English
Cesta literárního vědce přes úřad práce na velvyslanecký post
Život si někdy s člověkem dokáže pořádně pohrát. Ne vždy to ale proběhne tak, že vás nakonec překvapí skoro až absurdní rozuzlení dané shodou náhod, vnitřních přání a hlavně cílevědomého úsilí nevzdat se. Ale občas i k takovému šťastnému rozuzlení dochází. Tak tomu bylo v případě jubilujícího osmdesátníka, literárního vědce – afrikanisty PhDr. Vladimíra Klímy, CSc., který se narodil 11. února 1936 v rodině významného orientalisty PhDr. Otakara Klímy, DrSc., mezinárodně uznávaného íránisty. Geny se zřejmě nedají zapřít, syn po studiu na jednom pražském gymnáziu absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor anglická a francouzská filologie, což jsou dva hlavní jazyky, kterými byla a doposud je převážně psána i africká literatura. Ta mladého adepta přitahovala, ale tehdy neexistovala instituce, kde by se svému zájmu mohl plně věnovat. Po studiu proto nastoupil jako redaktor tehdejšího nakladatelství Orbis. Když se mu v roce 1966 naskytla možnost přihlásit se k aspirantuře na africká studia v Orientálním ústavu tehdejší Československé akademie věd (nyní Akademie věd ČR), vůbec neváhal a po třech letech překvapil závěrečnou zkušební komisi tím, že jako disertační práci nepředložil rukopis, ale právě vydanou publikaci Modern Nigerian Novels (Moderní nigerijské romány). Do té doby už několik let časopisecky publikoval překlady povídek současných afrických spisovatelů a úvahy o literárním prostředí hlavně v jednotlivých anglofonních zemích subsaharské Afriky.
Vladimír Klíma má na kontě dlouhý výčet překladů románů a povídek afrických autorů. Prvním z nich byl román Amose Tutuoly Piják palmového vína (přeložený společně s Petrem Zimou), vydaný Odeonem v roce 1966, který překvapil české čtenáře svou exotičností a vyzrálostí. Pro Slovník spisovatelů Asie a Afriky připravil o rok později čtyřicet hesel o afrických autorech a během svého působení v ústavu vydal dlouhou řadu překladů románů, povídek, biografických článků a úvah o literárním prostředí mnoha afrických zemí. Spolu s Karlem Františkem Růžičkou a Petrem Zimou napsal Literatury Černé Afriky (Praha 1972), které později vyšly i v anglické (1976) a polské (1980) verzi. S Aloisem Wokounem a Václavem Kubicou vydal Safari za africkou kulturou (Praha 1983). Věnoval se i překládání subsaharské (Černý Orfeus, Praha 1977), americké černošské (Černý majestát, Praha 1978) a karibské poezie (Karibský maják, Praha 1987).
V sedmdesátých a osmdesátých letech, v období takzvané normalizace, nepolevil ve své literární činnosti navzdory tlakům, které nutily vědecké pracovníky Orientálního ústavu psát politicky zaměřené populistické články. Při jednom setkání si mi na situaci v ústavu sice velmi stěžoval a ubezpečoval mě, že je pro mě lepší, že už tam nemohu působit, na druhé straně charakterizoval svým humorně laděným tónem tamní poměry vyjádřením, že sice musí plnit zadané úkoly pro daný rok, ale ty že zvládne během několika dnů a pak se věnuje svému oboru. V té době se mu podařilo spolupracovat jako bibliograf s americkou Modern Language Association, která mu umožňovala získávat informace o všech nových afrických literárních dílech a o situaci na africkém kontinentě.
V roce 1993 se však ocitl na druhém seznamu těch, kteří v důsledku snižování finančních prostředků a následným omezením počtu vědeckých pracovníků AV ČR museli ústav opustit. Tři měsíce byl registrován na úřadě práce, který mu nebyl schopen nabídnout alespoň trochu odpovídající uplatnění, až se mu podařilo najít si místo ve výzkumném oddělení Ústavu mezinárodních vztahů a po necelém roce přejít na Ministerstvo zahraničních věcí ČR. A nakonec se z bývalého „nezaměstnaného“ vědeckého pracovníka stal český velvyslanec v africké Ghaně, Togu a Burkině Faso. O těchto svých afrických zkušenostech vydal cestopis Bohům patří úlitba (Praha 2001), Afromotivy (Olomouc 2002), a o devět let později autobiografii Než spadne klec, vlastně své zážitky od dětství až do počátku diplomatického působení v Africe.
Přeju mu, stejně jako jistě mnoho bývalých kolegů a přátel, aby si zachoval i v příští době tolik optimismu, jakým oplýval a oplývá doposud a aby si nic nedělal z přibývajícího počtu roků, proti němuž se stejně nedá nic rozumnějšího dělat.
OTAKAR HULEC