Max Laue šikovně propojil dvě různé přírodní vědy. Proč to nestačí? Představme si, že chceme najít relativně nejvlivnějšího jednotlivce v určité komunitě, třeba v Praze. Hledali bychom ho podle oficiálního postavení na magistrátu, podle pověsti v místní zločinecké galérce, podle výše obratu jeho byznysu, nebo snad podle společenského impakt faktoru jím hlásaných idejí?
Jak je ve stále sílícím šumu potřebná kvalitní vědní syntéza – jakási „znalostní singularita“, čili konečný soubor relevantních, správných, důležitých a vyvážených informací – i jak obtížné je se jí v reálném čase přiblížit, ví každý, kdo rozhoduje o čemkoli komplikovanějším. Kdo je kupříkladu práv vypracovat podklady k proponované velestavbě, která ovlivní přírodní a společenské prostředí na generace dopředu? Investor chtivý okamžitého zisku? Ekolog chránící jedinečné druhy? Sedlák hospodařící v sousedství? Inženýr pyšný na „zaručeně nejmodernější technologii“? Krajský hejtman bažící po znovuzvolení?
Extrémním oříškem je hlubinné úložiště vyhořelého jaderného paliva. Nutně ho budeme potřebovat a přemýšlíme, jak zajistit jeho vodotěsnost a nepřístupnost na dobu 100 000 let. Přestože pilně řešíme technické záležitosti, je to problém především společenský. Vůbec nevíme, kde se může ocitnout svět už jen za 50, 100, 200 let. V jakém jazyce a na jakém nosiči budou informace o úložišti, aby zůstaly „navždy“ čitelné i pochopitelné? Bude prostor hlídat stát, který stále slábne a třeba zanikne, nebo soukromý podnikatel – proč on by přístup k úložišti neprodal tomu, kdo zaplatí nejvíc? Jak vůbec bude za pouhé dvě stovky let vypadat naše životní prostředí? Co když v přelidněném světě bez zdrojů bude i ta trocha tepla z radioaktivního odpadu vzácnější než jednotlivé životy?
Ptají se ti, kdož byli pověřeni rozhodovat, kulturovědců, co pro lidskou perspektivu znamená 100, 1000, 100 000 let? A hlavně – jsou vůbec ochotni dát na jejich názor? Jsme totiž společností přírodovědy/techniky, nikoli umění/ filozofie, a dáváme přednost mocenským řešením!
Britský astrofyzik Martin Rees v rozhovoru pro AB 10/2011 řekl: „Myslím si, že nás po více než padesáti letech čeká stěžejní průlom, který však nepřijde od filozofů, ale od některého z výjimečných fyziků.“ Proč by však měl průlom přijít zrovna od fyziků? A pokud ano; podíváme-li se, kam nás všechny ty předchozí fyzikální průlomy dovedly, proč bychom nad tím dalším měli jásat? Vidím odpověď ve skutečnosti, že je Martin Rees fyzik a jako většina odborníků má tendenci přeceňovat svůj obor na úkor jiných.
V roce 1959 vydal anglický fyzik a literát Charles Percy Snow knihu Dvě kultury. Tyto kultury – tedy literární včetně věd o člověku a společnosti a přírodovědně-technická – se prý k sobě mají jako pes a kočka. Do druhého vydání (1963) autor přidal úvahu o brzkém zrodu kultury třetí, která propast neporozumění mezi oběma základními intelektuálními živly překlene.
Splnila se Snowova prognóza? Zatímco americký publicista John Brockman (Třetí kultura, Academia 2008) zřejmě soudí, že ano, já se obávám, že nikoli. Skutečná třetí kultura, která by vědy o přírodě, člověku a společnosti integrovala do funkčního kontinua (nad nímž by se jako duch nad vodami vznášely logika s matematikou), na svůj zrod teprve čeká. Jenže pozor, nemá smysl, aby vznikla dřív, než si ujasníme dvě základní otázky: Co my – lidstvo – vlastně chceme? Jakou cenu jsme ochotni zaplatit? Teprve potom má smysl budovat třetí kulturu; teprve potom můžeme míchat jablka a hrušky. Psy a kočky taktéž.
FRANTIŠEK HOUDEK