Egypt faraonů jako chrám světa 2

Pokračujeme v rozhovoru s profesorem Miroslavem Vernerem, dlouhodobým ředitelem Československého, posléze Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK v Praze a v Káhiře, archeologem a egyptologem, který se zaměřil především na archeologii doby stavitelů pyramid, vedl naši expedici v Abúsíru, je členem komise UNESCO pro památky Egypta a Núbie i řídícího výboru Mezinárodní asociace egyptologů. Výsledky své zkušenosti s duchovním světem Egypta shrnul v knize Chrám světa, svatyně, kulty a mystéria starého Egypta.

 
Chrámový komplex na Fílé, ilustrace z díla zakladatele německé egyptologie K. R. Lepsiuse, Denkmaeler aus Aegypten und Aethiopien,1849.

Pane profesore, název knihy jste nevybral náhodou. Vyjadřuje jednu podstatnou skutečnost egyptských dějin a je obrazem z proroctví, které se naplnilo i nenaplnilo.
Záměrně jsem pro název knihy Chrám světa zvolil proroctví boha Thovta, v řecké interpretaci Herma, který byl už od pozdního starověku označován přídomkem „Třikrát veliký“ – Hermes Trismegistos. Ten hovoří ke svému žáku Asklepiovi, což je zase řecká interpretace Imhotepa, významného egyptského učence, lékaře, ale zejména architekta, jemuž je připisován projekt nejstarší egyptské pyramidy, Stupňovité pyramidy krále Džosera v Sakkaře z počátku třetí dynastie.Ve své řeči Hermes říká Asklepiovi, že vše, co se děje na nebi, se přenáší na zem, do Egypta. Egypt je chrámem celého světa. 

1) Trůnící Eset – „Velká matka boží“ se supí čelenkou, kravskými rohy a slunečním kotoučem na hlavě. V rukou drží papyrové žezlo vadž a symbol života anch. Detail výzdoby Hathořina chrámu v Dér el-Medíně.
2) Achnaton. Polychromovaný pískovcový kolos krále, pocházející z některé z jeho staveb v Karnaku. Egyptské muzeum v Káhiře. (Reprofoto: Chrám světa, Academia)
 

Hovořili jsme už o architektuře egyptského chrámu, o tom, že byl zhmotněním představy Egypťanů o vzniku světa a života, místem kde se prolínalo nebe, země a podsvětí, svatyní, v níž se vyvolení setkávali během posvátných mystérií s bohem. Skutečnost, že chrám obehnaný ochrannou zdí připomínal pevnost, ovšem nevylučovala bohatou a ve své jemnosti, výmluvnosti a uměleckém mistrovství nedostižnou výzdobu místností.
Stěny egyptského chrámu zdobilo zevnitř i zvnějšku množství náboženských výjevů a nápisů. V otevřeném prostoru šlo o hluboké negativní reliéfy, které umožňovaly rozehrát hru světla a stínu, naproti tomu ve zšeřelých či temných místnostech šlo o výzdobu v nízkém reliéfu. Reliéfy byly bohatě polychromované, podobně jako sloupy. Když je dnes rekonstruujeme, vyvolává to někdy až rozpaky, protože se tu setkáváme s přepestrou směsicí barev. Součástí chrámu byly i kaple dalších bohů, kteří tvořili doprovod hlavního boha, před vchodem do chrámu stály po každé straně obrovské stožáry z cedrového dřeva, jejichž hrotité vrcholy byly potaženy zlatem nebo slitinou zlata a stříbra. Měly symbolicky probodnout mračna, která by se nad chrámem mohla stahovat. Staří Egypťané je považovali za projev počátečního chaosu, za úklady boha Sutecha, který byl bohem zla, války i hromu a blesku. Součástí chrámu bylo také rituální jezírko, v němž se kněží očišťovali. Napájeno bylo buď spodní vodou, již Egypťané považovali za vodu pocházející přímo z pravodstva, nebo bylo kanálem spojeno s Nilem. I ten podle egyptských představ vyvěral z pravodstva.

 

(Reprofoto: Chrám světa, Academia)
 

Síť chrámů ve starém Egyptě tvořila zřejmě po celé oblasti kolem Nilu jakousi životodárnou tkáň, obstarávající duchovní, kulturní i každodenní život země. Kdo všechno se o dění v chrámovém prostoru staral?
Především tu bylo kněžstvo, které pěstovalo kult. Bylo uspořádáno hierarchicky, jen do určitých míst směli nejpočetnější z kněží zvaní „čistí“, méně četnou kategorii představovali „služebníci boží“ a „předčitatelé“, kteří se věnovali kultovní soše boha a zabývali se svitky s posvátnými náboženskými texty, jak jsme se už zmínili.

Základní chrámový rituál měl tři fáze, ráno těsně před východem slunce, v poledne a těsně po západu slunce. Nejdůležitější byla fáze ranní, kdy byl bůh po noční pouti v podsvětí unavený a potřeboval občerstvení. Vedle těchto kněží působila v chrámu řada dalších zaměstnanců. Jak se časem kněžské funkce specializovaly, objevují se další kněžské úřady, například zde žili kněží, kteří pozorovali noční oblohu a určovali přesný čas pro konání obřadu, Řekové je nazývali „horologos“.

Takových specializací bylo ovšem více, chrám byl i významnou institucí politickou a hospodářskou. Velká náboženská centra měla rozsáhlé hospodářské zázemí, obrovské množství polí, sadů, a proto i zaměstnanců. Chrámy měly též vlastní loďstvo. Zdaleka nejbohatším byl chrám boha Amona v Karnaku a s ním úzce související Amonův „Jižní harém“ v Luxoru. Tam opravdu žily vedle kněží desítky tisíc zaměstnanců, kteří pracovali na polích, v dílnách, ve stájích apod.

Amonův chrám na skalisku v Aghurmi ční nad palmovými háji v oáze Síva. V něm byl Alexandr Veliký označen prostřednictvím orákula za Amonova syna – a tím i za právoplatného vládce Egypta. (Reprofoto: Chrám světa, Academia)

Z celého odkazu starého Egypta jako by vyzařoval řád světa chrámů zjevný v umění a vědění, ale i řád naznačený oním „co se děje nahoře, děje se i dole“. Dějiny Egypta jsou však také plné dramatických a ne vždy obdivu hodných otřesů. Mezi nimi byl výjimkou a velkolepou událostí zvrat, jemuž se říká Amarna.
Přiblížím nejdříve historické pozadí toho, co bývá nazýváno Amarna, amarnská reforma, někdy dokonce revoluce. Revoluce náboženská, umělecká, obecně společenská.

Egypt během první poloviny 2. tisíciletí př. Kr., na konci Střední říše, podlehl náporu semitských kmenů, které zpočátku začaly infiltrovat úrodné roviny nilské delty a později se zmocnily celé severní části Egypta a vytvořily zde vlastní stát, Hyksoské království. Pojmenování Hyksosové znamená „vládcové pouštních hornatých zemí“, jak Egypťané tyto semitské kmeny ze severovýchodu nazývali. Na jihu země se udržela egyptská moc v rukou thébských vládců a posléze došlo ke střetu, v němž nakonec zvítězila jižní egyptská dynastie, Hyksosové byli poraženi a zahnáni do oblasti Syropalestiny. V myšlení vládnoucí elity Egypťanů nastal významný posun v geopolitickém chápaní postavení Egypta ve světě. Egyptští vládcové měli sice vždy tendenci rozšiřovat hranice Egypta, teď však, na konci tzv. Druhého přechodného období (cca 1759–1539 př. Kr.), charakterizovaného tímto dvojvládím a nakonec vítězstvím, si vládnoucí egyptská elita uvědomila, že nejlepší obranou proti možnému opakování ponižujících událostí, které Egypt zažil, je vytvoření nárazníkového pásma vazalských států. Hlavní egyptský nápor směřoval do oblasti Syropalestiny, kde Egypťané toto nárazníkové pásmo vytvořili. Jejich moc se rozšiřovala i na jih, do Núbie, a na západ do Lybie. Z těchto velkých dobyvačných válek, kdy říše faraonů sahala na jihu až ke 4. nilskému kataraktu a na severu až k řece Eufrat, začalo do Egypta plynout obrovské bohatství, jehož podstatná část směřovala do egyptských chrámů jako projev vděčnosti a oddanosti bohům za vítězství, jichž faraoni dosahovali. Největší podíl na kořisti měl bůh Amon, vedle válečnického boha z thébského kraje, Moncua. Není divu, že od samého počátku Nové říše 18. dynastie (cca 1539–1292 př. Kr.) začala moc boha Amona a jeho kněží přerůstat meze přijatelné pro krále. Kněží se stali konkurenty královské moci.

 

Král Aj s manželkou uctívají Atona. Za jeho vlády už se blížila skáza Amarny. Detail výzdoby Ajovy hrobky v Amarně. (Reprofoto: Chrám světa, Academia)

Ve své knize se podrobně zmiňujete o situaci, za níž Amonovi kněží nebývale posílili svou moc nelegálním obsazením faraonova trůnu královnou Hadžepsut. Změna poměrů nastala teprve s vládou Amenhotepa IV., člověka mimořádného intelektu a odvahy, mystika a vizionáře.
Za vlády Amenhotepa IV. konflikt mezi královskou a kněžskou mocí vyvrcholil. Tento farao, uctívaný jako Amon-Re – sluneční aspekt boha Amona – zpočátku Amonovo kněžstvo toleroval, posléze však začal stavět chrámy ne pro Amon-Rea, ale pro specifický aspekt slunečního boha, pro Atona, životodárné sluneční světlo, sílu, kterou slunce předává všemu živému. K otevřené roztržce s Amonovými kněžími došlo ve čtvrtém roce jeho vlády. Amenhotep IV. si mění jméno na Achnaton, „Ten, jenž je prospěšný Atonovi“, odchází z Théb a v půli cesty mezi Thébami a Memfidou, dávným sídlem egyptských vládců, zakládá nové hlavní město a svou novou rezidenci Achetaton „Atonův obzor“, v místě, které se nazývá Amarna. Sem přesouvá velkou část umělců, řemeslníků i dělníků, kteří do té doby pracovali v Thébách ve službách královského dvora, ale také působili v Amonově velechrámu a dalších chrámech v Thébách.

Poměrně brzy vyrostlo velké město i nová pohřebiště, Achnaton také založil nové královské pohřebiště ve východních skalách, kde nechal vybudovat svou hrobku. Kolem katastru nového hlavního města Egypta dal ve skalách vztyčit tzv. hraniční stély, které vymezovaly jeho prostor. Celé město bylo koncipováno velmi důmyslným způsobem tak, že se osy jeho hlavních staveb sbíhaly do jednoho bodu, jímž byla královská hrobka. V Achetatonu působila řada umělců, z nichž nejslavnější byl sochař Tutmose, který pracoval pro královskou rodinu a byl autorem portrétu krále a královských rodinných příslušníků. Rozvaliny Amarny i dílny tohoto velkého umělce objevila německá archeologická expedice vedená Ludwigem Borchadtem, která tu mezi skvostnými památkami našla i slavnou Thutmosovu bystu královny Nefretete, uloženou dnes v Egyptském muzeu v Berlíně.

 
Správce drůbežárny v níž se mimo jiné chovali jeřábi, oblíbená pochoutka starých Egypťanů. Reliéf z Ptahšepsesovy mastaby. (Reprofoto: Objevování starého Egypta, Paseka)
 

Na vysoké úrovni bylo i vědění starých Egypťanů, počínaje matematikou a konče astronomií.
Staří Egypťané byli pečlivými pozorovateli světa kolem sebe, tedy i vzdálenějšího vesmíru. Sledovali pohyb nebeských těles, kterým samozřejmě přisuzovali božský význam, hvězdy a souhvězdí byla pro ně božstvy. K poznatkům, které dnes nazýváme vědecké, dospívali empiricky, o tom nám vypovídají například jejich stavby. Pracovali s pojmem pí, ale neměli ho matematicky definovaný. Dosáhli úžasných vědomostí a poznatků v oblasti lékařství, ale opět to byly poznatky z velké části empirické; také řešení nemocí a neduhů bylo adekvátní té době. Takže by nás nemělo překvapit, že na určité zažívací potíže doporučovali roztlouci starý svitek papyrusu, smíchat ho s medem a kořením a použít. Když nad tím dnes farmakolog uvažuje, vidí kupodivu, že to mělo svůj smysl a mohlo přinést žádoucí účinky. Mimochodem, moji spolupracovníci právě nyní v Nakladatelství Academia vydávají první část z třísvazkového díla o staroegyptském lékařství, podobně byly už v našem týmu připraveny publikace o dějinách egyptské matematiky, chystáme monografii o počátcích vědy ve starém Egyptě aj.

To těžko několika slovy vyjádřit. Můžeme jen obdivovat úžasné technické vědomosti a schopnosti starých Egypťanů, o nichž nám vypovídají nejen chrámy, jejich architektura, monumentalita, ale i pyramidy, stavby, nad nimiž žasneme dodnes a budou nad nimi nepochybně žasnout i budoucí generace. Tak jako my budou obdivovat nesmírnou krásu egyptských uměleckých děl, která jsou nadčasová a oslovují člověka dnes stejně, jako ho oslovovala před tisíci lety. Můžeme se z nich poučit v mnohém, mimo jiné i z literárních památek, které se nám dochovaly. V posledku památky starého Egypta vypovídají o tom, že člověk je pořád stejný, že se dokáže nadchnout, tvořit, zhotovit úžasná díla, milovat i nenávidět, prožívat radosti a strasti života. Odkaz staroegyptské minulosti je živý a netýká se pouze počátků vědeckého poznání, matematiky, astronomie, uměleckých řemesel, je i ve své duchovní složce velmi významný. Není totiž náhodou, že tři největší monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám – vznikla právě v prostoru starověkého Předního východu, jehož jedním pilířem byl starý Egypt a tím druhým potom oblast Úrodného půlměsíce.

Na toto pole bych se nerad pouštěl. Proč civilizace vznikají a proč zanikají, je velmi vážná otázka pro filozofy a historiky, mnohé o tom bylo napsáno a ještě bude. Egyptská civilizace trvala velmi dlouho, zhruba čtyři tisíciletí, což je úžasné. Zatím je tak dlouhé období nepřekonáno. Zanikla, protože se jako bumerang vrátila k Egyptu jeho velká expanze z počátku Nové říše, nejprve obranná, později zcela imperiální. Koncem Nové říše moc Egypta ochabla, země se stala terčem nájezdů a útoků cizích národů a začala se postupně rozplývat v novém multikulturním prostředí Pozdní doby, až posléze staroegyptská civilizace zcela zanikla. Nakonec vláda Řeků v Egyptě v tzv. ptolemaiovské době zemi sice hospodářsky a politicky zkonsolidovala a kulturně nesmírně obohatila, ale Egypt začal ztrácet svou identitu a jeho čas se posléze v době římské naplnil. Začalo se stále víc prosazovat křesťanství a s ním i úplně nová kapitola dějin nejen Egypta.