Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

POJĎME SI HRÁT aneb COMENIUS

 

Obrázek k článku  Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

 

Výstava Orbis pictus, otevřená v někdejším chrámovém prostoru Českého muzea hudby v Praze od 14. března, je vizí manželů Waldových a dalších deseti "snivců" v čele s výtvarníkem Petrem Niklem, je snem několika chytrých hravých lidí, kteří měli překvapivý nápad: učinit cílem svého projektu šíření myšlenkového odkazu Jana Amose Komenského v České republice i v zahraničí. Inspiroval je Komenského Labyrint světa a ráj srdce, jedna z kapitol jeho Obecné porady o nápravě věcí lidských – Pampaedia dala název celému projektu zahrnujícímu i vydávání Comeniových knih.

Pojďme si hrát! říkají tvůrci podivuhodné zahrady plné pohádkových objektů, zvuků a světelných efektů. Přijmout jejich pozvání znamená vstoupit do světa radosti z nečekaného, do rozeznění možná spící, možná jen dřímající tvůrčí fantazie, která je vložena jako příslib štěstí do srdce každého z nás. Hrou k poznání, které přichází zevnitř, je prožitkem, otevřením pramínku touhy vytvořit a darovat ostatním, co jsme objevili – tak cítil výuku před čtyřmi sty lety Comenius, Jan Amos Komenský.

Uvést ho na tržiště – či jeviště – dnešního světa chtějí jeho obhájci a hraví objevitelé procházkou rozlehlého muzikária, kde je možno zahrát si v bělostném nafukovacím srdci před imaginativní krajinou na tříoktávové bublající Vodní varhany, jinde nechat rozeznít Orloj snivců, o něco dál nahlédnout do Periskopických tunelů či objevit, co tají obří Oko, zatímco o kus dál Hrací válec dovolí rozeznít melodii i nahlížet do útrob ježatého přístroje, dokud nepřiláká poutníka, jímž jsme se stali, Fontána libosti a kinetické Rostliny ho nesvedou ke hře dřív, než objeví Obří kaleidoskop…

K rozhodnutí uspořádat hudebně-světelnou výstavu a začít vydávat Komenského dílo autoři námětu a scénáře výstavy Jiří a Radana Waldovi říkají: "Možná, že je pravý čas zamyslet se nad obsahem rozsáhlého Komenského díla, s obdivem si připomenout jeho heroický zápas a uvědomit si, že jeho odkaz si zaslouží, aby se v něm pokračovalo, i když změněným způsobem. Rozhodně se nevracíme k něčemu, co je přežité. Už jen proto, že Komenského myšlenky se tehdy vlastně nevžily. Nemohou být dnes tedy ani přežité…"

Kde se tu uprostřed zvukového vlnobití ukrývá Komenský? Možná nás napadne využít jeden z vystavovaných komunikačních zvukovodů a zavolat na pomoc – pojďme si hrát! – někoho ze světa vědění. Pak už zbývá jen krůček k setkání s mužem vědy, který na cestě labyrintem světa do ráje srdce věnoval život ukázněné hře mysli, Komenským se zabýval a svolil k rozhovoru: spisovatel, spoluautor ekumenického překladu Bible, profesor Evangelické teologické fakulty UK a první vedoucí Centra biblických studií AV ČR a UK Jan Heller.

Pane profesore, kým je pro Vás Jan Amos Komenský?
Komenského mám rád, dodnes mě oslovuje a nejvíc jeho modlitby třeba na konci Labyrintu či v Jednom potřebném. Podobně jako u Augustina a některých dalších křesťanských myslitelů se mu jeho text jako by samovolně proměňuje v modlitbu. To je vzácné. Myslím, že o to jde: žít svůj život i své pomíjení před Boží tváří. Pak se vnitřní lidská prázdnota mění v čas naplněný a radostný.

Když jsem Vás požádala o rozhovor, napadlo Vás hned: Všecko volně ať plyne, buď násilí vzdáleno věcem… Komenský je ukázněná spontaneita… tu měla gotika… – Ukázněná spontaneita je vlastně Dokonalost, k níž bychom měli spět všichni. Vzácnost, kterou – podle Vás – Komenský vlastnil?
Komenského heslo "Omnia sponte fluant, absit violentia rebus – Vše ať volně plyne, násilí ať je vzdáleno všem věcem" je opravdu výstižná zkratka celého jeho díla. Mnozí lidé, i někteří komeniologové, si neuvědomují, že to heslo a ovšem Komenský sám má biblické kořeny. Když čtete evangelia, uvědomíte si, že Ježíšovou metodou bylo vždycky zevnitř ven, tedy postup vyznavače, který vyřizuje to, co probouzí a obnovuje lidské svědomí. Opakem je postup zvenku dovnitř, tedy donucovací, který chce něco v lidech a mezi lidmi vynutit nátlakem zvenčí. Jenže tlak budí protitlak, nárok probouzí odpor a útisk vede posléze ke vzpouře. A tak násilí pokračuje. To není tam, kde člověka vede láska čili Duch svatý. Pak druhé netiskne a nic jim nebere, ale naopak jim dává sebe sama, své síly, svůj čas, svou trpělivost. To vše vidíme u Ježíše. Komenský v tom byl dobře vyučen. Však žil ve zlé době, v třicetileté válce, kdy násilí všude kvetlo a Komenského život byl jedno veliké trápení.

Jste hebraista, celý život jste se zabýval knihami Starého zákona Písma Svatého. V čem mohl být Komenský podobný prorokům té dávné doby Izraele, kteří vyvolený národ stále napomínali i povzbuzovali – a v čem byl někým jiným?
Jiná byla především doba, politické i společenské vztahy. Ale vnitřně byl Komenský biblickým prorokům blízko. Jeho víra i celý životní postoj rostl z biblického poselství. Budu konkrétní: zmíněné Komenského heslo, to slůvko "sponte", "samovolně", najdeme v Ježíšově podobenství o zrnu samočinně rostoucím. Přesně vzato, ono neroste samočinně, mechanicky, ale skrytou mocí Boží, bez lidského přispění a působení, řecky automaté (Mk. 4,26-29). To odpovídá hebrejskému výrazu safíach = samovolně, tedy bez péče rolníka (viz Lv 25, 5.11; 2Kr 19,29; Iz 37, 30). Takový samovolný růst, působený zevnitř skrytým Božím požehnáním, překračuje klatbu země (Gn 3, 17–19), a tak je obrazem nového věku, ráje, Božího království, světa bez násilí, který vyhlíželi už proroci a který spojuje křesťanský pohled s druhým příchodem Kristovým. To je ona "ukázněná spontaneita", zmíněná ve Vaší otázce. To, co tu vykládám, už jsem kdysi napsal ve sborníku Sedm statí o Komenském (Kalich, Praha 1971), ze svého vztahu k němu se také vyznávám ve své autobiografii Podvečerní děkování (Vyšehrad, Praha 2005).

Komenský bývá nazýván mužem naděje, mužem touhy. Jistě jím byl. A zdá se, že tvůrci výstavy Orbis pictus se k němu dnes obracejí s očekáváním, že jeho poselství osloví dnešní svět. Je to zákon, že se "doba vrací", že co bylo zapomenuto v určitou chvíli znovu vypluje na povrch?
Ano, myslím, že nám v lecčems může být Komenský i dnes inspirací. Některé situace se v dějinách vracejí, jsou tu pozoruhodné analogie. Komenský nemohl žít ve své těžké době z toho, co bylo kolem něho, a jen částečně žil z toho, co předcházelo, totiž z dědictví staré Jednoty bratrské. Žil nadějí, jako proroci, o nichž jste se zmínila v předchozí otázce. Jako proroci vyhlížel nové Boží skutky, Boží pomoc. V tom se lišil a liší dodnes od těch pedagogů, kteří si myslí, že lidi lze předělat jen lidskou výchovou. Snad je lze někdy poněkud usměrnit. I to je cenné. Ale je třeba změny srdce. Komenský byl především teolog, tak to dobře věděl. Ovšem nebyl lenoch, který všechno hodí na Pána Boha a sám už si jen odpočívá. Věděl dobře, že pro nás všechny platí Ježíšovo slovo: "Připravujte cestu Páně!" A to je citát i z Izaiáše (Mat. 3,3; Iz. 40,3). Celá Komenského pedagogika je v hlubokém smyslu vlastně připravování cesty Páně. Jejím základem byla Komenského eschatologie, nikoli představa, že lze lidské nitro libovolně formovat, jen když víme, jak na to.
Naznačím ještě pohledem do historie, v čem je podle mého přesvědčení zvláštní aktuálnost Komenského. Vzpomínám na jednu pozoruhodnou přednášku Radima Palouše, velkého znalce Komenského, z devadesátých let. Vykládal, jak v 17. století byly před Evropou dvě cesty: tu mechanizující a zpředmětňující představoval Descartes, druhou, personalistickou, Komenský. Evropská civilizace se vydala cestou Descartovou a z Božích tvorů se staly – řečeno ovšem hrubou zkratkou – jakési přírodní stroje. A odtud další zpředmětňování všeho živého, teprve personalistická filozofie ve 20. století znovu objevila jako základ vztahy, nikoli předměty. Vzpomínám samozřejmě i na Buberovo dělení světa na sféru "Já-Ty" a na sféru "Já-Ono". O tom jsem se studentům na fakultě mnoho navykládal. V tom se tedy Komenského hledisko nějak vrací, ale zatím, žel, jen jako postoj nevelké skupiny elit.

Komenský se stal biskupem Jednoty bratrské, která byla zvláštním duchovním květem v reformačním prostoru Čech a Moravy 15. a první poloviny 16. století. Co bylo v kontextu doby jejím vyznáním?
Souhlasím s těmi, kdo považují starou Jednotu za zvláště vzácný květ reformace. Asi před sto lety, v době, kdy v evangelické teologii vládl liberalismus, si někteří odborníci chválili Jednotu prý za její "praktičnost", za to, že neuvízla v teologických spekulacích, jako prý se to stalo reformaci světové. To je zkreslený pohled. Jednota nebyla sbor šikovných praktiků, naopak, když vzpomeneme na Jana Blahoslava a jeho polemiku proti misomusům – nepřátelům vzdělání – na to, že v 16. století právě Jednota byla i v čele tehdejšího kulturního života od hudby po literaturu, od tisků po promyšlenou církevní organizaci, ukazuje se, že tam bylo vše i na teoreticky vysoké úrovni. Ve srovnání s ostatními evangelickými církvemi tehdejší doby měla několik předností: namísto důrazu na konfese zdůrazňovala Písmo; v eklesiologii to byla soustavná péče pastorační – sbor nebyl sejití posluchačů, ale jedna rodina, kde se všichni znali a podpírali se; konečně do třetice, a to sám považuji za nejdůležitější, měla Jednota mnohem hlouběji než ostatní promyšlenu otázku násilí a nenásilí. Kořeny jsou v Chelčickém a přes něj dále až k Husovi a Matěji z Janova. I ti se vyrovnávali s otázkou násilí a křesťana mnohem hlouběji než jejich současníci. Dnes znovu vidíme, že otázka násilí, která je ovšem rubem otázky po svobodě, nejen hýbe, nýbrž přímo cloumá světem. Jako by Ghandí, Martin Luther King a další lidé jejich ražby byli členy Jednoty, aniž jimi byli formálně. I někteří dnešní představitelé Jednoty jsou moji blízcí přátelé. Od těch, kteří jsou staré Jednotě opravdu blízcí, čekám i pro budoucnost dobré věci.

Přednášel jste na Evangelické teologické fakultě o moudrosti čínské knihy Tao, připravil jste cyklus výkladů o mezopotamském eposu o Gilgamešovi, sdělujícím moudrost jiným, básnivým způsobem. Moudrost Jana Amose Komenského není o nic méně podivuhodná... Je moudrost darem nejen tomu, kdo ji obdržel, ale všem okolo, darem světu?
Vedle Starého zákona jsem na fakultě řadu let učil i religionistiku, vědu o náboženstvích. A tehdy jsem se věnoval dost i taoismu. Nebylo to náhodou. Probíraly se – samozřejmě stručně – všechny významnější mimokřesťanské systémy. A tu se ukázalo, že je to právě taoismus, který se vyrovnává s otázkou násilí a nenásilí nejhlouběji. Jako by Lao-c' byl nějaký vzdálený bratránek Chelčického a Komenského. Samozřejmě metafyzika taoismu je jiná, patří mezi non-personální, karmánové systémy, které osobního Boha nahrazují všejsoucnem. Ale v etice jsou tu pozoruhodné obdoby s křesťanstvím, zvláště odmítání násilí. Lao-c' říká: "Wu-wej" = nezasahování – totiž do vnitřního samovolného běhu věcí neseného Taem. Napsal jsem o tom několik článků, jeden je přetištěn v mé knize Pozdní sklizeň (Advent-Orion, Praha 2000).
S Gilgamešem je to jinak. To je destilát celého staroorientálního bájesloví, které spojuje dvě základní životní polohy, totiž putování a bojování. Podobně jako Homér a Vergilius, Dante a Ariosto. Nám dnes epos o Gilgamešovi ovšem nezrcadlí světy božské, ale hlubiny lidského nitra, existenciální úzkost ze smrti, strach z marnosti a pomíjení, ale také snahu zanechat po sobě něco, co přetrvá věky – urucké hradby, vnitřně jakoby sestřičky pyramid.
Tato úzkost bytí trvá – v člověku minulosti i přítomnosti. To vše má dnes český čtenář po ruce: velmi přesný a důkladný překlad eposu s vědeckým aparátem J. Proseckého, B. Hrušky a M. Rychtaříka Epos o Gilgamešovi (Lidové noviny, Praha 2003) a dále pozoruhodnou, obsáhlou a existenciální interpretaci Gilgameše v knize M. Balabána a V. Tydlitátové Gilgameš, mytické drama o hledání věčného života (Vyšehrad, Praha 2002). Takže náš duchovní stůl je prostřený, leží na něm Komenský, Tao-t-ťing, Gilgameš a další. Jen je třeba nebýt líný a pustit se do nich.
V samém závěru se ještě vracím k otázce: Moudrost? Jistě je moudrost zároveň (jak říká Martin Buber) darem shůry a zároveň ovocem velkého vnitřního zápasu a sebeodevzdávání. Dnes mám za to, že je předně třeba překročit zajetí pouhé mechanické kauzality, základny všeho zpředmětňování a cesty do nesvobody, a od počátku už myslit také na konec, tedy i finálně. Staří Římané říkali: "Quidquid agis, prudenter aga et respice finem – Cokoli děláš, dělej prozřetelně a s ohledem na konec!" To znamená: zůstat s Komenským u toho, který sám je naše Alfa i Omega, počátek i konec.

Jaká síla tvoří v člověku, jehož život a dílo je jako v případě Komenského nadlidským výkonem, vezmeme-li v úvahu, že musel opustit vlast, a přece zůstal nanejvýš činný i jako cizinec v cizích zemích; že celá část jeho díla shořela; že přišel o děti a o ženu; že ve věku čtyřiašedesáti let se dal znovu do práce "na střepech" toho, co zůstalo – v té chvíli má za sebou okolo dvou set napsaných knih…
Musím souhlasit, je obdivuhodné, skoro nepochopitelné, že uprostřed svého celoživotního ztroskotání zůstal Komenský mužem naděje. To nemůže být jen z lidských sil. Komenského nesla víra, naděje i láska, a to navzdory všemu, čím šel. To "navzdory" je důležité. Věříme Bohu nikoli "protože", ale navzdory tomu, co se ve světě děje a co máme před očima. Navzdory nenávisti, agresi a všemu zlu, které zmítá dnešním světem. To jen ďábel – píše spisovatel Vladimír Neff v románu Srpnovští páni – nás zaplétá do "protože". Když už je člověk na dně a sám už nemůže dál, může se – a to je veliké omilostnění shůry – vnitřně otevřít Bohu a pak jím začnou proudit nové síly shůry. Stává se nástrojem, kterým Bůh koná své dílo, a to navzdory všemu kolem. To byl Komenský.

To je i Komenský v jednom ze svých poselství: "Zapálil jsem svítilnu, tu vám předávám! Zjasněte pochodně, aby zářily tisíckrát lépe!"

SYLVA DANÍČKOVÁ