Když próza nabízí více pochybností než jistot

Helder Macedo se narodil v Jihoafrické republice, jeho rodina poté žila v různých portugalsky mluvících afrických zemích, bývalých koloniích. Dětství tak autor prožil v Mosambiku, dospívání poté v Guinei a na ostrově Svatého Tomáše. Od roku 1949 žil v Lisabonu, kde studoval práva. V jednadvaceti letech vydal první sbírku poezie Odpolední představení (Vesperal) inspirovanou tvorbou portugalského básníka Jorge de Seny. Byl členem literární skupiny Grupo do Café Gelo, z níž později vzešli významní surrealisté. Skupina se rovněž výrazně vymezovala proti salazarovské diktatuře. Macedovo dílo bylo cenzurováno, autor pronásledován režimem a nakonec dokonce uvězněn. V 60. letech odešel do Anglie. Přes deset let spolupracoval s BBC. V Londýně vystudoval historii a literaturu. V roce 1971 obhájil disertaci o básníku Cesáriu Verdem nazvanou “Nós – uma leitura de Cesário Verde” na King´s College. Od téhož roku zde vyučoval posléze vedl Ústav portugalských a brazilských studií. V roce 1991 se vrátil zpět do Portugalska, kde vydal svou první prózu Části Afriky (Partes de Afrika), která se setkala s velmi příznivým ohlasem literární kritiky.

Helder Macedo je považován za předního znalce portugalské renesanční literatury, zejména děl Bernardima Ribeira a Luíse de Camõese. Významná je jeho esejistická tvorba, vyšlo mu několik básnických sbírek. Život tak krátký na lásku tak dlouhou je Macedovou šestou prózou.

Život tak krátký na lásku tak dlouhou je dílo, které se vymyká všemu, co dosud Helder Macedo napsal. Dle mého názoru se jedná o experimentální text a to hned na několika úrovních. Je to experiment čtenářský, spisovatelský a zároveň je snahou o definici toho, co se ještě dá nazývat prózu. Přičemž ve všech roztříštěných a zároveň se prolínajících úrovních si autor uvědomuje hranice–zdi. Objevené a přesně vymezené hranice-zdi poté záměrně posouvá, místy dokonce boří. Jedná se o hranice různorodé: hranice neexistujících zemí, které si doma kreslí diplomat Víctor, hranice mezi minulostí a budoucností, hranice zákonů – definovaných i nedefinovaných státy, stejně jako lidmi, poté ještě abstraktnější hranice lásky a nenávisti… Těsně po pádu Berlínské zdi projde hlavní hrdinka Lenia Nachtigal na „druhou stranu“ Německa, Evropy i svého života. Jedním z témat je pevná zeď v Jeruzalému, stejně jako nestabilní a často zbytečné zdi v lidských myslích, které za ně boří psychoanalýza.

Fakt, že se jedná o určitý experiment se čtenářem záměrně uvádím jako první, protože jej považuji za nejpodstatnější. Macedo nutí čtenáře všímat si faktů i samotných částí knihy, které většinou nebereme příliš v potaz. Například věnování knihy, můj interpretační klíč. Znění věnování je prosté: „Pro S., aby ji vylepšila“. Aby vylepšila knihu. Kterou? Tu, kterou píše partner S., ústřední vypravěč příběhu nebo tu Macedovu, kterou držím jako čtenářka v ruce? A není to jedno? Hlavní je nepodlehnout pokušení a nečíst knihu klasickým „lineárním“ způsobem a nehledat v ní příběh, který začíná a končí. V závěru knihy se dočítám „ S. mezitím dočetla knihu se začátkem, prostředkem i koncem. A jejich rozhovor se vydal směrem, který mu dala ona. Když vyprávěla, vylepšovala, co právě přečetla a potom líčila věci, které nikdo nenapsal.“ Je tedy pravděpodobné, že o milostný příběh hlavní dvojice, portugalského diplomata Victora a německé zpěvačky Lenii půjde jen okrajově. Nejde ani o jiné vložené příběhy, které jsou plné falešných stop a záměrných odboček.

Odpoutaná od příběhu nacházím mnoho motivů, které se opakují, objevují se v různých variacích a kontextech. Zdá se, že mám před sebou neobvyklou básnickou sbírku. Sbírku v próze, provázanou několika příběhy. Ostatně i název knihy je přejatý poslední verš ze sonetu Macedova milovaného portugalského básníka básníků Luíse de Camõese. Bezejmenný vypravěč knihy mi v něčem dává za pravdu, když poznamená: „S. je lepší vypravěčkou příběhů než já, dospívá k poezii skrze prózu, a ne naopak, jak se já marně již delší dobu snažím.“ Je to přiznání k psaní prózy poetickými prostředky. Za využití adekvátního arzenálu, například synestézie („ vůně ze světelných temnot“) a především výrazné básnické figury, paradoxu. K němu se ostatně částečně váže i první věta Macedovy prózy „měl [jsem] vždycky víc pochybností než jistot“, což je prezentováno jako jediný obhájitelný fakt. Stejně jako Leniin životní postoj (sebe)ironie, tedy „ způsob jak podrývat zákony a současně je respektovat. Osobnostmi plnými paradoxů jsou diplomaté, kteří říkají něco jiného, než si myslí a spisovatelé, kteří po pessoovsku „dovedou předstírat“ a píší tak, aby jim čtenáři uvěřili, ačkoli si sami myslí něco jiného. Jako poslední důkaz uvádím Victorovu úvahu o snech a poezii: „Dokonce ani poezie nedokáže sdělit stejnými slovy věci odlišné, či dokonce protikladné. Jen občas velcí básnici. S tím rozdílem, že ve snech se všechno stává hloupě zřejmým, ale v poezii ne, v poezii se tajemství obnovuje s každou četbou.“

Tímto se dostávám k druhému Macedovu experimentu, tomu spisovatelskému. V něm naopak autor všechno přizná a nic neskrývá. Někdy možná přizná i více, než bylo záměrem a v závěru knihy dost únavně a trochu zbytečně vysvětluje, jak to vlastně myslel. Pod vlivem Freuda a jeho teorií, jistě osvojených v době spolupráce se surrealistickou skupinou, vždy nastíní neobvyklý společenský jev nebo obsesivní chování postav a nejlépe v další větě rovnou přidá diagnózu. Lenia si například vždy rovná oblečení na židli poté, co se svlékne. „Byla to sadistka. Mučitelka. Dcera Stasi.“ Hru příznak – diagnóza pomocí již zmíněných paradoxů autor rozehrává často, používá dvojsmyslů, tématu originálu a kopie, rozdvojování a poté zahrnuje skutečně freudovské motivy dcer a otců, respektive dcer a matek.

Vedle diagnóz postav, jsou velmi zajímavé i diagnózy zemí. Pochopitelně Portugalska, popisovaného jako vzdálenou zemi skrytých samohlásek, pěstující „jakýsi historický materialismus naruby, s vítěznou hrdinskou minulostí místo proletariátu vítězícího v budoucnosti.“ A pochopitelně východní část Německa osmdesátých let, „země, v níž žili s nacistickou minulostí splývající v prázdné přítomnosti s komunistickou budoucností“. Z textu jsou patrné narážky na politickou situaci aktuální v době vydání knihy a zejména určité obavy o osud Evropy, která planými úvahami o islámu, terorismu a nic neřešícími diplomatickými půtkami jen zastírá, že neví, kudy se dále ubírat. Poznámky o království bez krále, kde minulost byla příběhem o budoucnosti, nejsou určeny jen Portugalsku, ale celému starému kontinentu.

Více než osmdesátiletý Helder Macedo, disident dohnaný k exilu a okolnostmi určený kosmopolita, autor využívající zralé životní moudrosti, který již nehledá svou identitu a rozbořil své vnitřní zdi, si velmi dobře uvědomuje proměnlivost světa, ve kterém žije a fakt, že o něm vlastně moc neví. A stejně tak si uvědomuje kontrast mezi prožitým a zapsaným. Jednou z mnoha definic úlohy literatury zmíněných v knize je ta, že literatura umožňuje pochopit to, co se nestalo. A poté vzpomínat, jako by se to bylo stalo. Opět variace na více pochybností než jistot z úvodu knihy. Osobně mám po četbě této knihy také více otázek než odpovědí.

KAROLINA VÁLOVÁ

 

Další příspěvky autorky:
Prémio Camões 2016

Recenze knihy Gonzaga aneb Revoluce v Minas

Lisabon bez hranic – Analýza prostoru velkoměsta jako interpretační možnost

STUDIE: Přístupy k analýze prostoru v literatuře

STUDIE: Románová tvorba Josého Saramaga