Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

OTTO JÍROVEC (1907–1972)

 

Obrázek k článku 

 

Počátkem tohoto roku jsme si připomněli dvě výročí zakladatele moderní československé humánní parazitologie, vynikajícího badatele a zároveň skromného a laskavého člověka, Otto Jírovce – v lednu uplynulo sto let od jeho narození a v březnu čtvrt století ode dne, kdy zemřel.

Pražský rodák Otto Jírovec ukončil studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze roku 1929 a počátkem třicátých let na fakultě působil jako nehonorovaný asistent. Ještě před vypuknutím druhé světové války se habilitoval v oboru všeobecné zoologie a parazitologie na základě své práce k problematice mikrosporidií. Během války pracoval jako vedoucí laboratoře parazitologie ve Státním zdravotním ústavu, po osvobození se na fakultu vrátil, v roce 1948 byl jmenován mimořádným profesorem Univerzity Karlovy v Praze.

V letech 1949–1952 vedl katedru zoologie, později řídil na UK zoologický ústav. Pamětníci vzpomínají, že i v době stalinismu dokázal na katedře vytvořit oázu demokracie, která se stala pověstnou exkurzemi, jež utužovaly "kolektivního ducha". Díky svému charizmatu a odbornými znalostem Otto Jírovec vychoval řadu následovníků, bez nadsázky můžeme hovořit o české parazitologické škole.

Působil ve významných českých vědeckých společnostech, mezi něž patřila například Královská česká společnost nauk, Masarykova akademie Práce nebo Čs. národní rada badatelská, brzo se zapojil i do činnosti ČSAV. Již v roce 1952 se stal členem-korespondentem ČSAV a roku 1955 byl zvolen akademikem. V letech 1954–1961 vedl v rámci ČSAV Protozoologickou laboratoř a v letech 1954–1965 časopis Československá parazitologie. Mezi roky 1952–1959 zastával post sekretáře biologické sekce ČSAV, v letech 1960 a 1961 jí dokonce předsedal. V roce 1964 také stál u založení Protozoologické sekce České parazitologické společnosti, k jejímž hlavním aktivitám v současnosti patří i pořádání pravidelných Jírovcových protozoologických dnů.

Ve své odborné práci se Jírovec soustředil zejména na studium parazitických prvoků a jimi způsobená onemocnění. Nezajímal se přitom jen o situaci v našem mírném pásmu, ale i v tropických oblastech. Jedním z jeho nejvýznamnějších objevů bylo odhalení původce intersticiální pneumonie kojenců Pneumocystis carinii, který učinil společně s plzeňským patologem doc. M. Vaňkem. Právě za tento objev získal v roce 1953 Státní cenu. V současnosti nese Pneumocystis působící těžké onemocnění nové jméno – připomínající Otto Jírovce – Pneumocystis jiroveci. Význam a výskyt tohoto parazita bohužel narostl v souvislosti s onemocněním AIDS. Původní pojmenování cizopasníka po Italovi Antoniu Carini (1872–1950) zůstává vyhrazeno jenom pro Pneumocystis vyskytující se u krys. Symbolicky se tak potvrzuje skutečně mezinárodní dopad výzkumu Otto Jírovce, který takto není zapomenut ani řadu let po své smrti. Z dobových ocenění stojí jistě za zmínku čestné doktoráty Lékařské fakulty Humboldtovy univerzity v Berlíně a Přírodovědecké fakulty univerzity v Clermont-Ferrand.

Za svůj život uveřejnil Jírovec téměř 280 odborných článků. Zároveň měl dar šířit své poznatky i mimo prostředí zasvěcených odborníků, v jeho bibliografii tak nalezneme i řadu popularizačních prací. Z knižních děl stojí za zmínku Zoologická technika (1942), která se dočkala několika vydání, podobně úspěšná Parazitologie pro lékaře (1948) nebo i Parazitologie pro zvěrolékaře (1948). V roce 1953 se významnou měrou autorsky podílel na Protozoologii, jako příklad jeho popularizační činnosti uveďme knihu Paraziti člověka (1937), kterou napsal se svou ženou.

Otto Jírovec žil v nelehké době, jako člověk však dokázal obstát se ctí. V roce 1952 do životopisu uvedl: "Politickou činnost jsem nepěstoval ani za I. republiky, ani za protektorátu, ani za nynější republiky." Na rozdíl od některých jiných to nepotřeboval – hovořily za něho výsledky vědecké práce.

Martin Franc,
Masarykův ústav – Archiv AV ČR