Co se dá najít v růži Scarlet Carson – recenze

Naopak všechny růže světa, třeba včetně té biblické z Písně písní nebo růže odrůdy Scarlet Carson z komiksu Alana Moora, se vtěsnají do věty „v růži je skryté jméno“ z knihy Déšť který nebyl od Miroslava Sosoie (*1990). Větu najdeme na několika místech textu, je součástí verše, zvoláním i odpovědí. V růži této knihy je především skryté jedno jméno, jméno „ Marie“. Marie je hlavní hrdinkou prozaické části díla. Do jejího příběhu plného retrospektiv a snů, zprostředkovaného bezejmenným vypravěčem, možná Mírou z úvodu knihy (oba mají příjmení Sosoi) je vloženo několik desítek básní. Kniha, v žádném případě román, tedy obsahuje básnické a prozaické útvary volného i vázaného verše ve formě experimentálně grafické i klasicky sonetové a dále čtyři „Písně“ a čtyři „Hymny“. Umístění básní v knize není jistě náhodné, nicméně často koresponduje s ústředním příběhem jen velmi okrajově. Ne vždy je rovněž zřetelný a graficky nápadně označený přechod mezi básní a prózou. V jednom takovém mlhavém bodě vypravěč v duchu hovoří se spící Marií: „Máš ráda dotyky? Máš někoho ráda? A co kytky? Ty bys ovšem měla mít ráda… moc lidí je už rádo nemá…“ Na „kytky“ si vzpomeneme, když se v  první třetině temného expresivního textu zjeví jemná báseň nazvaná „Mea Culpa“. Je napsaná nezvykle v ženském rodě. Žena z básně se zvláštním způsobem stará o divoké růže natrhané za plotem tak, že liché květy „ukládá do skleněný konvice“ a sudé „nechává uschnout na okenici“.

 

Víme již, že „v růži je skryté jméno“ a proto je tato báseň nejspíš klíčová pro pochopení základní dichotomie Deště který nebyl. Jde o balancování mezi mužským a ženským principem, mezi šílenstvím a normalitou, mezi realitou a snem. Přičemž počítejme, že hranice je často jen tušená. Aniž bychom si to uvědomili, oscilujeme mezi oběma póly společně s hlavními hrdiny. Autorský subjekt se po autonehodě, které je sám strůjcem, rozpadá na vypravěče a andělskou Marii. Marie v úvodu knihy říká o Mírovi, možná tedy sama o sobě v trochu jiném světle: „Pokud se bavíme o konfliktu emocí subjektu autora, jedná se o rozpor dvou zcela odlišných osobností, dvou zcela protichůdných esencí a dojmů jedince, které v konečném výsledku spolu nikdy nemohou koexistovat.“ Opět podle Marie je pak oba charakterizuje „entropická gloriola opojení šílenstvím“.

 

Šílenství a jeho následná reflexe jsou ústředními tématy Deště který nebyl. Miroslav Sosoi toto téma zpracovává dlouhodobě, takže prostupuje většinu jeho děl. V červnu 2016 s určitou nadsázkou zveřejnil na jedné ze sociálních sítí krátké dvojverší básníka J. H. Krchovského a našel tak dokonalou definici své dosavadní tvorby: „Hlídám své šílenství v únosných mezích // střídavě pobývám na obou březích.“ Tematizované šílenství je důsledkem rozpadu a hledání jednoty. V další z vložených básní „Carpe noctum“ čteme: „ V mých žilách dvojznačné šílenství proudí // znám, neznám rub i líc, zvesela rmoutím…“ Tedy lichá i sudá, opilost i střízlivost, vzpomínka i realita, život i smrt, vše zároveň v jednom momentu. V době šílenství vypravěč téměř odstupuje od sebe, aby se skrze Mariinu ženskou stránku opět vrátil a sám sebe přijal.

 

Prostřednictvím různých definic šílenství pak hledejme napříč knihou četné odkazy k francouzským básníkům, které má autor nepochybně v oblibě. Jako jemná světla probleskují hutný temný text a mallarméovské dojmy plné hudebnosti a snových vizí. Tristan Corbière je přímo jmenován a v díle se to jen hemží námořnickými uzly, v nichž jsou lokny a vlásky žen jako lana, která svazují, obtáčejí a škrtí. Neklidný duch Louise-Ferdinanda Célina levituje nad knihou od citace v úvodu, přes volbu velmi expresivního až vulgárního jazyka naprosto nespoutaného do nějaké grafické normy, po nadmíru tělesný až dávivý popis některých naturalistických scén, třeba alkoholového deliria. Célinovi je poté věnována báseň „Smrt na úvěr“ jakožto jedna z odpovědí na jeho stejnojmennou knihu z roku 1936. Podobně chápejme rovněž již citovanou báseň „Mea Culpa“ odkazující k Célinově pamfletu. Intertextově je v knize zmíněn Antonin Artaud a jeho Divadlo krutosti.

 

Sosoiův styl psaní v mnohém připomíná Charlese Bukowského, ovšem pouze volbou témat nikoli formy. Z českých autorů snad Jáchyma Topola (zejména Anděl, 1995) nebo Natálii Kocábovou (zejména Monarcha Absint, 2003), ovšem pouze volbou formy. Experimentální propojení prózy a poezie namíchané v tomto poměru, částečně osvědčené od Sosoiovy knihy Cruor Bestia (2012), je však ojedinělé, novátorské a čtenářsky velmi obohacující.

 

Voda jakožto ženský element se symbolicky a velmi vtipně ve „III hymně“ mění na vodku a poté na svěcenou vodu. Živel vody v podobě neustávajícího deště funguje v knize jako obraz něhy a brutality zároveň. Po celou dobu čtení nám tento literární liják tepe v hlavě, je  neutuchající, bubnující, černočerný, nepříjemný a místy rušivý. Čteme: „zase déšť // pořád déšť // kapky tříštící se vo moje vokno //). Déšť duní knihou jako hutná překotná hudba, v níž je důraz na každou dobu. Déšť se objevuje v nejrůznějších podobách, je přítomen scénám něhy i brutality a dává zejména prozaickým částem rytmus, zvolňuje a opět se zrychluje. Autorova snaha o hudebnost textu je zřejmá a místy velmi zdařilá, koneckonců sám se k literární tvorbě dostal přes psaní textů pro punkovou kapelu.

 

Déšť a Marie ve vypravěčových snových „dojmech“ ke konci knihy splývají v jedno. Postupně čteme různé definice Marie: „pražský jezulátko, kráska s očima opuštěný feny, princezna, velkej zmutovanej chameleon s lidskou hlavou a hlasem anděla, mýtická žena, personifikovaná zhmotnělá vize…“ Ale především Marie je jako déšť: „dyk vona je přece jako déšť // jako báseň // jako déšť, kterej nikdy nebyl… // …rozhodně… // nebyl tak intenzivní // jako vona…“ Podobně jako Umberto Eco nám Miroslav Sosoi nabízí klíč k výkladu na konci knihy, v předposlední básni. Mohli jsme v  Dešti který nebyl nalézt variantu road movie viděnou z předního sedadla Drtikolu, detektivní příběh s nejasnou obětí od kostela u Tří lip nebo deštivou vizi rozvráceného světa. Naše interpretační cesta vedla přes jméno skryté v růži.

KAROLINA VÁLOVÁ

 

Další příspěvky autorky:
Když próza nabízí více pochybností než jistot
Prémio Camões 2016

Recenze knihy Gonzaga aneb Revoluce v Minas

Lisabon bez hranic – Analýza prostoru velkoměsta jako interpretační možnost

STUDIE: Přístupy k analýze prostoru v literatuře

STUDIE: Románová tvorba Josého Saramaga