Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Antonín Breitenbacher

(1874–1937)

„Z osobních vlastností Breitenbacherových bych zdůraznil jeho přímost, nebojácnost a demokratičnost. Nemiluje lidí hladkých po způsobu úhořů, lidí, kteří žijí na útraty jiných a chlubí se cizím peřím, má však živou sympatii ke všem, kteří jakkoli trpí, zvláště však, trpí-li nespravedlivě. V těchto nejvýznačnějších rysech jeho povahy se zrcadlí celý jeho život,“ napsal katolický kněz a spisovatel Josef Marcol Svoboda o svém kolegovi v roce 1931. Zároveň poukázal na skutečnost, že Breitenbacherova tvář se zocelenými rysy zrcadlí jeho tvrdý život.

23_1.jpg

Letos si připomínáme 75. výročí úmrtí Antonína Breitenbachera, významného arcibiskupského knihovníka a archiváře na kroměřížském zámku. Narodil se 12. února 1874 v Jarošově u Uherského Hradiště, kde absolvoval gymnázium (1892); následně vystudoval teologickou fakultu v Olomouci (1896). Chudé domácí prostředí v něm vypěstovalo silné sociální cítění. Za studií intenzivně pomáhal matce a zastupoval těžce nemocného otce zvláště při fyzicky náročných zemědělských pracích. Na gymnáziu v něm jeho pedagogové probudili silné české národní vědomí.
Po přijetí kněžského svěcení v roce 1896 nepůsobil v duchovní správě, ale jako prefekt arcibiskupského semináře v Kroměříži. V roce 1898 byl poslán na studia do Innsbrucku; zvolil si historii a geografii. Mezi jeho vyučující patřili např. ředitel Rakouského historického ústavu v Římě prof. Ludwig von Pastor či prof. Emil von Ottenthal, který posléze stanul v čele Institutu pro rakouský dějezpyt. V roce 1903 složil A. Breitenbacher na innsbrucké univerzitě zkoušky učitelské způsobilosti pro střední školy s německou vyučovací řečí, v následujícím roce složil zkoušky z češtiny ve Vídni u čelného slavisty Vatroslava Jagiće a téhož roku získal v Innsbrucku doktorát filozofie. Poté dlouhá léta vyučoval dějepis na kroměřížském arcibiskupském gymnáziu (1904–1924), věnoval se správě arcibiskupské knihovny (1915–1937) a archivu (1921–1937).
Cíl svého úsilí viděl v uspořádání a zpřístupnění bohatého archivu, který se dosud nacházel v neutěšeném stavu. Ve dvacátých letech 20. století proto odmítl nabídky vyučovat církevní dějiny na teologických fakultách v Olomouci a v Praze. Pilně zpracovával archiv arcibiskupství, hudebniny, sbírky obrazů, grafiky a mincí i knihovnu. O výsledcích průběžně informoval v odborných časopisech (např. v Časopise archivní školy, Časopise katolického duchovenstva, Časopise Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, Památkách archeologických a místopisných), knižních publikacích i v novinách. Nejobsáhleji se zabýval dějinami kroměřížské obrazárny, zajímal se o historii olomouckého biskupství (příspěvky v periodikách Zeitschrift des deutschen Vereines für Geschichte ­Mährens und Schlesiens, Časopise Matice moravské, Časopise Společnosti přátel starožitností aj.). Nejčastěji se připomíná jeho přínos k rozmnožení a zpracování cenných hudebních sbírek 17.–19. století. Věnoval se také arcidiecéznímu muzeu, které zřídil v roce 1921 na kroměřížském zámku.
Antonín Breitenbacher byl členem Historické komise pro vydávání pramenů dějin moravských při Matici moravské v Brně, Historického klubu, Československé archivní společnosti, profesního Spolku československých knihovníků a jejich přátel i Československé knihovědné společnosti usilující o zlepšení společenského postavení knihovníků a knihoven. Za neúnavnou odbornou činnost byl v roce 1933 jmenován čestným členem Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci. Na návrh profesorů Gustava Friedricha a Jaroslava Bidla byl v roce 1934 zvolen za své „pozoruhodné dílo, kterým platně naší vědě prospěl právě v oblastech do té doby opomíjených“ dopisujícím členem Královské české společnosti nauk. V roce 1925 mu papež Pius XI. udělil čestný titul monsignore.
Antonín Breitenbacher zemřel 8. srpna 1937 v Kroměříži. Jeho pozoruhodná písemná pozůstalost je uložena v Moravském zemském archivu v Brně. Kroměříž jej v roce 1999 uctila odhalením pamětní desky na Velkém náměstí č. p. 39.

HANA KÁBOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i.