Ústava mezi právem a politikou

Foto: Archiv autora

Pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy doc. JUDr. Jan Kysela, Ph.D., obhájil před komisí „Právní vědy“ disertaci „Ústava mezi právem a politikou. Úvod do ústavní teorie“ a získal vědecký titul „doktor sociálních a humanitních věd“. Disertace vyplňuje mezeru, která v české literatuře – ve srovnání zejména s literaturou německou – existuje. V ucelené podobě zpracovává základní témata a pojmy ústavní teorie jako určitého předpolí vědy ústavního práva a současně interdisciplinárního oboru.

Ústavy každého státu operují s pojmy, jejichž obsah obvykle není určen těmito ústavami, nýbrž teorií, doktrínou, vědou. Zdaleka ne vždy přitom jde o vědu právní. Při vzniku české Ústavy tak Vladimír Klokočka analyzoval politologické ukotvení pojmů typu demokracie nebo suverenita, v německé literatuře je slavný odkaz Carla Schmitta na teologický původ mnoha pojmů a konstruktů moderní státovědy: Všemocnost Boží viděl jako předobraz všemoci zákonodárce, výjimečný stav mu byl obdobou zázraku apod. Ukazuje se tak i leckdy komplikovaná genealogie pojmů, u nichž je třeba zkoumat míru korespondence s měnícím se světem: Co znamená změněná realita například pro pojem suverenity, který se ji pokoušel nejen reflektovat, ale i spoluvytvářet?

Ústavní teorie se snaží o zprostředkování mezi obecnou politickou teorií s jejím obrazem povahy či přirozenosti člověka a platným ústavním právem konkrétního státu, hledá tedy hodnoty a systémové představy jsoucí za texty ústav. Našemu vnímání toho, je-li člověk dobrý nebo zlý, ale i naší představě o dobrém vládnutí (rychlé, konsenzuální aj.) odpovídají různé modely uspořádání moci, přičemž naší současnosti odpovídá založení a regulace veřejné moci ústavou jako výrazu ustavující moci lidu. Tradiční státověda proto také ustupuje jiným úhlům pohledu, pro něž je určující důraz tu na ústavu, tu na mimostátní mocenské aktéry. Bude-li pokračovat posilování mimostátních aktérů, ať už v podobě Evropské unie, nadnárodních korporací anebo velkých ekonomických aktérů vnitrostátních, bude nejspíše zatlačena rovněž ústavní teorie ve prospěch kratologie jako nauky o (nespecifikované) moci.

Při analýze modelů uspořádání ustavené moci, res­pektive modelů vládnutí je třeba řešit otázky pro právní myšlení zásadní. Jakou váhu má fakticita nějakého uspořádání, jakou roli pro toto uspořádání má normování ústavou, co pro výklad textu ústavy znamená setrvalá praxe ústavních orgánů apod. Krom toho je účelné všímat si proměn dělby moci, což ve 20. století znamená především oslabování moci zákonodárné a výrazné posilování moci soudní (judicializace politiky, juristocracy, soudcokracie).

Druhou složkou ústavní teorie je analýza klíčových konstruktů, jako je ustavující moc, suverenita a její vztah k lidským právům, doktrína a politika (rétorika) lidských práv, ale i ústava sama: Co jí může být, jak ji lze klasifikovat, jak vzniká a mění se atd. Na ústavu lze nahlížet jako na průsečík práva a politiky, tedy místo jejich střetu a prolínání. Bez pochopení jejich vzájemného vztahu nelze ústavě a ústavnímu právu dobře porozumět.

Ústavní teorie může rovněž být metodologií ústavního práva. Zkoumá tedy jeho prameny, způsob vzniku, specifické rysy často obecného a nejen čistě právního jazyka ústav a jejich dopady na intepretaci ústav, zvláštní význam předporozumění a chápání rolí ústavních aktérů apod. Náleží sem i jev, který se v posledních desetiletí označuje jako migrace ústavních idejí, tedy přejímání různých ústavních vzorů a institutů, ovšem se zřetelem na kontext jejich původního vzniku a působení.

Shrnutím nastíněné tematiky v jediné monografii se uzavřela několikaletá etapa výzkumu, která začala u struktury a funkcí parlamentů a pokračovala přes tematiku zákonodárné delegace k „velkým“ regulativním idejím typu suverenity. Její význam tkví v doplnění stávajících děl o syntetickou práci, která ústavní teorii jako obor u nás svým způsobem zakládá.

JAN KYSELA,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy