Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

VĚDA A VÍRA aneb O DOROZUMÍVÁNÍ 1

Obrázek k článku Obrázek k článku 

Kdyby při letošním rokování vědců s teology u kulatého stolu bylo ve hře jen slovo Bůh, mohlo učené klání rychle skončit vzájemnými úsměvy, neboť ono Nezbadatelné, Nevýslovné a lidskému chápání stále Nedostupné zůstává tajemstvím jak pro jedny, tak pro druhé. Beseda, připravená v květnu Akademií věd a Českou křesťanskou akademií, zachovala však název dnes už pětiletého cyklu Věda a víra se zaměřením na myšlenku, co dnes nabízejí přírodní vědy teologii a teologie přírodním vědám. Tak se mohli její účastníci soustředit na zkoumání skutečností lidské zvědavosti snáze dostupných, jakými jsou přírodní vědy, teologie, víra.

V zahajovacím pozdravení uvedl prorektor UK Praha profesor Jan Bednář, že věda a teologie jsou dvě autonomní oblasti, a kdykoli nebyla tato skutečnost v minulosti respektována, docházelo ke kolizím. "Křesťanský pohled na svět," řekl, "křesťansko-židovský monoteoismus a přírodní vědy tu stojí jako dva základní pilíře euroatlantické civilizace (třetím je římské právo) a pokud by se zdálo, že po společné cestě starověkem a středověkem se jejich cesty v novověku rozcházejí, že dochází ke změně paradigmatu a že krize bude možná fatální, neznamená to nutně neštěstí. Svět bez krizí, bez rizik by byl světem bez impulsů, vedl by ke ztrátě identity, což by možná bylo riziko ze všech největší."

Všichni přednášející se nicméně shodli – každý po svém a podle vlastní zkušenosti –, že přírodní vědy a teologie jsou dnes připraveny k dialogu a mají si vzájemně co říci, mohou si navzájem něco dát. V tomto čísle Akademického bulletinu uvádíme s lehkým zkrácením první ze čtyř příspěvků setkání.

Že se přírodovědci z rodu částicových fyziků může jevit některý aspekt jím zkoumané skutečnosti – struktura hmoty – příznivým pro potvrzení Boží existence, naznačil velmi cudně při svém výkladu dnešní situace fyziky elementárních částic profesor Jiří Hořejší (Matematicko-fyzikální fakulta UK, Ústav částicové a jaderné fyziky). Řekl mimo jiné:
"Teorie elementárních částic je obor extrémní v tom smyslu, že se zabývá strukturou hmoty a interakcemi částic na nejmenších možných vzdálenostech a na nejhlubší možné úrovni. Z hlediska běžné každodenní zkušenosti je tedy jaksi odtažitá. Mezi disciplínami přírodních věd má proto podobnou pozici jako kosmologie, která se naopak zabývá strukturou vesmíru v největších možných vzdálenostech. Obě tyto disciplíny se v jistém smyslu spojují a doplňují při studiu raného vesmíru, kde různé modely částicové fyziky mohou kosmologii přispět. Právě proto, že je fyzika elementárních částic takto extrémní, je pro běžného smrtelníka a často i pro fyziky jiných oborů nepříliš lákavá. Nicméně pro lidi, kteří mají určitou duchovní intuici, může být zajímavá právě tím, že nabízí otázku, zda na oné nejhlubší úrovni, kterou se částicoví fyzikové zabývají, nelze spatřit určité náznaky nějaké přirozené teologie…"

Po shrnutí současné situace, v níž se částicová fyzika nachází se svými snahami o nalezení teorie všeho v tzv. teorii velkého sjednocení či teorii strun, naznačil řečník důvody svého přitakání Boží účasti ve Stvoření upozorněním na problém hodnot volných parametrů současného standardního modelu (SM).

"Stručně o standardním modelu částicové fyziky: podle současného standardního modelu (SM) jsou elementárními částicemi kvarky, leptony, intermediální bosony slabých interakcí, foton, gluony a konečně jedna dosud nepozorovaná hypotetická částice, tzv. Higgsův boson. Z kvarků se mj. skládají protony a neutrony v atomových jádrech, mezi leptony patří např. elektron a neutrino. Kvarků, stejně jako leptonů, je 6 různých typů. Intermediální bosony (označované jako W+, W a Z) spolu s fotonem hrají klíčovou roli v popisu elektroslabých interakcí leptonů a kvarků, tj. ve sjednocení slabých a elektromagnetických sil. Gluony hrají podobnou roli v silných interakcích kvarků. Higgsův boson je důležitým prvkem teoretické konstrukce SM a delikátním způsobem vstupuje do mechanismu, kterým získávají hmotu intermediální bosony W a Z, a také leptony a kvarky. Vyřešení záhady reálné existence Higgsova bosonu nebo nějaké jeho alternativy je podstatnou motivací pro novou generaci experimentů, které začnou v Evropském centru jaderného výzkumu (CERN) zřejmě už v příštím roce.

A stručně o volných parametrech: podstatné je, že SM obsahuje zhruba dva tucty "volných parametrů", tj. libovolných konstant, jejichž hodnoty teorie nepředpovídá – nejen v rámci SM, ale ani pomocí modelů velkého sjednocení nebo teorie strun (o níž se kdysi soudilo, že by měla být jedinou "teorií všeho"). Dokonce je to tak, že zmíněné pokusy o hlubší sjednocení základních interakcí, vycházející za rámec SM, vedou vždy ke zvýšení počtu volných parametrů.

Částicová fyzika je tak v jistém smyslu v paradoxní situaci, neboť snad poprvé v historii fyziky snaha o koncepční sjednocení různých sil nevede zároveň ke snížení počtu libovolných parametrů. Zde se otevírá prostor pro "antropické argumenty": pokud se skutečně nepodaří z nějakých hlubších fyzikálních principů odvodit stávající hodnoty volných parametrů SM, budeme se možná muset spokojit s konstatováním, že zmíněné veličiny jsou takové právě proto, abychom mohli existovat my, lidé (a mohli zde vést tuto diskusi).

Je zřejmé, že základní parametry fyzikálních modelů, kterými popisujeme vesmír, jsou nastaveny tak, aby umožnily existenci složitých systémů včetně živých organismů, eventuelně i existenci inteligentních pozorovatelů. To by bylo celkem banální tvrzení, kdyby se neukázalo, že poměrně malé změny těchto libovolných parametrů v moderních fyzikálních teoriích vedou k dramaticky jinému obrazu vesmíru, než který máme dnes.

Kdyby se například hmoty nukleonů nepatrně změnily tak, že by proton byl těžší než neutron, standardní slabá interakce by vedla k rozpadu protonu na neutron, pozitron a neutrino a neutron by byl stabilní. Neexistovaly by pak stabilní neutrální atomy vodíku a nemohla by tak vzniknout běžná matérie tvořící naše prostředí. Přitom právě rozdíl hmot protonu a neutronu je jednou z nevysvětlených záhad částicové fyziky. Takových příkladů je řada a zdá se tedy, že zmíněné volné parametry SM jsou skutečně tak jemně vyladěny, aby umožnily existenci složitých struktur ve vesmíru, včetně lidského života na Zemi.

Pro někoho, kdo věří v Boha, zde může být podpůrný argument ve prospěch existence dobrého Boha, který má zájem, aby tu člověk byl. To je můj přístup, představa, že JE Bůh Stvořitel, který věci takto zařídil a nastavil. Tím se samozřejmě dostaneme jen k Bohu filozofů, Bohu Stvořiteli, který má na svědomí architekturu vesmíru. Nijak se z toho nedá vyvodit, že by tento Bůh měl o člověka tak výrazný zájem, aby se staral o jeho spásu. Nicméně by možná i chladný akademický Bůh racionálních deistů jen tak pro svou zábavu raději nakonec stvořil vesmír, ve kterém se vyskytuje člověk se všemi svými složitostmi, místo aby se pořád díval na vesmír plný fotonů a neutronů. To by musela být hrozná nuda.

Končím bonmotem, který jsem kdysi slyšel od Josefa Škvoreckého. Teoretičtí fyzikové a kosmologové mu připomínají partu horolezců stoupajících na nějaký těžko dosažitelný vrchol. Když ho konečně dosáhnou, zjistí, že tam už sedí parta teologů, kteří sem vyšplhali z jiné strany, jinou cestou. Jako bonmot to zní dobře, ale vidím situaci trochu jinak. Řekl bych, že teologové a přírodovědci dobývají dva sousední vrcholy téhož horského masivu, přičemž kolem je poněkud snížená viditelnost. Tím chci říci, že teologové a přírodovědci si ne vždy rozumí, ale přesto mezi nimi existuje jistá interakce. Při své cestě na vrcholy, kterých nikdy nedosáhnou, nacházejí však podle mého názoru skryté poklady."
(Pokračování)

Sylva Daníčková