Bohuslav Raýman – muž z krve a ohně setkaný

(1852–1910)
Musel to asi být pro studenty skutečný zážitek poslouchat přednášky chemika Bohuslava Raýmana. Shodují se na tom všechny životopisné a vzpomínkové články. Světozor připomíná první vystoupení čerstvě habilitovaného, ani ne pětadvacetiletého soukromého docenta „lučby ústrojné“ na české technice v roce 1877 následovně: „…Krátkou svojí přednáškou získal si hned obdiv a úctu všech přítomných. Brzy uznali ho všichni čeští chemikové, třeba někteří mlčky a neradi, za jednoho z předních našich lučebníkův. Kdož měli příležitosť blíže stýkati se s ním, obdivovali se jeho důvtipu a píli a v krátce oblíbili si jej pro jeho přímosť a milé obcování.“



Také konzervativní Máj v článku k Raýmanovým padesátinám neskrblí nadšením: „…[posluchači] do smrti nezapomenou jeho originelního, nanejvýš ohnivého tempa, kterým je strhoval k nadšenému studiu interesantní vědy. Bývá to řídkým zjevem u vědeckých badatelů, k jakým počítáme Raýmana s takovou pýchou my a ještě více snad cizina, ale v tomto případě výjimka je opravdu kuriózní: profesor Raýman přímo elektrizoval svými výklady, unášel jako básník..., v jehož barvité řeči ožívá věda, nabývajíc duše…“

Dokonce i jindy střízlivý a kritický Jan Neruda nedlouho před svou smrtí píše: „Je to duch svěží, opravdový, jasný a moderní, se všemi dobrými vlastnostmi moderního vědce… Několikaletý pobyt za studiemi v cizině… vypěstoval nám muže vlastností nevšedních, rozhledu světového.“

Kdo byl tedy tento muž, jehož neudržovaný hrob na pražských Malvazinkách žaluje na náš nevděk?

Bohuslav Raýman se narodil 7. prosince 1852 v Sobotce jako druhorozený syn kancelisty tamního okresního soudu. Otec zemřel roku 1863 a matka se s pěti dětmi přestěhovala do Mladé Boleslavi, aby synové mohli navštěvovat místní gymnázium. Bohuslav ho absolvoval roku 1872 a za obor vysokoškolského studia si zvolil chemii. Pražská technika mu však nepostačovala, a tak se již po dvou ­letech vydal do Bonnu k prof. Augustu Kekulemu a pak do Paříže k prof. Adolphu Wurtzovi a Charlesu Friedelovi. Mohl zůstat v cizině, odbornou způsobilost i jazykovou vybavenost měl výbornou, přesto se vrátil do Prahy a nastoupil pomalou a ne vždy snadnou vědeckou a akademickou dráhu; nejprve na Českém polytechnickém ústavě (od roku 1879 České vysoké škole technické) a po deseti letech i na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde se stal roku 1890 mimořádným a roku 1897 řádným profesorem; v akademickém roce 1902–1903 byl děkanem fakulty.

Přitom s velkým úsilím a s úspěchem publikoval doma i v zahraničí a organizoval spolkový život. Připomeňme alespoň jeho obsáhlé učebnice Chemie organická pro vysoké učení české (1881) a Chemie teoretická (1884), redigování Listů chemických, Časopisu Spolku chemikův českých a České revue, obnovení Živy či zajištění chemického oboru v Ottově slovníku naučném. Jeho odborné i organizační schopnosti byly využity zvláště v České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Od roku 1890 byl mezi jejími prvními řádnými členy, zároveň se stal tajemníkem její II. třídy (pro matematické a přírodní vědy) a od roku 1899 až do smrti působil jako generální tajemník České akademie. Roku 1893 založil vědecký časopis Bulletin International.

Raýmanovu neobyčejně bohatou a úctyhodnou činnost ukončila až předčasná smrt 16. září 1910. Jeho přítel a kolega Bohuslav Brauner v nekrologu v Almanachu České akademie napsal: „Příliš záhy, v nejlepším věku mužném ztratil národ náš věhlasného badatele i organizátora vědy české, kterou tak miloval, že jí zasvětil celý život svůj.“ Bohumil Němec vydal v roce 1913 výbor z jeho studií Přírodo­zpytec a otázky dneška.

Bohuslava Raýmana nám připomíná jeho medailon na rodáckém pomníku na soboteckém hřbitově z roku 1927. Letos bude odhalena pamětní deska na jeho rodném domě. Akademie věd České republiky si připomene 13. října 2010 v budově Karolina 100. výročí jeho úmrtí odborným seminářem.

KAROL BÍLEK,
Památník národního písemnictví