Jaké jsou možnosti psaní dějin literatury?

Nakladatelství Academia vydalo letos v dubnu v edici Literární řada publikaci Vladimíra Papouška a kol. Dějiny nové moderny. Česká literatura 1905–1923, která je prvním syntetickým výstupem dlouhodobého projektu, v němž se autoři snaží představit odborné veřejnosti i zájemcům o literaturu nový metodologický pohled na historii české literatury 20. století. Hlavního autora knihy, ředitele Ústavu bohemistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, jsme požádali o rozhovor.


Na knize se vedle Vladimíra Papouška autorsky spolupodíleli Michal Bauer, Petr A. Bílek, Jiří Brabec, Veronika Broučková, Libuše Heczková, Josef Vojvodík a Jan Wiendl. Další plánovaný svazek by se měl
zaměřit na následující období let 1924–1934.

Dějiny nové moderny se zaměřují na historii české literatury v období od roku 1905 do roku 1923. Jaké jste měli cíle a jaké postupy jste při tvorbě knihy uplatnili?
Soustředili jsme se na sledování proměn literární řeči daného období a na vzájemné vztahy textů, které se objevují v pohledu dobového čtenáře víceméně synchronně. Vyprávíme příběhy literárních textů v „plochách“ jednotlivých let tak, aby vyniklo jejich dobové zařazení. Autoři kapitol se pokusili zachytit střet textů přežívajících i zmizelých v okamžiku, kdy tento střet nebyl historií ještě rozhodnut. Ve svých textech zohledňují také vztahy literární tradice a nových diskurzů, podobně jako vstup neliterárních typů řeči do uměleckých textů. Šlo nám o představení literatury v síti kulturních, ideových či politických, domácích i evropských dobových souvislostí. Tyto výchozí postupy jsme doplnili informačně bohatou mapou literárního a kulturního dění, která čtenáři pomáhá uvědomit si dobové souvislosti.

Na knize se podílelo celkem osm autorů. Jaká metodologická východiska jste zvolili?
Knihu jsme se rozhodli vybudovat na čtyřech pilířích. Prvním byl modul postupné synchronie. Východiskem pozorování jsou jednotlivé roky, v nichž autoři kapitol sledují, jak souvisejí díla, která utkvěla v domácí literární paměti, s texty zapomenutými, jaký byl vztah kulturních událostí, jak pronikaly jiné typy dějinných sociálních vazeb do literární řeči. Autoři se snažili co nejplastičtěji zachytit příběh jednoho roku tak, jak ho lze stopovat prostřednictvím literárních textů. Zaměřili jsme se i na sledování proměn dobového literárního jazyka.
Další aspekt byl historický – dějinné události jsme prezentovali na chronologických a prostorových mapách literárních, kulturních i obecně dějinných událostí, aby si čtenář mohl uvědomit časové i prostorové souvislosti.
Závěrečným pilířem je metodologická studie, v níž osvětlujeme postupy, k nimž jsme jako autoři při koncipování tohoto svazku dospěli.

Co bylo cílem při takovéto koncepci?
Kniha by neměla sloužit pouze pro „jednosměrné“ čtení, které ustavuje, kategorizuje a znehybňuje. Chtěli jsme téma předložit z mnoha stran, aby čtenář našel dost materiálu k případné vlastní konstrukci – a především – k tvorbě vlastních otázek.

V knize se zabýváte obdobím let 1905–1923. Proč zrovna tyto roky tvoří mezníky vašeho zkoumání?
Období, které v našich dějinách zkoumáme, začíná rokem 1905, kdy se sice proces postupné emancipace české literatury ještě nezrodil, ale získal důležité impulzy – ať to byla například Munchova výstava v Praze, vydání Šaldových Bojů o zítřek či ohlas ruské revoluce. Kniha končí rokem 1923, kdy umírá ­Jaroslav Hašek a postupně se ustavuje nová poetistická avantgarda. Haškovo dílo stejně jako umění poetistů představují výrazně emancipační fenomény, které významně vyčleňují českou literaturu z xenofobní uzavřenosti a provinciální lokálnosti. Paradigma jazyka nové moderny se završuje a zároveň proměňuje.

V daném tématu budete pokračovat – hodláte opakovat stejné postupy?
V dalším dílu, který by měl zachytit dobu 30. let 20. století, se nechystáme jen opakovat jednou vyzkoušené schéma. Pokusíme se naše metodologická východiska dále posouvat. Kniha, kterou jsme napsali, nepředstavuje jen soubor jistých informací a záznam určitého myšlení o literatuře. V jejím zárodku i finále zůstává tatáž otázka, kterou si stále klademe. A sice – jaké jsou možnosti psaní dějin literatury?

HANA BUMBOVÁ,
Jihočeská univerzita