English
Zbožnost – umění – vzdělanost
Vernisáž v Emauzském klášteře v Praze otevřela 5. května 2016 stejnojmennou výstavu, která je jedním z nejvýznamnějších příspěvků Akademie věd k oslavám sedmistého výročí narození Karla IV. Expozici, jež vznikla jako součást programu „Strategie AV21“, ale na jejím financování se podílelo i Ministerstvo kultury, připravili dr. Klára Benešovská, dr. Václav Čermák a dr. Kateřina Kubínová. Organizace se ujal Ústav dějin umění AV ČR ve spolupráci se Slovanským ústavem AV ČR; svým dílem přispěl i Kabinet hudební historie Etnologického ústavu AV ČR. Trojice ústavů připravovala výstavu ve spolupráci s benediktinským klášterem od roku 2015.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin – FOTOGALERIE
Výstava si klade za cíl představit Emauzský klášter, zvaný ve středověku Na Slovanech, jako výjimečnou fundaci Karla IV. Ačkoli odborný zájem o klášter nikdy neustal, v obecném povědomí stojí spíše ve stínu jiných Karlových počinů. Bohužel, v klášteře dosud neexistovala expozice, která by srozumitelně a názorně provedla jeho historií a uměleckou výzdobou, a tak by nově otevřená výstava mohla alespoň dočasně tuto mezeru zaplnit.
Shodou okolností nejen Karel IV., ale i klášter letos oslavil významné výročí. Dne 8. května 1346 vydal totiž papež Klement VI. listinu, jíž dal souhlas se založením kláštera s církevněslovanskou liturgií v Čechách. Samo založení následovalo až 21. listopadu 1347. Klášter určený pro benediktiny sloužící bohoslužby v církevní slovanštině v západním ritu, byl zřízen při kostelíku sv. Kosmy a Damiána ve vsi Podskalí, tedy v místech, která se později stala součástí Nového Města pražského. Chorvatští benediktini doputovali v průběhu následujícího roku. V dalších letech vyrostla na skalce nad Vltavou impozantní novostavba kláštera, jehož chrám byl na Velikonoční pondělí roku 1372 vysvěcen za přítomnosti císaře, dvora a předních prelátů k poctě Panny Marie, svatých Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa.
Zásadní otázkou je, proč Karel IV. takovouto instituci v Čechách založil. Badatelé na ni odpovídali v průběhu staletí různě. Tento počin byl v minulosti vykládán jako důsledek jeho snahy o slovanskou vzájemnost, s jejíž pomocí prý chtěl takto Čechy propojit s dalšími slovanskými národy. Uvažovalo se též o zamýšleném podílu kláštera na budování církevní unie. Také v souvislosti s poznatky dějů 15. století někteří badatelé přemýšleli, zda Karel nechtěl, aby slovanští mniši svým působením srozumitelným jazykem naplnili touhu Čechů po zduchovnění, a tak předešel husitskému hnutí. Nebo měli mniši působit na heretiky usazené v Podskalí? Šlo snad jen o sběratelskou libůstku panovníka, který chtěl v hradbách sídelního města shromáždit rozmanité církevní instituce? Jako nejpravděpodobnější se zdá vysvětlení opírající se o zasazení fundace do kontextu Karlovy politiky. V letech 1345 a 1346 byli totiž Lucemburkové v konfliktu s polským králem a uvažovali o tažení na pohanskou Litvu. V citované papežské listině se píše o působení slovanských mnichů na schizmatiky a nevěřící srozumitelným jazykem. Avšak tato myšlenka vzala zasvé po usmíření s králem Kazimírem v červnu 1346. Teprve po Karlově české korunovaci na podzim 1347 se panovník vrátil ke svému úmyslu a založil klášter Na Slovanech, kterému však dal jiné než misijní poslání. Mniši kláštera měli šířit slávu svých patronů, především sv. Jeronýma. Tento světec byl v chorvatské tradici považován za Slovana a podle jedné legendy dokonce za tvůrce hlaholského písma a překladatele biblických textů do slovanského jazyka. Ze slovanštiny, podle dobového výkladu, vznikl český jazyk, tedy řeč Českého království. Věčnými chválami měli slovanští mniši šířit slávu slovanských, potažmo českých patronů, a tudíž i českého království. Také se měli neustále modlit za spásu Karlovy rodiny, ale též všech jeho předchůdců na českém trůně. Tak se klášter Na Slovanech proměnil ve věčnou připomínku starobylosti a slávy Českého království, které se přihlásilo k tradici Velké Moravy.
Slovanským zaměřením kláštera se zabývá úvodní část expozice. Vstupní prostor je bývalou kapitulní síní, tedy jedním z nejdůležitějších prostorů každého kláštera. Zde je představena unikátní epigrafická památka, hlaholský nápis z 2. poloviny 14. století, který obsahuje staročeské znění Desatera Božích přikázání. Nápis byl objeven při stavebních úpravách kláštera na počátku padesátých let 20. století a vzhledem k tomu, že originál již není pouhým okem téměř viditelný, je pod nápisem umístěn panel s transliterací textu do latinky a snímkem pořízeným za pomocí UV paprsků.
Bičování Krista, fragment malby ve východním křídle ambitu
Další kroky vedou do místnosti dodnes zdobené mohutným gotickým oknem, která v současnosti slouží jako výstavní prostor; původně zde mohlo být umístěno skriptorium. Příhodně je zde vedle nezbytného historického úvodu věnována pozornost zejména dějinám slovanského písemnictví, jež se v klášteře pěstovalo od jeho založení do počátku husitských válek. Stručně jsou shrnuty informace o rozvoji slovanské liturgie na chorvatském území v době před založením kláštera. Bohužel, nemáme přímé údaje, z jakých oblastí Chorvatska přesně první mniši pocházeli. Jako nejpravděpodobnější se jeví možnost, že přišli z biskupství v Senji či z ostrova Krku, ale nelze vyloučit i jiné oblasti severních částí chorvatského pobřeží. V těchto přímořských biskupstvích byla na základě papežských privilegií povolena vedle latiny také liturgie v církevní slovanštině. Texty musely být psány hranatou chorvatskou hlaholicí. Tento úzus byl spolu s potřebnými liturgickými příručkami (misál, breviář, žaltář) přenesen také do pražského kláštera, kde se dále úspěšně rozvíjel. V rámci výstavy jsou na panelech prezentovány jak památky chorvatského původu, tak opisy těchto liturgických kodexů, které vznikly na základě chorvatských předloh až v Praze, ale i zde nově sestavené rukopisy v církevní slovanštině a staré češtině. Literární činnost kláštera Na Slovanech zprostředkovala chorvatskému písemnictví skupinu památek, které byly ze staré češtiny přeloženy v 15. století do místního jazyka. Vedle obecně středověkých textů (např. Lucidář) šlo o některé traktáty Jana Husa a jeho předchůdců. Zvláštní pozornost patří dvěma rukopisům, které beze všech pochybností reprezentují písařskou produkci emauzského skriptoria, Remešský evangeliář a Česká bible hlaholská. První z nich představuje kodex sestávající ze dvou částí. Starší, cyrilská vznikla na jihozápadní Rusi někdy ke konci 11. století a zřejmě souvisí s působením slovanských mnichů Sázavského kláštera. Tuto část daroval Karel IV. klášteru Na Slovanech v domnění, že ji napsal sám sv. Prokop. Mladší, hlaholská část kodexu vznikla v klášteře Na Slovanech roku 1395 a obsahuje lekcionář k hlavním svátkům tohoto kláštera. Název památky odkazuje na místo současného uložení rukopisu. Druhou významnou památkou je hlaholicí psaná staročeská bible, z níž se v úplnosti zachoval pouze 2. svazek, který vznikl v Emauzském klášteře roku 1416.
Součástí expozice o hlaholském písemnictví je také sedm faksimilií rukopisných památek a starý tisk Diadochu (1602), v němž Bartoloměj Paprocký z Hlohol zachytil některé již nedochované zprávy o nejstarších dějinách kláštera a zaniklé latinské a hlaholské nápisy. Prostoru ovšem vévodí rozměrný model klášterního komplexu v době předhusitské. Představuje ideální rekonstrukci, při níž K. Benešovská (ÚDU) vycházela z dobových vyobrazení kláštera, která konfrontovala se stavebně historickým průzkumem objektu samého.
Centrum expozice představuje cyklus středověkých nástěnných maleb, které původně zdobily stěny ambitu a přilehlé kaple ve východním křídle (císařská kaple). Soubor nazývaný Emauzský cyklus patří ke špičkovým dílům doby Karla IV. Namalován byl na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let 14. století a na jeho vzniku se podíleli malíři pracující dříve pro císaře na Karlštejně. Vůdčí osobností byl zřejmě tzv. Mistr Lucemburského rodokmene. Cyklus se do současnosti nezachoval v úplnosti. Malby malované technikou secco (tj. do suché omítky) od počátku v otevřeném ambitu trpěly, těžkou újmu navíc utrpěly i při bombardování roku 1945. Prostřednictvím středověkého popisu maleb z počátku 15. století, který byl v devadesátých letech minulého století nalezen v knihovně ve švédské Uppsale, známe náměty i zničených scén. Nová expozice tak pomocí skleněných panelů vypráví úplný příběh cyklu a vysvětluje jeho jednotlivé výjevy. Emauzský cyklus popisoval dějiny Spásy od pádu andělů až k seslání Ducha svatého. Těžiště spočívá ve vylíčení života Spasitele. Hlavní scény příběhu však byly doprovázeny tzv. typologickými paralelami, tedy událostmi vybranými většinou ze Starého zákona, které předznamenaly příslušný novozákonní děj. V jednom každém poli cyklu tak byly namalovány tři scény: nahoře hlavní výjev a pod ním dvě paralely. Dolní scény netvoří další dějovou linii, ale jsou teologickým komentářem scény hlavní. Emauzský cyklus tak měl původně ve 33 kompozicích 96 scén (ne všude bylo totiž výše popsané schéma dodrženo). Vyvrcholení představovaly scény umístěné v kapli, kde hlavní výjevy znázorňovaly Přibíjení na kříž, Ukřižování, Probodení boku Kristova a Sestup do předpeklí. Do dnešních dnů se z nich však nezachovalo prakticky nic. Pro interpretaci poslání cyklu však mají klíčový význam. Dokládají souvislost maleb se svátkem Kopí a hřebů Páně, který byl na Karlovo přání zaveden roku 1354 pro České království a příští rok pro celou říši. Svátek se slavil v pátek po druhé neděli velikonoční a v centru oslav bylo Ježíšovo vítězství na Kříži, respektive připomínka nástrojů utrpení, jejichž prostřednictvím zvítězil: svatého kopí a hřebů. Obě relikvie byly součástí pokladu římských králů, který měl Karel IV. od roku 1350 v držení. Tyto ostatky společně ještě s dalšími bývaly v den svátku slavnostně předváděny, ceremonie se odehrávala na Velkém novoměstském rynku (tj. dnešním Karlově náměstí) nedaleko kláštera Na Slovanech. Není vyloučeno, že kaple s malbami mohla sloužit jako dočasné útočiště relikvií přivezených na slavnost z Karlštejna. Cyklus mohl fungovat jako vizuální doprovod této církevní slavnosti.
Závěrečná část výstavy se věnuje klášternímu chrámu a jeho architektuře. Pomocí textových panelů je zde vysvětlen průběh stavby kláštera a jeho chrámu, interpretace architektury a její kontext nejen v rámci Nového Města. Klášterní chrám byl po roce 1945 opraven a očištěn od mladších doplňků, a v současnosti proto dobře vyniká střídmá krása jeho halového trojlodí osvětleného přirozeným světlem vysokých oken. Ani v tomto prostoru nechybí připomínka fundátora kláštera: na klenbě hlavní lodi se dochovala část znakové galerie v čele s českým lvem a říšskou orlicí a stejná dvojice heraldických symbolů je vytesána i na skvostném sedile v jižní stěně mělkého presbytáře. Poslední tři textové panely v klášterním chrámu přibližují pohusitské osudy kláštera až do 20. století. K výstavě vyšla v nakladatelství Artefactum doprovodná publikace s kompletním textovým i obrazovým materiálem, který byl na výstavě prezentován.
Návštěvníci mohou expozici zhlédnout až do 21. listopadu 2016. Součástí je i doprovodný program: 8. září v 17:00 hod. se uskutečnila přednáška Emauzské hlaholské písemnictví doby Karla IV. a Václava IV. dr. V. Čermáka ze SLÚ. 5.–6. října se koná odborná konference Karel IV. a Emauzy. Liturgie – text – obraz, na níž se kromě ÚDU, SLÚ a Kabinetu hudební historie EÚ podílejí Ústav pro jazyk český AV ČR a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Dne 13. října v 19:00 hod. následuje koncert Hudba doby Karla IV. v provedení Ars cameralis, tělesa zaměřeného na interpretaci středověké hudby. Umělecký vedoucí doc. Lukáš Matoušek se také podílel na výstavě texty vysvětlujícími hudební nástroje zobrazené na emauzských malbách. Dne 10. listopadu od 15:00 hod. se během Týdne vědy a techniky AV ČR v klášteře uskuteční tradiční komentovaná prohlídka Umění tváří v tvář vedená odborníky ÚDU. Závěrečnou tečku představují slavnostní nešpory ve výroční den založení kláštera 21. listopadu v 18:00 hod.
KATEŘINA KUBÍNOVÁ,
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.,
VÁCLAV ČERMÁK,
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.