Vážení čtenáři Akademického bulletinu,
nejožehavější téma dubnového zasedání Akademického sněmu je nasnadě – hodnocení – respektive výsledky jeho sumativní části, které měly jasně stanovit kvalitu a úroveň výzkumu na pracovištích Akademie. Při této v pořadí již páté evaluaci za uplynulých dvacet let byla nastavena nepochybně nejnáročnější kritéria. Během uplynulého půlroku zhodnotilo devět komisí na čtyři sta vědeckých týmů. Výsledky jejich zjištění prošly poté analýzou, jež vyústila v rozhodnutí Akademické rady upravit následně známky některých vědeckých útvarů, aby bylo pojetí kritérií všech komisí jednotné. I tak pochopitelně proces hodnocení a hlavně jeho závěry vyjádřené známkami 1–5 vyvolávají napříč akademickými pracovišti mnohé diskuse i emoce.
Pětibodová stupnice bohužel přímo vybízí média k přirovnání se školním známkováním. Naší chybou pak je, že nedokážeme dostatečně zdůraznit mezinárodní kontext u hodnocení na stupni prvním a národní kontext u stupně třetího. Tím spíš, že si běžná veřejnost může jen velmi těžko představit náročnost kritérií, která Akademie sama sobě stanovila.
Jakkoli tedy v Majakovského sále i kuloárech „probublávalo“ mezi účastníky Sněmu horké téma „známkování“, předseda AV ČR zdůraznil ředitelům a vedením ústavů, že by jim výsledky hodnocení měly sloužit jako vodítko, aniž by však vedly k ukvapeným a nevratným závěrům.
V napjaté atmosféře ocenila náročnost akademiků vůči sobě samým místopředsedkyně Senátu Parlamentu ČR Alena Gajdůšková, když ve svém projevu uvedla: „Blahopřeji vám, protože nyní je v České republice málo toho, nač bychom mohli být hrdí.“
MARINA HUŽVÁROVÁ