English
„Listina, písemnost složená a upravená, aby vydala právně platné svědectví o právním počinu, je vzácným plodem a podstatným znakem kultury velmi vyspělé.“ Badatelskou práci nadmíru schopného paleografa i diplomatika Václava Hrubého charakterizuje zejména častý kritický a polemický postoj. Historikova kritická zvídavost se totiž snažila vždy proniknout až k jádru otázky. V jeho kritickém individualismu však byla přítomna pozitivní konstrukční vloha. Od prvních prací si nevolil témata snadná, ale rozbíhal se za kritickými záhadami, o jejichž řešení se před ním pokoušeli leckteří jiní badatelé.
Ve vědecké historické práci vynikal schopností kombinace, při které mu odpůrci vyčítali přílišnou lehkost svádějící na scestí. Na poznámky o sobě byl velmi citlivý, dlouho a bolestně o nich přemítal. Ve svém pojetí nepovažoval diplomatiku a paleografii za pouhé „pomocné“ vědy historické. V soustavě historických věd pro něho byly „základními vědami historickými“, jež vlastními metodami dospívají ke konečným závěrům.
Foto: Archiv Masarykovy univerzity, C fot I 183
Václav Hrubý se narodil 9. října 1885 v Hradci Králové. Gymnázium navštěvoval v Chrudimi a v Praze, kde v roce 1904 maturoval. Ve studiích pokračoval na Filozofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde si zapisoval přednášky především Gollových žáků Pekaře, Bidla, Šusty a Novotného. Osobitost jeho studijního postupu se projevila tím, že se stal žákem Gustava Friedricha. Po dvou letech studií v Praze přešel na univerzitu do Vídně, kde si na Ústavu pro rakouský dějezpyt prohluboval a rozšiřoval znalosti v oboru pomocných věd historických. Ve své rigorózní práci se věnoval Listině biskupů Pražských z let 1258–1343. Následně se tato rozšířená a prohloubená studie stala prací disertační (1913). V přílohách vlast-noručně nakreslil faksimile biskupských listin.
Václav Hrubý pracovně začínal jako asistent v Archivu Národního muzea, kde se postupně vypracoval na post vedoucího (1909–1922). Po habilitaci se stal docentem pomocných věd historických na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a zahájil své pražské přednášky především z oblasti české diplomatiky (1920). Tutéž tematiku přednášel také na tehdy nedávno založené Státní archivní škole v Praze, kde byl i členem zkušební komise (1921–1924). Řadou studií věnovaných zejména listinné diplomatice a drobným paleografickým otázkám přispěl do Časopisu Archivní školy. Jeho recenzní činnost zabírala celou šíři pomocných věd historických. V roce 1921 se stal prvním správcem a ředitelem Československého státního historického ústavu vydavatelského, kde se hlavně připravoval edičně-vydavatelský úkol zaměřený na diplomatický materiál středověku. Sám připravil impozantní torzo edice listin Korunního archivu českého (Archivum Coronae regni Bohemiae, I-1 a II (–1305 a 1346–1355) (1935 a 1928).
V roce 1925 přešel jako mimořádný profesor pomocných věd historických na Masarykovu univerzitu do Brna. Koncem roku 1928 se stal profesorem řádným. Program svých brněnských přednášek všeobecně rozšířil. V další historické práci vysokého nasazení se u Hrubého stále střetaly dvě protivy. Obrazně to v historikově nekrologu vystihl Václav Urbánek, když napsal, jak se Hrubý s horlivostí sobě vlastní nořil do podrobného studia, avšak přitom s neuhasitelnou touhou vzhlížel k vzdušnému obláčku ideální syntézy. Také proto některé pracovní projekty zůstaly jen v rovině plánů. Z Úvodů (do diplomatiky, do české paleografie) autor realizoval pouze Úvod do archivní teorie a praxe (1930). Za vzor a ozdobu našich paleografických studií neváhal označit Hrubého práci Václav Hanka a jeho Rukopis Královédvorský (1919) odborník velmi kompetentní, prof. Václav Vojtíšek. Z rukopisu po autorově předčasném úmrtí (15. ledna 1933) připravil k tisku Tři studie k české diplomatice (1936) prof. Jindřich Šebánek.
Profesor Václav Hrubý kladl před pomocné vědy historické vysoké cíle. V jejich pracovním postupu se mu popis zdál někdy účelem. Podle něho je třeba jít dál. Ediční práce by neměla být jen jakýmsi mechanickým pomocníkem badatelů jiných, ale měla by usilovat o obsahové, tedy vskutku vědecké proniknutí látky. Při ohledávání pouze formální, povrchové stránky se Hrubému práce zdála jako bezduchá a mechanická. Je třeba ocenit jeho kritickou i kombinační bystrost, která ne bez důvodu klade nové otázky a další bádání nutí na ně odpovídat.
PAVEL HOLÁT,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Ve vědecké historické práci vynikal schopností kombinace, při které mu odpůrci vyčítali přílišnou lehkost svádějící na scestí. Na poznámky o sobě byl velmi citlivý, dlouho a bolestně o nich přemítal. Ve svém pojetí nepovažoval diplomatiku a paleografii za pouhé „pomocné“ vědy historické. V soustavě historických věd pro něho byly „základními vědami historickými“, jež vlastními metodami dospívají ke konečným závěrům.
Foto: Archiv Masarykovy univerzity, C fot I 183
Václav Hrubý se narodil 9. října 1885 v Hradci Králové. Gymnázium navštěvoval v Chrudimi a v Praze, kde v roce 1904 maturoval. Ve studiích pokračoval na Filozofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde si zapisoval přednášky především Gollových žáků Pekaře, Bidla, Šusty a Novotného. Osobitost jeho studijního postupu se projevila tím, že se stal žákem Gustava Friedricha. Po dvou letech studií v Praze přešel na univerzitu do Vídně, kde si na Ústavu pro rakouský dějezpyt prohluboval a rozšiřoval znalosti v oboru pomocných věd historických. Ve své rigorózní práci se věnoval Listině biskupů Pražských z let 1258–1343. Následně se tato rozšířená a prohloubená studie stala prací disertační (1913). V přílohách vlast-noručně nakreslil faksimile biskupských listin.
Václav Hrubý pracovně začínal jako asistent v Archivu Národního muzea, kde se postupně vypracoval na post vedoucího (1909–1922). Po habilitaci se stal docentem pomocných věd historických na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a zahájil své pražské přednášky především z oblasti české diplomatiky (1920). Tutéž tematiku přednášel také na tehdy nedávno založené Státní archivní škole v Praze, kde byl i členem zkušební komise (1921–1924). Řadou studií věnovaných zejména listinné diplomatice a drobným paleografickým otázkám přispěl do Časopisu Archivní školy. Jeho recenzní činnost zabírala celou šíři pomocných věd historických. V roce 1921 se stal prvním správcem a ředitelem Československého státního historického ústavu vydavatelského, kde se hlavně připravoval edičně-vydavatelský úkol zaměřený na diplomatický materiál středověku. Sám připravil impozantní torzo edice listin Korunního archivu českého (Archivum Coronae regni Bohemiae, I-1 a II (–1305 a 1346–1355) (1935 a 1928).
V roce 1925 přešel jako mimořádný profesor pomocných věd historických na Masarykovu univerzitu do Brna. Koncem roku 1928 se stal profesorem řádným. Program svých brněnských přednášek všeobecně rozšířil. V další historické práci vysokého nasazení se u Hrubého stále střetaly dvě protivy. Obrazně to v historikově nekrologu vystihl Václav Urbánek, když napsal, jak se Hrubý s horlivostí sobě vlastní nořil do podrobného studia, avšak přitom s neuhasitelnou touhou vzhlížel k vzdušnému obláčku ideální syntézy. Také proto některé pracovní projekty zůstaly jen v rovině plánů. Z Úvodů (do diplomatiky, do české paleografie) autor realizoval pouze Úvod do archivní teorie a praxe (1930). Za vzor a ozdobu našich paleografických studií neváhal označit Hrubého práci Václav Hanka a jeho Rukopis Královédvorský (1919) odborník velmi kompetentní, prof. Václav Vojtíšek. Z rukopisu po autorově předčasném úmrtí (15. ledna 1933) připravil k tisku Tři studie k české diplomatice (1936) prof. Jindřich Šebánek.
Profesor Václav Hrubý kladl před pomocné vědy historické vysoké cíle. V jejich pracovním postupu se mu popis zdál někdy účelem. Podle něho je třeba jít dál. Ediční práce by neměla být jen jakýmsi mechanickým pomocníkem badatelů jiných, ale měla by usilovat o obsahové, tedy vskutku vědecké proniknutí látky. Při ohledávání pouze formální, povrchové stránky se Hrubému práce zdála jako bezduchá a mechanická. Je třeba ocenit jeho kritickou i kombinační bystrost, která ne bez důvodu klade nové otázky a další bádání nutí na ně odpovídat.
PAVEL HOLÁT,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.