Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2007  > červen  > Polemika

ÚROVEŇ VZDĚLANOSTI aneb STAV VÝCHOVY STUDENTŮ V ČESKU

 

 

Po téměř třiceti letech pedagogického působení na vysoké škole cítím nutnost vyjádřit se k jevům, které se při výchově studentů v dnešní době vyskytují a podle mého názoru mají neblahý vliv na celkovou úroveň vzdělanosti. Úvodem chci zdůraznit, že toto vystoupení vyjadřuje můj osobní pohled a zkušenosti. V některých případech jsou moje názory stejné jako názory řady mých kolegů a kolegyň, některé se pokusím doložit fakty. Připouštím, že v jistých věcech se mohu mýlit.

Vnějšího pozorovatele naší společnosti by mohly překvapit některé zdánlivé paradoxy, které je možné zformulovat například takto:

Zdá se, že:

  • Přestože se zejména před volbami objevuje stále více proklamací a prohlášení politických subjektů o prioritách školství, o to méně peněz do školství plyne, pedagogické sbory jsou přestárlé a tím více "mladých mozků" odchází do zahraničí.
  • Přestože pedagogické fakulty vychovávají stále více absolventů – kvalifikovaných učitelů, zdá se, že dělat tuto práci chce stále méně mladých lidí a učí řada důchodců a nekvalifikovaných sil.
  • Čím více se přibližujeme k zemím západní Evropy a ostatním "rozvinutým zemím" světa, tím je průměrná úroveň absolventů středních a vysokých škol nižší.
  • Čím je "dokonalejší" náš vzdělávací systém a čím jsou "flexibilnější" naše studijní programy, tím menší jsou odborné znalosti našich studentů.
  • Čím větší máme procento vysokoškolsky vzdělaných lidí, tím nižší je úroveň vzdělanosti populace.
  • Čím více možností uplatnění se nabízí absolventům vysokých škol, tím méně studentů je ochotno na sobě tvrdě pracovat a naopak hledají "cestu nejmenšího odporu".
  • Přestože se do prvních ročníků vysokých škol přijímá mnohonásobně více studentů než dříve, počet úspěšných absolventů zdaleka tak rychle nenarůstá.
  • Čím "dokonalejší" je vybavení našich poslucháren, čím více techniky a výukových pomůcek je k dispozici a čím jsou posluchárny větší, tím méně si z nich studenti odnášejí, tím méně jsou v posluchárnách soustředěni na výklad a tím menší mají kontakt s učitelem.
  • Čím více je dostupné literatury, tím méně studentů literaturu používá a pracuje s ní.
  • Čím větším množstvím informací jsou studenti obklopeni a čím snáze je mohou získat, tím méně jsou schopni je smysluplně třídit a vybírat si pro sebe ty podstatné.
  • Čím je naše společnost technologicky vyspělejší, tím menší je zájem o exaktní a teoretické obory.

Otázka zní: "Jedná se skutečně o paradoxy? Nebo jsou výše uvedená pozorování logickým a přirozeným důsledkem našeho počínání?" Jsem bohužel přesvědčen o tom, že nejde o žádné záhady a že pokud se radikálně nezmění postoj společnosti a zejména její politické reprezentace k vědě a vzdělávání, budou se problémy nadále prohlubovat a vyostřovat.

Myslím, že základem pro východisko ze současné nedobré situace je popis problémů, a pokud možno pravdivé konstatování stavu. Podle mého názoru se na něm podepsala řada faktorů, z nichž některé mají kořeny hlouběji v minulosti, jiné jsou produktem posledních deseti až patnácti let. Pokusím se popsat některé z nich.

Jako první faktor bych zmínil necitlivou aplikaci principu tržního chování ve školství. Přestože základní myšlenka podpořit školy, o které je zájem, je dobrá, současný stav není dobrý a důvody tohoto nedobrého stavu spočívají mimo jiné v následujících skutečnostech:

  • Výkon školy se počítá mimo jiné pomocí koeficientu "počet studentů na jednoho učitele".
  • Koncentrace přednášek do stále větších poslucháren.

Snaha škol získávat studenty "za každou cenu" a udržet je na škole i za cenu snižování požadavků na jejich znalosti.

  • Zřizování "filiálek" různých fakult mimo univerzitní centra.

Ze své zkušenosti považuji v procesu učení za nejdůležitější osobní kontakt učitele se studentem. Možnosti, které nabízí v současné době rozvoj informační společnosti, hrají nesporně důležitou úlohu, nicméně osobní kontakt s učitelem je podle mne nezastupitelný. Proto s koeficientem počtu studentů na učitele musíme zacházet velmi opatrně a při překročení jisté kritické hranice se zamyslet nad tím, zda je kvalita výuky ještě únosná.

Jistě také jinde než u nás, na Západočeské univerzitě, mají posluchárny pro 300 a více studentů, vybavené moderní audiovizuální technikou, posuvnými tabulemi atd. Podle mého názoru jsou takové posluchárny vhodné k pořádání nejrůznějších shromáždění, prezentací firem, školení nebo přednášek, u kterých není nutné příliš psát na tabuli. Na druhou stranu však přednášející zvyklý přednášet "tvůrčím způsobem", který si vyžaduje neustálý kontakt se studenty, je odsouzen do potupné role "promítače" a "moderátora". O kontaktu se studenty nemůže být ani řeč, posluchači v tomto počtu mají pocit, že mohou kdykoli do posluchárny přijít a zase z ní odejít, volně se mezi sebou při přednášce bavit a podobně. Je to proto, že taková posluchárna se pro uvedený způsob přednášení nehodí, množství studentů je nad kritickou hranicí.

Současný způsob financování vysokých a jiných typů škol má za následek ještě jeden nedobrý jev, který může mít v budoucnosti neblahé důsledky. Školy se snaží získat co nejvíce studentů, přesněji "posluchačů", kteří jsou ke studiu zapsáni. A ve snaze docílit také co největšího počtu absolventů, dochází zcela přirozeně ke snižování požadavků na znalosti a tím i k celkovému poklesu vzdělanosti nových absolventů. Tzv. "boj proti propadovosti", který zažili starší z nás, byl v sedmdesátých a osmdesátých letech motivován politickými důvody. (Jen aby nám, proboha, nepropadl student s "dobrým" kádrovým profilem!) Dnes se s tímto jevem setkáváme znovu, je však motivován čistě ekonomicky. (Jen aby nám, proboha, nepropadlo moc studentů, kteří nesou škole finance!) Držet jistou úroveň si dnes mohou dovolit jen fakulty, které mají zajištěn přísun jiných finančních prostředků, např. na vědu a výzkum. Jak dlouho však toto bude možné při současném stavu podfinancování vědy a výzkumu na vysokých školách? Co bylo výše řečeno, platí v plné míře i pro soukromé školy. Škola, která ekonomicky závisí na tom, kolik studentů na ni studuje a kolik má absolventů, nemůže být zároveň dostatečně náročná a nevěřím tomu, že vychová absolventy vysoké odborné úrovně. Vždyť učitel, který by vyhodil studenta ze školy, by si zároveň tímto krokem snižoval plat. Ba co více, snižoval by zisk také svým nadřízeným, a to by mu jistě neprošlo, i kdyby nakrásně, veden svým svědomím, k takovému kroku sám sáhl. Nemám valného mínění o většině současných soukromých škol v OR. Jejich zaměření se mi zdá příliš poplatné módním trendům, a zdá se mi, že hlavním cílem není naučit studenty vnímat široké souvislosti daného oboru, ale za každou cenu je dovést k diplomu, na kterém je uveden obor, který obvykle v názvu obsahuje klíčová slova jako "byznys", "management", "řízení" atd. a který je příslibem rychlého získání výnosného a dobře placeného místa. Na rozdíl od amerických soukromých univerzit, jejichž způsob financování je diametrálně odlišný a které si mohou dovolit vychovávat jenom málo vysoce kvalifikovaných absolventů, nepovažuji současné soukromé univerzity v OR za přínos k úrovni vzdělanosti populace.

Nejnovějším "hitem" se v důsledku boje o posluchače stalo zřizování tzv. "filiálek" (poboček) fakult některých univerzit, které jsou zakládány mimo univerzitní centra. Místní orgány, zastupující většinou okresní město, tyto aktivity z pochopitelných důvodů podporují a fakulty argumentují takto: "Když tam filiálku nezřídíme my, zřídí ji fakulta z jiné univerzity a my tak přijdeme o studenty a potenciální absolventy." (A potažmo i o peníze.) Toto však není ten nejšťastnější způsob, kterým by měla univerzita přispívat k rozvoji regionu. Místo, kde filiálka vznikne, jistě získá tím, že se v něm udrží mladí lidé. Jak to ale vypadá s důsledky pro úroveň vzdělanosti? Podle mého názoru velmi špatně. V tomto případě sice nejde o velké skupiny posluchačů, z mých zkušeností jde vždy řádově o cca 50 lidí. Jejich výuka je však koncentrována do bloků a tak například jeden den v týdnu musí posluchači absolvovat 6 až 7 hodin matematiky, přednášek a cvičení dohromady, jiný den zase jiný předmět atd. Jak asi vypadá efektivita takového učení? Vědomosti se nedají do hlavy nalít jako benzín do nádrže auta!

Sledování krátkodobých ekonomických cílů nás tak žene do pasti. Nelze se divit tomu, že univerzity budují velké posluchárny, katedry do nich koncentrují výuku a fakulty zakládají filiálky v okresních městech. Na tom všem totiž v konečném důsledku závisí platy jejich učitelů, které jsou v dlouhodobě podfinancovaném školství v OR, jak dobře známo, neslavné.

Dalším faktorem, o kterém chci hovořit, je profesní příprava učitelů a s tím související úroveň přípravy studentů a žáků. Jaké je současné postavení učitele (nejen vysokoškolského) ve společnosti? Jsem přesvědčen o tom, že v našem školství dlouhodobě ubývá osobností a přibývá "tlumočníků osnov". (Tento výrok neznamená, že tlumočníkem osnov je dnes každý učitel!) Současný stav má svoje kořeny hluboko v minulosti a jeho důsledkem je, že učitel živoří na okraji společnosti, která jeho práci hodnotí podprůměrně. Na základní a střední škole je vystaven tlaku rodičů a žáků na jedné straně a někdy i libovůli ředitele, který v mnoha případech představuje doslova jeho "chlebodárce", na straně druhé. Veřejnost, zejména rodiče, mají většinou zájem o místní školu, podporují její rozvoj a vytvářejí pozitivní tlak. Někteří rodiče však mají často svérázné a zkreslené představy o poslání školy, a pokud je navíc ředitel zbabělec, jehož jediným kritériem je neztratit jejich přízeň a nepřijít tak o přísun dalších žáků, není třeba dále komentovat, v jakých podmínkách mnozí učitelé pracují. Připočteme-li k tomu zvyšující se agresivitu žáků a kriminální chování některých z nich, je s podivem, že toto povolání ještě vůbec někdo vykonává. Obávám se, že právě na to hřeší politická reprezentace a svým laxním přístupem k věci tak vyhrocuje problém do krajnosti.

Když pedagogické fakulty "plošně" dostaly právo vychovávat středoškolské učitele, což se stalo někdy před 25 lety, začalo posléze docházet ke snižování úrovně znalostí uchazečů o studium na vysoké škole. Za nedostatek považuji to, že budoucí učitel na střední a někdy i na vysoké škole tak po dobu svého studia vůbec nepřichází ve svém oboru do styku s prostředím, ve kterém se v dané oblasti tvůrčím způsobem pracuje. Je velký rozdíl mezi tím jistý předmět pouze učit, nebo v něm i vědecky bádat. Ten kdo nepoznal, co to znamená posunout laťku poznání o malý kousek dopředu, kdo neví, kolikrát je třeba se zmýlit, abychom konečně našli pravdu, nemůže přesvědčivě a s přehledem studenty pro svůj předmět plně získat. Takový učitel se bude vždy dožadovat podrobných osnov, protože bez nich se bude cítit bezradný. A to je špatně!

Již dlouhou řadu let se na pedagogické fakulty hlásí studenti ne proto, aby po absolvování fakulty vykonávali učitelskou profesi, nýbrž proto, aby získali vysokoškolský titul, který jim usnadní cestu za jejich kariérou v jiné oblasti. V řadě případů jde "o cestu menšího odporu", neboť vystudovat podobný obor jinde může být náročnější a pracnější. Tato slova nejsou útokem na pedagogické fakulty. Nejde ani o plošné zobecňování, které by se mělo týkat všech fakult, značné rozdíly jsou jednak mezi nimi i mezi jednotlivými katedrami na nich. Jde pouze o konstatování (smutné) skutečnosti.

Logickým důsledkem výše uvedeného je fakt, že příprava studentů ze základní a střední školy je na stále nižší úrovni. Toto osobní pozorování mám potvrzeno nejen od svých nejbližších kolegů matematiků, ale i od jiných kolegů napříč různými obory. To se týká jak všeobecného vzdělání tak základů slušného vychování. Je zřejmé, že v posledních několika dekádách ve výchově mladé generace selhala rodina. To, co bylo pro mladé lidi dříve samozřejmostí, dnes již zdaleka není, neboť při jejich výchově jim nikdo nevštípil do hlavy někdy i ta nejzákladnější pravidla společenského chování. Připadá mi krajně nedůstojné, až trapné, když musím na první přednášce studenty na univerzitě upozorňovat na to, že když se svobodně rozhodnou na přednášku přijít, budou se pak podle toho i chovat, to znamená, že nebudou v posluchárně pít, jíst, bavit se mezi sebou a telefonovat. Některým studentům chybí základní slušnost a jsem si jist, že v takové míře jako dnes se to dříve neprojevovalo. Mám vážné obavy, že zavedení školného by tyto problémy ještě více prohloubilo. Mnozí studenti by si mysleli, že když si "zaplatí za studium", můžou si dělat ve škole, co chtějí a učitel je povinen skákat tak, jak oni budou pískat. Dovednosti žáků a studentů na tom nejsou o nic lépe než výše zmíněné vychování. Studenti se neumí ústně ani písemně vyjadřovat. Ve školách všech typů převažuje výuka faktografie a jako způsob učení dominuje memorování. To je, mimo jiné, způsobeno trvalým poklesem odborné úrovně mnohých učitelů. Učit fakta a zkoušet fakta je mnohem snazší a pohodlnější, než učit souvislosti a zkoušet myšlenkové postupy. Jsem přesvědčen o tom, že existují učitelé, kteří pořádně svému oboru ani nerozumějí a studenty a žáky, kteří přicházejí s originálními řešeními problémů, v horším případě trestají, v lepším případě ignorují. Studentům pak chybí základní dovednosti a návyky, schopnost rozeznat podstatné od nepodstatného a schopnost umět se učit. Často bloudí v množství informací jako australští domorodci mezi benzínovými pumpami a nejsou schopni se dobře orientovat. Z tohoto hlediska mi je jich líto, neboť jsou produktem systému, jehož parametry byly nastaveny před mnoha lety a nyní sklízíme jeho hořké plody. Na druhou stranu však mi jich přestává být líto v okamžiku, kdy přijdou na zkoušku zcela nepřipraveni a kdy zjišťuji, že nebyli ochotni si přečíst a naučit se i ty nejzákladnější věci, zdůrazňované na přednášce i ve skriptech. Čím dále tím častěji chodí více studentů na řádný a první opravný termín zcela nepřipraveno, pouze "zkouší projít" předmětem. Myslím, že na místě je otázka, zda dva opravné termíny pro každou zkoušku není příliš velkým přepychem. V zahraničí jsem se s tím setkal málokde! Ke snižování úrovně znalostí studentů přispívá také fakt, že z nedostatku času a financí postupně "odbouráváme" ústní zkoušení a více zavádíme zkoušení písemné, resp. zkoušení formou testů. Kdysi jsme si od této formy zkoušky slibovali větší objektivitu. S jistým časovým odstupem si však myslím, že to není pravda, naopak jsem přesvědčen, že pro studenty to žádná výhoda není. Vím, že pro řadu mých studentů v minulosti byla zkouška poslední možností se něco naučit, někdy se právě u zkoušky studentovi v hlavě propojily klíčové souvislosti, což bylo "nad hodiny strávené samostatně se skripty". To, že dnes si takovou péči o studenta nemůžeme z výše uvedených důvodů dovolit, je velká škoda.

Asi nejsilnějším faktorem, který nás přivedl k současnému stavu, je faktor celospolečenský. Proč by měli studenti na sobě tvrdě pracovat, připravovat se ke zkouškám a snažit se ve škole co nejvíce se naučit? Vždyť dnes a denně se přesvědčujeme o tom, že tvrdá a poctivá práce v naší společnosti není tou "správnou cestou" k prosperitě a bohatstvÍ. A ten, kdo si to ještě myslí, je pokládán přinejmenším za podivína. O získání výnosného místa po absolvování školy nerozhodují výsledky studia. Ani všechny školy dohromady samy "nenarovnají" pokřivený žebříček hodnot, který je nyní ve společnosti nastaven. Mohou zcela jistě přispět tím, že na jejich půdě nebude místo pro korupci, hodnocení studentů bude v maximální míře spravedlivé a bude odpovídat odvedené práci. Podfinancování vysokých škol však má (mimo jiné) za následek také skutečnost, že prospěchové stipendium je nízké na to, aby bylo pro studenty dostatečně silnou motivací k větší snaze dosahovat lepších výsledků.

Dalším faktorem, o kterém chci mluvit je současný stav vysokého školství v Česku. Na úrovni vzdělanosti se jistě v budoucnosti projeví masová implementace bakalářského studia. V současné době sjednocování Evropy asi nebylo možné odmítnout tzv. "bolognskou deklaraci" a budovat systém vysokého školství, který není kompatibilní se systémem v okolních zemích. Z našeho hlediska jde zřejmě o nezvratný proces a nemá smysl se mu bránit tím, že bychom zůstávali stranou od ostatních. Je však třeba vidět a jasně pojmenovat důsledky tohoto kroku komplexně. Kromě těch pozitivních bude mít i negativní dopady. Je třeba si otevřeně přiznat, že dochází k posunu v úrovni znalostí absolventů. Tento posuv můžeme lapidárně vyjádřit například následujícím způsobem. Tzv. "vysokoškolák" bude průměrně vzdělán tak, jako byl v minulosti tzv. "průmyslovák". Je však třeba podotknout, že na řadě průmyslovek prošli absolventi také jistou praktickou průpravou, což o mnohých vysokoškolácích říci nelze. Nemám z této změny dobrý pocit a zdá se mi, že o něco přicházíme, že bychom mohli být v něčem první, kdyby... Je docela možné, že za nějakých deset let budeme po vzoru Němců nebo Francouzů zavádět zpátky to, co nyní opouštíme, neboť oni mezi tím přijdou na to, že cestou k prosperitě a rozvoji nejsou pouze "příznivé" statistiky vysokoškolsky vzdělané populace, ale efektivní vzdělávací systém, produkující možná méně, ale o to lépe vzdělaných lidí.

Úroveň univerzity je dána především úrovní habilitačních řízení, řízení ke jmenování profesorem a doktorského studia. Současný stav, kdy o jmenování profesorem rozhodují vědecké rady jednotlivých univerzit, má za následek, že tato úroveň je značně rozdílná. Zatímco pedagogické schopnosti uchazeče může docela dobře zhodnotit komise na úrovni té které univerzity, s posouzením odborných schopností je to horší. Nelíbí se mi nejrůznější bodovací tabulky, které jsou v mnoha případech zavádějící. Pětičlenné habilitační a jmenovací komise mohou být zvoleny tak, že objektivita hodnocení odborné úrovně uchazeče je diskutabilní. Jisté pochybnosti jsou odůvodněné opět způsobem financování. Přepočet profesorů a docentů na celkový počet akademických pracovníků je jedním z faktorů, který "žene" fakulty a univerzity k tomu, aby prosadily co nejvíce habilitací i za cenu jejich nižší kvality. S tím souvisí i řada habilitací některých kolegů na vysokých školách v zahraničí, jejichž renomé není dostatečnou garancí odpovídající kvality těchto habilitačních řízení. U profesora by měla být zaručena objektivita jeho odborné způsobilosti na celostátní úrovni. Může k tomu přispět znovuzavedení vědeckého titulu "doktor věd", který je možné získat obhajobou disertační práce před některou z komisí, které byly zřízeny při Akademii věd ČR. Obávám se však, že některé univerzity budou tuto možnost zvýšení kvalifikace svých pracovníků ignorovat. Důvodů pro to budou uvádět několik: komise působí při Akademii věd, jejich existence není zakotvena v Zákonu o vysokých školách, nepokrývají potřebné spektrum oborů atd. Univerzitní pracoviště, která se dívají dále do budoucnosti, však jistě této možnosti využijí.

Každé "správné" vystoupení tohoto typu by mělo po kritice nabízet východiska nebo řešení. Obávám se, že v tomto případě to není tak jednoduché. Není to v rozsahu takové přednášky ani možné, a kdybych se o to pokusil, zařadil bych se mezi ty, kteří svými "zaručenými recepty" podstatnou měrou přispěli k současnému nedobrému stavu. Jak je patrné z mého předcházejícího vystoupení, současný stav je výsledkem dlouhodobého vývoje společnosti a v posuvu žebříčku jejich hodnot. Z této skutečnosti musí vycházet naše případné snahy o nápravu, navrhované změny či reformy. Zatím se mi zdá, že převážná většina nabízených východisek spočívala v "negaci minulého". To není dobrý přístup. Vezměme například rušení osnov ve školách. Konečně skončit s memorováním a s přehnanou výukou faktografie je jistě velmi dobrá myšlenka. Je však zrušení osnov promyšleným krokem v době, kdy jsme po více jak 25 letech docílili toho, že na školách ubylo osobností a přibylo tlumočníků osnov? Co se změní ve výchově učitelů v souvislosti s takovým krokem? Nemělo by se začít trochu z jiného konce? To je příkladem toho, že věc není tak jednoduchá. Mám vážné obavy, že změny ve školství nejsou dostatečně promyšlené, přicházejí často ukvapeně a jsou nástrojem politického boje. Ve svém důsledku jsou tyto politické motivy stejně škodlivé jako krátkodobé ekonomické cíle.

Jako moudrý postup při hledání efektivnější vzdělávací soustavy u nás si představuji proces, který se bude řídit některými základními pravidly "selského rozumu", která nejsou ani přinejmenším nová:

  • Postupovat raději pomalu než rychle. Připomenul bych zde známý citát J. A. Komenského: "...veškeré to kvaltování toliko jen pro hovado dobré jest."
  • Méně znamená více. To se týká prováděných změn, kterých ať je raději méně, ale jsou více promyšlené. To se ale týká i výchovy studentů a absolventů, kterých ať je raději méně, ale ať jsou o to kvalitnější.
  • Zlepšovat jen to co bylo špatné. Pokrokem je i zachování dobré tradice a nikoli jen negace minulého.
  • Otevřít se světu, ale spoléhat více na svůj přístup a "nekopírovat od sousedů" to, co vede ke snížení naší kvality.
  • Nedovolit, aby se experimentování se vzdělávací soustavou stalo prostředkem k uspokojování osobních a politických cílů.
  • Nedovolit, aby byl učitel zatížen administrativou, umožnit mu celoživotně se vzdělávat a zabezpečit jeho jasný kariérní řád, který by vedl k důstojnému ohodnocení jeho kvalifikované práce.
  • Veškeré reformy budou iniciovány "z terénu". Budou podpořeny zkušenými a vynikajícími pedagogy, kteří mají dobré jméno a přirozenou autoritu mezi svými kolegy. Nebudou učitelské veřejnosti vnucovány ani ministerstvem, ani žádným výzkumným ústavem.
  • Úlohu Výzkumného ústavu pedagogického vidím v tom, že připraví rozbor navrhované reformy a podrobně rozebere hrozící rizika ze zaváděné reformy plynoucí.
  • Když to nejde po dobrém, dát o sobě razantněji vědět, aby si společnost uvědomila, že prosperita v budoucnosti závisí na kvalitě naší práce dnes.

Na závěr bych si dovolil předložit několik drobných námětů na to, o co bychom mohli začít usilovat hned. Zmíním se o matematice, ale myslím, že totéž platí i pro řadu jiných oborů.

Za prvé bychom se měli pokusit o vymezení základních dovedností, které by měl žák základní školy po jejím absolvování v matematice ovládat. Stejně tak bychom měli vymezit základní dovednosti, které by měl ovládat absolvent střední školy, ale zde bychom se měli ještě zaměřit na základní myšlenkové postupy. To považuji za velmi důležité zejména proto, abychom skoncovali s představou, že matematika je souborem vzorečků a pouček, které je třeba se učit zpaměti a které spolu vzájemně nesouvisí. Svobodu škol pak vidím v tom, že záleží na jejich učitelích a zvolených metodách, jak těchto cílů dosáhnout.

Za druhé bychom měli seriózně zvážit, jak vychovávat učitele, kteří by tyto cíle úspěšně realizovali. S tím úzce souvisí vypracování promyšleného systému celoživotního vzdělávání učitelů, jejich postgraduálního studia a kariérního řádu.

Za třetí bychom měli na univerzitách více pozornosti věnovat smysluplné koncepci bakalářského studia. Zatím mám pocit, že bakaláře považujeme pouze za mezistupeň mezi magistrem nebo inženýrem a jejich odborný profil je na řadě škol dost nejasný. Z vlastní zkušenosti však vím, že vytvořit takovou koncepci není snadným úkolem.

Je jistě řada dalších věcí, které je možné dělat hned. Protože jsem notorický optimista, věřím tomu, že se brzy "odrazíme ode dna" a ve vzdělávání populace budeme dosahovat lepších výsledků.

PAVEL DRÁBEK,
Katedra matematiky FA V ZČU, Plzeň