English
(1868–1937)
Významný český historik, slavista a jeden z představitelů „Gollovy školy“ Jaroslav Bidlo se narodil 17. listopadu 1868 v Záboři nad Labem a zemřel 1. prosince 1937 v Praze. Jeho hlavní význam nezpochybnitelně spočívá ve vytvoření samostatného oboru východoevropských dějin na České univerzitě, posléze Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, a v utvoření stabilního základu pro studium byzantologie v českých zemích, která si vydobyla čestné místo v mezinárodní vědecké odborné obci.
K zájmu o české dějiny přivedl chlapce jeho otec, učitel na obecné škole a místní farář. Vzhledem k tomu, že se otci nedostávalo finančních prostředků na zajištění synova univerzitního studia a v rodině byla silně zakořeněna náboženská tradice, byl Bidlo směřován k pedagogické kariéře v rámci katolické církve. Po ukončení gymnaziálních studií proto vstoupil v roce 1887 do královéhradeckého kněžského semináře. Na studijních cestách byl ale konfrontován s mnohem svobodnějším vědeckým světem, což bylo v roce 1889 příčinou jeho odchodu ze semináře.
Po absolvování univerzitních studií působil v letech 1895–1906 jako středoškolský pedagog; současně pracoval na habilitační práci. Během studijního pobytu v Krakově – ovlivněn vynikajícím profesorem Stanisławem Zakrzewským – se definitivně rozhodl, že se profesně zaměří na dějiny Slovanů. Vysilující zahraniční cesty po Evropě a tehdejší Osmanské říši bohužel doživotně podlomily jeho zdraví. Usilovná práce přinesla plody v roce 1904, kdy obhájil docenturu. Současně byl jmenován mimořádným a v roce 1910 řádným profesorem pro obor všeobecných dějin se zvláštním zřetelem k dějinám východní Evropy a Balkánského poloostrova na Filozofické fakultě České univerzity v Praze. Jaroslav Bidlo byl členem a funkcionářem nejen dvou významných českých vědeckých institucí – České akademie věd a umění (od 1909) a Královské české společnosti nauk (od 1904), ale i zahraničních akademií v Polsku, Jugoslávii a Rumunsku.
Vědeckou činnost J. Bidlo zaměřil na několik oblastí. Ještě jako studenta gymnázia jej upoutaly dějiny česko-polských vztahů, zvláště dějiny Jednoty bratrské v Polsku. Studium dějin Slovanů ho zákonitě přivedlo k byzantologii, kde jej inspiroval Konstantin Jireček, který na české univerzitě poprvé začal přednášet dějiny Balkánu a Byzance. Ten ale v roce 1893 odešel do Vídně, aniž by vychoval nástupce. Proto je možné za skutečného zakladatele české byzantologie považovat J. Bidla, který našel široký prostor pro své bádání v semináři Jaroslava Golla. Takzvaná Gollova škola, která do českého vědeckého prostředí přinesla pozitivistickou filozofii a metodu práce založenou výhradně na faktech, J. Bidlovi konvenovala.
Od počátku přistupoval k jednotlivým tématům, tedy i dějinám Slovanů, komplexně a cíleně sledoval souvislosti mezi dějinami slovanského politického a kulturního okruhu a dějinami byzantskými. Pro hlubší pochopení látky použil srovnávací metodu, na jejímž základě postuloval dějiny evropského východu jako historii národů, které se konstituovaly na základě byzantské kultury nebo jí byly ovlivněny. Do této oblasti náleží vedle Řeků a mnoha národů Blízkého východu též většina slovanských národů nebo aspoň jejich vývoj v určitém období (v českých zemích např. cyrilo-metodějské období). Neopomíjel ale ani otázku vzájemných vztahů se západoevropským okruhem čerpajícím z tradice Západořímské říše.
Jaroslav Bidlo též sledoval aktuální politické dění ve slovanské oblasti. Například ruská revoluce v roce 1905 jej přiměla k podrobnému studiu ruských dějin 19. století. V roce 1908 byl jmenován členem přípravného komitétu II. slovanského sjezdu v Praze, jehož cílem bylo sjednotit Slovany proti velkoněmeckým tendencím. Jedním z usnesení sjezdu bylo sepsání dějin Slovanů jako celku; úkolu se ujal právě J. Bidlo. V Dějinách Slovanů sestavil dohromady ty politické a kulturní události, které zasáhly a ovlivnily Slovany jako celek. Vývoj etnika samozřejmě zařadil do zpravidla konfrontačního rámce s dalšími velkými etnickými skupinami, především Germány, Turky a Tatary.
Jaroslav Bidlo se po celý život snažil zachovat si maximální odstup od politiky. Výjimku činil pouze v případě, když se to týkalo oblasti jeho vědeckého zaměření. I zde ale zastával objektivní stanovisko a nenechal se ovlivnit veřejným politickým zájmem.
DANIELA BRÁDLEROVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.