English
Nástroj na podporu mobility výzkumníků
Dostatek vysoce kvalifikovaných vědců v Evropě je nezbytným předpokladem nejen pro další rozvoj vědy a inovativních technologií, ale též pro získávání a udržení investic do výzkumu a vývoje. Dosáhnout očekávaného cíle strategické iniciativy Evropa 2020, tj. alokovat 3 % HDP na výzkum a vývoj, by nebylo možné bez kvalitních lidských zdrojů. Z iniciativy Evropské komise se proto zrodil unikátní koncept tzv. vědeckých víz, který napomáhá překonat jak kvalitativní, tak kvantitativní nedostatky evropského pracovního trhu pro vědce.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Záměr EK zaplnit chybějící počet 700 000 výzkumníků v Evropě však naráží na přetrvávající rozdíly v přístupu členských států k praktické realizaci konceptu. Institut vědeckých víz je spíše neformální pojem; v pravém slova smyslu označuje vstupní víza a povolení k pobytu pro vědce ze třetích zemí, kteří přicházejí na území EU. Při udělování náleží zásadní role akreditované výzkumné organizaci v členském státě EU, s níž žadatel uzavírá dohodu o hostování. Dohoda však nenahrazuje pracovní smlouvu; jde pouze o závazek spolupráce, na jehož základě imigrační úřady vydávají žadateli povolení k pobytu. Hostitelská organizace dohodou potvrzuje existenci validního výzkumného projektu, svou finanční odpovědnost, kvalifikaci a schopnosti žadatele a zapojení do systému sociálního zabezpečení.
Přidanou hodnotou vědeckých víz oproti klasickému povolení k dlouhodobému pobytu je, že vědci mohou podávat žádosti přímo na zastupitelském úřadě v zemi původu žadatele. Příslušné úřady mají navíc povinnost vydat rozhodnutí nejpozději do 60 dnů od podání žádosti. Držitel vědeckého víza již nemusí žádat o pracovní povolení a má možnost pohybovat se po státech Schengenského prostoru a zároveň vykonávat práci související s jeho výzkumným záměrem, aniž by musel žádat o dodatečná krátkodobá víza. Institut vědeckých víz umožnuje získat povolení k pobytu a stejná práva také rodinným příslušníkům – a to na stejně dlouhou dobu jako výzkumníkovi. Podle směrnice by neměla být vůči výzkumníkům uplatňována diskriminace v oblasti odměňování a přístupu k sociálnímu a zdravotnímu zabezpečení.
Legislativně je vědecké vízum ukotveno směrnicí 2005/71/EC, kterou Rada EU přijala 15. října 2005. Směrnice zavádí specifický postup pro přijímání příslušníků třetích zemí na dobu delší než tři měsíce. Právní závaznost sekundárního aktu předpokládala zapracovat institut vědeckého víza do národních legislativ členských států (s výjimkou Velké Británie a Dánska podle Protokolu o jejich postavení přiloženého ke Smlouvě o EU) nejpozději do 12. října 2007. Rada EU současně schválila dvě doporučení, z nichž první upravuje otázku sjednocování rodin a spolupráce mezi EK a členskými státy, druhé krátkodobá víza, tj. víza, která umožňují vstup na území EU na méně než tři měsíce (například z důvodu účasti na konferenci). Uvedená doporučení však nevyžadovala závaznou implementaci; je tedy na vůli jednotlivých států, zda se jimi budou řídit. Z terminologického hlediska je třeba zmínit, že prostřednictvím této směrnice se vůbec poprvé do systému komunitárního práva dostává jednotná definice výzkumného pracovníka pocházejícího ze třetí země, a to v následujícím znění: státní příslušník třetí země, který má náležitou vysokoškolskou kvalifikaci umožňující přístup k doktorandským programům a který je vybírán výzkumnou organizací pro provedení výzkumného projektu, pro nějž se obvykle daná kvalifikace vyžaduje.
Ne všechny členské státy učinily v dané lhůtě ne-zbytná opatření související se začleněním směrnice o vědeckých vízech. Do sporu s EK se tak v roce 2008 dostalo Španělsko. Společně s Kyprem bylo jednou z posledních zemí, jimž se nakonec i přes časově náročnou a vleklou legislativní proceduru podařilo modifikovat imigrační zákony. Krátké zpoždění provázelo také transpozici směrnice do českého právního řádu, za jejímž účelem byl v prosinci 2007 novelizován zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Koncem roku 2011 poté EK zveřejnila zprávu COM(2011) 901, která obsahuje právní analýzu aplikace směrnice o vědeckých vízech členskými státy. I přesto, že členské státy zanesly klíčové prvky směrnice do svých legislativ, přetrvávají pochybnosti o správnosti a dostatečnosti provedených změn. EK proto navrhla transpozici posílit, vypracovat zevrubnější pokyny pro zvýšení povědomí o tomto nástroji a směrnici novelizovat. Záměr se následně promítl i do plánu práce EK na rok 2012, který již s novelou počítá.
Jednou z problematických oblastí je nejednotná struktura doktorského studia v Evropě a z ní vyplývající nemožnost vymezit rozdíly mezi studentem doktorského studia a začínajícím výzkumným pracovníkem. Rozdílná kategorizace a současně vágní charakter směrnice vedou v důsledku k tomu, že členské státy ad hoc rozhodují, zda žadatelé podle jejich systému spadají pod danou směrnici či nikoli. Další ze sporných aspektů se týká mezd, jejichž minimální výše stále není jednotně stanovena. Rovněž příliš restriktivní pravidla pro sjednocování rodin a skutečnost, že nelze prodloužit dlouhodobý pobyt v některých státech, představují faktory, jež mnohé kvalitní výzkumníky bohužel odrazují od podání žádosti. Zkušenosti členských států jsou takové, že četná diplomatická zastoupení nejsou o vědeckých vízech dostatečně informována a žadatelům podávají neúplné informace. V jednotlivých státech se liší i systémy sociálního a zdravotního zabezpečení. Zároveň některé státy začaly častěji udělovat tzv. Modré karty pro vysoce kvalifikované pracovníky, neboť obsahují jednodušší opatření pro sjednocování rodin.
Přijímání výzkumníků ze třetích zemí představuje specifickou oblast v řízené imigrační politice státu, protože přináší znalostní kapitál do národních systémů vědy a výzkumu, a tím napomáhá zvyšovat inovační potenciál členských států a celé Evropy.
NIKOLA FREYOVÁ,
stážistka v CZELO, Masarykova univerzita v Brně,
Technologické centrum AV ČR