První český univerzitní profesor fyziky

 

S Mezinárodním rokem fyziky 2005 se na stránkách Akademického bulletinu rozloučíme připomenutím osobnosti prvního českého univerzitního profesora fyziky. Byl jím František Adam Petřina, od jehož úmrtí letos uplynulo 150 let.

Fyzikou se však F. A. Petřina mohl zabývat později než jeho vrstevníci. Původně se totiž syn chudých rodičů ze Semil stal tkadlecem, ale protože toužil po vyšším vzdělání, přihlásil se na gymnázium a ve svých 23 letech jej absolvoval. V roce 1823 se zapsal na filozofické fakultě v Praze. Byl to odvážný čin, protože nebyl na studiích hmotně zajištěn, a tak se udržoval kondicemi. Po dvouletém studiu na filozofické fakultě, která v té době stále ještě měla propedeutický charakter, se rozhodoval, zda dále studovat teologii nebo medicínu. Zvítězilo však jeho zanícení pro matematiku a fyziku. Proto pokračoval ve studiu matematiky, astronomie a fyziky na filozofické fakultě, které obvykle vyústilo v profesuru na střední škole. Po dokončení studií byl jmenován adjunktem katedry matematiky a fyziky. Už jako adjunkt suploval přednášky řádných profesorů. Roku 1836 promoval v Karolinu na doktora filozofie, čímž si otevřel dveře k profesuře na některé z vysokých škol Rakouska nebo Německa. Za necelý rok byl pak jmenován profesorem fyziky na lyceu v Linci, kde působil sedm let. Přednášky z fyziky doprovázel četnými pokusy zejména z elektřiny a magnetismu. Fyzikální kabinet lineckého lycea byl plný přístrojů, které sestrojil sám František Adam Petřina. Vznikla zde polovina jeho vědeckých prací.

V srpnu 1844 byl Petřina jmenován profesorem fyziky na pražské univerzitě, a to výjimečně bez výběrového řízení. Zapojil se do vědeckého života Prahy – byl činný v Museu království Českého, ve Vlastenecko-hospodářské společnosti a zejména v Královské české společnosti nauk, do níž byl zvolen nejprve jako mimořádný a posléze řádný člen. Jistý čas dokonce společnosti předsedal. Velkou poctou a uznáním mu bylo členství ve vídeňské Císařské akademii věd, do níž byl zvolen za dopisujícího člena už v únoru 1848, necelý rok po založení Akademie. Byl jedním z mála Čechů této instituce.

Kromě přednášek z fyziky zastával Petřina na univerzitě také akademické funkce: v letech 1849–1851 byl děkanem filozofické fakulty a rektorem, na kterého byl navržen pro rok 1856, se nestal jen proto, že předčasně zemřel. Petřinovi studenti i kolegové jej považovali za výborného učitele. Petřina si uvědomoval svůj chudý původ, a proto byl mecenášem studentů, kteří jej měli ve velké oblibě.

Právě tak jako většina fyziků 1. poloviny 19. století i Adam Petřina byl uchvácen novými objevy v oblasti elektřiny a magnetismu. Seznámil se se všemi základními pracemi Faradaye, Gausse, Ohma, Oersteda a dalších, ale někdy je plně nepochopil. Jako nevěřící Tomáš některé práce ověřoval vlastními pokusy, v některých případech je kritizoval, ba dokonce zpochybnil (platnost Biot-Savartova a Ohmova zákona), když ve svých pokusech vyšel ze špatné teorie.

Převážnou část Petřinova vědeckého díla tvoří publikace z oboru elektřiny, magnetismu a telegrafie. Své práce publikoval jak v němčině, tak v češtině a řada z nich je založena na jeho enormní zručnosti stavět aparatury.

Modifikoval např. ebonitový elektrofor na elektroskop, zkonstruoval elektromagnetický rotační aparát, který byl předchůdcem elektromotoru, zlepšil induktor, postavil magnetoelektrický stroj jako zdroj proudu s aplikací v lékařství a vynalezl elektrickou harmoniku. Petřinova spirála jako jednoduchý přerušovač proudu se užívala v elektrotechnice 19. století poměrně dlouho.

Na přelomu 40. a 50. let se Petřina intenzivně zabýval telegrafií, která prožívala dětská léta, jsouc přitom podporována rakouskou státní správou. Důležité byly jeho statě o telegrafu užívajícím rozvětvené proudy nebo o telegrafování současně tam a zpět po jediném drátu. Smrt přerušila Petřinovy nadějné ideje v oblasti telegrafie.

U Františka Adama Petřiny lze vysledovat jeho slabosti v teorii elektřiny a magnetismu dané doby. Silný byl naopak jako praktik a pedagog. V dějinách české fyziky 1. poloviny 19. století má své čestné místo.

Jiří Jindra,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR