitel EÚ doc. Zdeněk Uherek a předseda Mozartovy obce v ČR doc. Tomislav Volek. Přítomné do další práce naladilo provedení dvou Mozartových operních árií v podání Romana Janála za klavírního doprovodu Ladislavy Vondráčkové. (V zahraničí nebývá taková povzbudivá umělecká „injekce“ na začátku konference zvykem.)
V průběhu dvou dnů zaznělo 14 referátů badatelů z Německa, Rakouska, USA, Itálie, Izraele a České republiky. O vstupní příspěvky byli požádáni dva význační němečtí představitelé současného mozartovského výzkumu, přičemž oba zvolili náročná témata z analytické sféry. Prof. Ulrich Konrad (Universität Würzburg), jehož pracovní konto obsahuje mj. objevnou evidenci a dvousvazkovou edici Mozartových skic a fragmentů, ze které vyrostlo nové, mnohem diferencovanější pojetí Mozartova tvůrčího procesu, se v příspěvku Mozart, Martini und das Kanonkonvolut KV 73x soustředil na analýzu Mozartových řešení tzv. hádankových kánonů Padre Martiniho. Jde o jedinečný pramen autografní povahy, který se jako konvolut 19 listů objevil roku 1925 ve vídeňském antikvariátu a poté zmizel v soukromých rukách. V současnosti je vědě k dispozici jen na černobílém mikrofilmu ve vídeňském Archiv für Photogramme musikalischer Meisterhand-schriften, který je součástí hudební sbírky rakouské Národní knihovny. Fotokopie z tohoto materiálu U. Konrad použil jako podklad pro přípravu dodatkového svazku do Neue Mozart Ausgabe. Specifický druh Mozartových kompozic získal na významu s poznatkem, že nevznikly všechny v roce 1770 za jeho pobytu v Boloni a během osobních kontaktů s Martinim, ale většina jich pochází z let 1772–1774, a některé dokonce až z vídeňských let 1782 a 1787. W. A. Mozart se tedy několikrát a z vlastní umělecké potřeby vrátil ke studiu nejnáročnějších kontrapunktických technik! Při jednom z pozdních návratů vyřešil Martinim zadaný úkol vytvořit šestnáctihlasý kánon pro čtyři sbory s příhodným starozákonním textem Iste est David, cui cantabant in choris. Pro uvedený kánon by potřeboval papír s šestnácti notovými osnovami – jelikož takový k dispozici neměl, rozhodl se pro dvousborové řešení a – co je novým Konradovým zjištěním – postupně opustil přísná pravidla kánonu a rozvíjel skladbu do značné míry volně, jako svou původní kompozici („eigene Fortführung“). Jak snadno se mu poté psal například kánon ve 2. finále opery Così fan tutte…
Obálka sborníku prací Tomislava Volka
Manfred Hermann Schmid zvolil badatelsky neméně náročný problém, tj. zkoumání otázky autorství recitativů v Mozartově pražské korunovační opeře La clemenza di Tito. Ve skladatelově autografní partituře se nedochovaly, ty, které se používají při provádění opery v současnosti, jsou známy jen z dobových opisů a podle svědectví prvního Mozartova životopisce prof. F. X. Němečka jsou „dílem žáka“ (1798), kterého Georg Nikolaus Nissen v mozartovské monografii (1828) specifikoval jako F. X. Süssmayera. M. H. Schmid se v příspěvku Die Rezitative in Mozarts La clemenza di Tito pokusil pomocí několika parametrů (harmonie, rytmus, vztah k textu, deset typů kadencí atd.) rozlišit v dochovaných recitativech postupy standardní, méně obvyklé a velmi neobvyklé, přičemž poslední kategorii spojil s Mozartovým autor-stvím. Bezpečně doložil, že poslední převážily v 1. aktu, ve 2. aktu jich bylo minimálně.
Následujícími referáty vstupujeme do problematiky historické recepce Mozartova díla. Na základě nálezů v dobové korespondenci a pražských opisech operních partitur v zahraničí získala nové poznatky k nejranější recepci opery Idomeneo M. Jonášová (Neues zur frühen Rezeption von Idomeneo). Především blíže datovala dobu vzniku opisu významné „Nesselrode-Partitur“, prokázala existenci dalších neznámých dobových opisů a také skutečnost, že ještě za Mozartova života chtěl bonnský skladatel Christian Gottlob Neefe vypracovat a u Simrocka vydat klavírní výtah Idomenea. V rámci projektu o pražských kopistických dílnách M. Jonášová v Německu nalezla dva neznámé dobové opisy Idomenea, pocházející z Gramsovy kopistické dílny.
Profesorka Claudia Maurer-Zenck (Universität Hamburk) pojednala v příspěvku Mozarts Opern im Hamburger Comödienhaus/Stadttheater 1787–1850 především o asi prvních 20 letech uvedeného údobí. Z té doby se v Hamburku dochovalo množství relevantního archivního materiálu, což je v případě městské scény dané doby neobvyklé (a Praze zcela protikladné). Provádění Mozartových oper v Hamburku se ovšem odbývalo – na rozdíl od Prahy – výhradně v německých překladech a singspielových úpravách, mnohdy dílo degradujících.
Polyglot a znalec libretistiky tří staletí prof. Jürgen Maehder (Salcburk/Lugano/Taipei) se v referátu Mitridate, re di Ponto – Wandlungen eines Sujets im italienischen Opernlibretto des Settecento zabýval dvaceti operními librety, která v polovině 18. století zpracovávala exotická historická témata, a to včetně lib-reta Vittoria Amedea Cigna-Santiho, které W. A. Mozart zhudebnil 1770 v rané opeře Mitridate, rè di Ponto. Z bohaté faktografie upoutaly pasáže o nesnadném úkolu italských libretistů 18. století přeměnit tragický závěr jimi použité činoherní předlohy (v tomto případě Racinovy z 1673) na smířlivé „lieto fine“, předepisovaný tradicí opera seria. Vedle předloženého přehledu relevantních pramenů upoutaly i Maehderovy konstatace, že obor libretistiky na jedné straně omezuje stále praktikované soustředění pozornosti jen na libreta hudebně úspěšných děl, avšak naopak jejímu výzkumu v digitální době napomáhá zpřístupňování textů historických libret na internetu.
Doktor Hans Ernst Weidinger potěšil v příspěvku Ein Modell für Mozart: „Das Serail“ von Joseph Friebert informací, že se Don Juan Archivu podařilo v roce 2006 vydražit z pozůstalosti jedné rodiny v Bad Ischl významný pramen: klavírní výtah, orchestrální hlasy a tzv. Rollenheften Serail od Josepha Frieberta (1763–1795), datovaného „Passau 1779“.
Ukázka jednoho z Martiniho kánonů; referát Ulricha Konrada
Přehled množství typů klávesových nástrojů, na něž W. A. Mozart hrál a pro něž komponoval, podala nestorka rakouské muzikologie Eva Badura-Skoda (Vídeň/USA). V přednášce Mozarts Claviere – neue Erkenntnisse, započínající rodinným klavichordem, zaujaly informace o nástroji, který kombinoval cembalo (dolní manuál) a (vyjímatelný) kladívkový klavír, jemuž byl určen dolní manuál. Z těch, kdo jej stavěli, zdůraznila význam Christiana Ernsta Friedericiho, působícího po léta v Geře. Filmová dokumentace hry na takový nástroj (v podání známého organologa Luigiho F. Tagliaviniho) byla přesvědčivá – doložila i možnost současného přednesu určité skladby s využitím obou manuálů. Doklad o Mozartově setkání s nástrojem podán nebyl, jen z výroků Leopolda Mozarta v jednom jeho dopise z šedesátých let lze dedukovat, že jej znal a zaujal ho.
Tomislav Volek předložil na základě několika neznámých pramenů z lobkovického archivu a reinterpretací dosud známých fakt kriticky vyznívající obraz zásahů barona Gottfrieda van Swietena do života Mozartova (Eines der Probleme: Baron Gottfried van Swieten). Šlo o postavu vídeňské dvorní společnosti, jež svých zděděných mimořádných výsad (jeho otec byl osobním lékařem i porodníkem Marie Terezie) také zneužívala.
Analyzování Mozartových kompozičních postupů formou komparací jeho zhudebnění určitých italských operních textů s produkcí jeho bezprostředních italských předchůdců se ujali italští muzikologové. Pokus Raffaela Mellaceho (Janov) provést strukturální srovnání dvou oper Il re pastore: Mozart and Hasse 20 years apart v rámci jednoho příspěvku narazil na mnohé nesnáze. Mozartovu „serenatu“ účastníci znali, Hasseho příležitostné dílo není ani vydáno tiskem ani neexistuje v nahrávce; promítání desítek hudebních příkladů tak mohlo splnit úlohu komparačního materiálu jen částečně. Lucio Tufano (Neapol) předvedl v příspěvku Mozart e Paisiello: a proposito dell’aria „Mentre ti lascio, o figlia“ K. 513 dokumentaci k historii opery La disfatta di Dario, z níž Mozart v březnu roku 1787 převzal k zhudebnění text jedné árie.
Pater Dr. Petrus Eder, OSB (Salcburk) informoval v příspěvku Eine unbekannte Canones-Sammlung des Johann Michael Haydn o nálezu vokálních kánonů z prostředí salcburských choralistů, v jejichž praktické výuce hudební interpretace patřily tyto skladby k typově osvěživé složce repertoáru. Eva Neumayr (Salcburk) doplnila tematiku o neznámé mozartovské prameny ze dvou jen částečně zpracovaných fondů Dommusikverrein a Mozarteum (Neue Salzburger Mozart-Quellen aus dem Bestand des Dommusikvereins und Mozarteums).
Na závěr každého ze dvou dnů připravili organizátoři doprovodný program. První uzavřel samotným interpretem komentovaný klavírní koncert klavíristy a muzikologa prof. Siegfrieda Mausera. Druhého dne se plénum věnovalo letošnímu pražskému mozartovskému nálezu, který připoutal i pozornost médií. Historické souvislosti nalezené skladby ve sbírce libret Kačina analyzoval M. H. Schmid. O sbírce hovořila vedoucí historických sbírek Českého muzea hudby dr. Markéta Kabelková. Jde o nález dosud neznámé Mozartovy skladby, o jejíž existenci se sice vědělo, ale nebyl znám žádný exemplář. Alfred Einstein ji ve své 3. redakci Köchelova seznamu (1937) opatřil číslem K 477a a uvedl správně její název Per la Recuperata salute di Ophelia. Profesor U. Konrad posléze seznámil s vydáním faksimile uvedené skladby (nakladatelství Breitkopf & Härtel).
Stránka autografní partitury La clemenza di Tito s jediným Mozartem zapsaným secco recitativem; referát Manfreda Hermanna Schmida
Na závěr představila vídeňská nakladatelství Hollitzer Verlag a Don Juan Archiv nové publikace spjaté s mozartovským výzkumem. Nedlouho před konferencí byl vydán 23. svazek ročenky Mozart Studien, která bude – po zrušení nakladatelství Hans Schneider v Tutzingu – vycházet v Hollitzer Verlagu. Právě v tomto svazku vyšla i rozsáhlá práce M. Jonášové Zur Entstehungsge-schichte von Mozarts „Don Giovanni“. Na základě komparací autografu a dosud známých i jí nově objevených pražských opisů partitury opery, jakož i jejich podrobnou paleografickou analýzou, dospěla autorka k poznatkům, které se týkají znění konečné podoby Mozartova díla při jeho pražské premiéře v roce 1787.
Druhou publikací, která má vyjít u nakladatelství Hollitzer v září 2016, je svazek o více než 1100 stranách Mozart, die italienische Oper des 18. Jahrhunderts und das musikalische Leben im Königreich Böhmen (editoři: M. Jonášová, Matthias J. Pernersdorfer). Jde o soubor překladů více než 50 studií doc. T. Volka, který se letos dožívá 85 let. Nejstarší z nich pocházejí z padesátých let, přičemž již tehdy doc. T. Volek zaujal mozartovský výzkum studií Über den Ursprung von Mozarts Oper La clemenza di Tito (Mozart-Jahrbuch, 1959). Jak napsal americký hudební historik H. C. Robbins Landon (1926–2009) v knize Mozart’s Last Year 1791: „The Czech scholar Tomislav Volek has revolutionized our knowledge of this curious chapter in Mozart’s life with his discovery of the relevant Prague documents concerning La clemenza di Tito.“
Sborník prací je na Volkovo přání uveden německým překladem průkopnické studie Vladimíra Helferta Opera o Donu Juanu v Brně 1734 z let 1917–1920, kterou zahraniční výzkum dosud neznal, ačkoli má platnost dodnes. Volkovy studie se týkají mozartovských témat, recepce Mozartova díla v Čechách, italské opery v Čechách 18. století, repertoárových přehledů pražských operních a singspielových divadel (V Kotcích, Nosticova, Vlasteneckého), hudebních institucí v Čechách 18. století, kapel šlechtických rodin (Thunů, Mansfeldů, Fürstenbergů či Waldsteinů), tradičních hudebních bratrstev a cechů, vzniku nejstarších českých pastorel, české hudební emigrace, žádostí o povolení koncertů v Praze v letech 1774–1805. Týkají se též několika skladatelských osobností, J. D. Zelenky, A. Vivaldiho, J. S. Bacha, Ch. W. Glucka, L. van Beethovena
– včetně objevu pramenů k premiéře Eroiky ve vídeňském lobkovickém paláci –, B. Smetany a R. Wagnera (nález jeho dopisu knížeti Richardu Metternichovi s prosbou o místo dvorního kapelníka ve Vídni). Další sférou Volkových výzkumů byla hudební ikonografie, včetně studie o hudebnících v pražských židovských průvodech, vrcholící knihou Dějiny české hudby v obrazech (1977 v Supraphonu, i v anglické verzi), na jejímž základě byl pozván na kongres do New Yorku. Posledním textem se stal referát Několik poznámek k tématu Hudba a Politika z antropologického pohledu (přednesený na kongresu v Darmstadtu), v němž T. Volek konstatoval funkční obdobu nacistického pojmu „zvrhlé umění“ a komunistického „formalistického umění“. Protože v Praze odmítl srovnání odvolat, byl v roce 1976 z Akademie věd propuštěn. O případu se psalo i v německém tisku; v představované publikaci je otištěna kopie relevantního článku z Frankfurter Allgemeine Zeitung.
MILADA JONÁŠOVÁ,
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.