O spojení vědy a podnikání aneb prodejnost vědy

Úspěšní studenti z Evropy – kandidáti vědy a podnikání – se v říjnu 2011 setkali na Sci-preneurship 24 Hour Student Contest v belgického Bruselu, kde se rozdělili do čtyřčlenných týmů, které měly 24 hodin na to, aby s využitím vědy vymyslely projekt, který by měl pozitivní dopad na společnost, a navrhly obchodní strategii pro jeho prodej. Je však takový model propojování těchto dvou v současnosti vůdčích směrů společnosti správný? Jaký bude mít dopad na budoucí směřování mladých a tedy na vědu samotnou?

Jednalo se o 20 absolventů mezinárodního veletrhu vědy a techniky v USA – Intel ISEF ( http://abicko.avcr.cz/2010/09/15/intel-isef-2010.html ) a o stejný počet absolventů programu JA-YE – organizace poskytující praktické ekonomické vzdělání ( www.ja-ye.eu ). Tito byli považováni za „reprezentativní vzorek“ pro účast na této – historicky první – akci, pořádané evropskými zastoupeními zmíněných společností (Intel & JA-YE).

Program sestával ze tří fází několikahodinových týmových sezení, v rámci nichž měli studenti s využitím vědy společně vymyslet vlastní nápad, který by měl pozitivní dopad na společnost, a u kterého poté měli navrhnout obchodní strategii jeho prodeje. K tomu jím byli nápomocni dobrovolníci z obchodního a veřejného sektoru. Celá soutěž poté končila vyhodnocením tří nejzdařilejších týmových projektů a panelovou debatou na téma „Jak využít potenciál vědy, technologie, inženýrství a matematiky jako hnací sílu podnikání“ v jednom z jednacích sálů Evropského parlamentu.

Organizačně byla celá akce v celku povedená. Ovšem metodicky, z hlediska projevů podnikání a vědy bych se nad tím chtěl zamyslet.

 V encyklopedii Diderot z roku 1999 je podnikání a podnikatelská činnost definována jako – cituji: „činnost prováděná soustavně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podmínky podnikání jsou určeny zákony, zejména obchodním zákoníkem, popř. živnostenským zákoníkem“ , zatímco věda jako – cituji: „soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti [...]“. Už z těchto definic plyne, že ve svých fundamentálním základech jsou tyto dvě oblasti diametrálně odlišné. Není však cílem vědy vlastně také jakýsi zisk (profit)? Nemělo by právě toto být tím pilířem společného přemostění? Domnívám se, že ne.  

Ve skutečné vědě totiž nejde o zisk, ale o poznání; jde o unended quest (tázání bez konce). Toto poznání se může ziskem stát, ale domnívám se, že jím nesmí být motivováno. Starost o finance, ekonomický dopad a další byrokratické konstrukty brzdí vědce v jeho bádání, omezují jeho tolik potřebnou badatelskou svobodu. Na toto upozorňovali již mnohé osobnosti; zmiňme třeba u nás známého Cyrila Höschla v širších souvislostech – cituji: „Věda by neměla mít etická či ideologická znaménka, ta jí dává až její použití.“ ( http://www.vesmir.cz/clanek/eticky-aspekt-vedy ). Jak ale poté prodat výsledky práce těchto vědců, když z bytnosti věcí ani nemůžeme vědět, kdy – a jestli vůbec – nějaké výsledky budou?

Námitkou by mohl být současný stav honby za inovacemi. Co tedy dělají výzkumníci ve firmách, když jím samotným třeba nejde o zisk? Říkáme, že tito provozují tzv. aplikovaný výzkum. Byl to však už Louis Pasteur, který zdůraznil – cituji: „ Aplikované vědy nejsou, existují pouze aplikace vědy“. Ať už tito výzkumníci pracují ve firmách, kde se třeba vylepšuje současné kuchyňské nádobí, nebo v tak náročné oblasti, jako je vývoj nových mikročipů, pořád jde zejména o ty zmíněné „aplikace vědy“. Nejde o vědu jako takovou. I kdyby totiž samotným výzkumníkům nešlo o zisk, jsou v drtivé většině případů podrobeni ziskuchtivosti svého nadřízeného majitele.

Jak tedy podnikatelé mohou přispět k rozvoji samotné vědy? Domnívám se, že v současném systému je jedinou možnou cestou mecenášství. Cesta, ve které podnikatel-mecenáš sponzoruje vědeckou badatelskou činnost, sympatizuje s touhou po poznání, aniž by na vědce vyvíjel nějaký přímý tlak i třeba jen nějakými kontrolami a hodnocením. Nejde samozřejmě o téměř apriorní financování alchymistů jako za rudolfínských časů. Myslím si, že to už jsme schopni rozpoznat. Na podnikatelích je pak ona velká zodpovědnost, aby výsledky tohoto hlubokého bádání dokázali „prodat“.

Z toho všeho si myslím, že by výše zmíněná soutěž neměla být ani soutěží, ba ani prostředkem jak se naučit vyprodukovat prodatelný nápad za 24 hodin. Tyto věci mohou u studentů, kteří nemusí být schopni dostatečně reflektovat, kam toto může vést, vyvolat názor, že je to takto správné a tedy by se měli touto cestou ubírat také. Myslím si, že hlavním – chce se mi říci ušlechtilým – účelem této události by mělo být vzájemné porozumění těchto dvou společensky diversifikovaných oblastí. Porozumění iniciované předně debatou s osobnostmi v těchto oblastech velmi erudovanými: vědci, podnikateli, ale i filosofy, sociology, apod. Možné workshopy či brainstormingy, které by studenti těchto dvou oblastí absolvovali, by mohly být zaměřeny třeba na vzájemné sdílení myšlenek – poznatků z vědy a podnikání. Výsledkem by však nebylo něco „ hmatatelného“, nýbrž „jen“ nové poznatky, jako např. „Co to ty inovace vůbec jsou?; Jsou vůbec důležité?; Co je to podnikání a co k němu potřebujeme?; Proč je důležité pěstovat fundamentální vědu?“. Posléze by bylo možné přistoupit i k otázkám „praktičtějším“ (mezioborovým), jako např.: „Co implikují fyzikální zákony při aplikaci na ekonomické procesy? (Jak lze využít poznatků termodynamiky a teorie chaosu?),“ atd. Tyto myšlenky by poté studenti mohli sdílet a konfrontovat se zmíněnými osobnostmi.

Závěrem si dovolím tvrdit: Propojení vědy a podnikání za účelem generování zisku není v dlouhodobém horizontu udržitelné. Věda by neměla být na prodej; na prodej mohou být pouze její výsledky, kde velkých pokroků lze dosáhnout zejména za předpokladu svobody bádání. Toto by mělo být vlastní všem těm, kteří svým přičiněním – přímo, či nepřímo – přispívají ke směřování studentů a tím i k formování budoucí společnosti.