Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2005  > září  > obsah

Předvídání minulosti aneb Archeologická predikce

Obrázek k článku Obrázek k článku 

Na první pohled možná vypadá minulost jako cesta, která leží za námi, jako opuštěný rybník, jako proud řeky odnášející přítomnost do míst, kde všechno už jen bylo, zatímco my jdeme dál po břehu k tomu, co bude. Ale ne! Osudy země, lidí, světa neleží jen za námi. Jsou přítomny také pod našima nohama, chodíme po nich v labyrintech ulic, kde žil středověk, provázejí nás mlčením mohylových pohřebišť zarostlých lesy, kam chodíme na houby, dýchají kolem, když běžíme loukou, kde se možná ozýval smích pradávných obyvatel krajiny patřící dnes nám… Tak jako se ohromeným stavitelům metra nečekaně zjevily na zdech podzemního prostoru mlčící postavy předků v tógách, s přísnými účesy a upřeně hledícíma očima, aby vzápětí začaly mizet nikoli kouzlem prolomených staletí, ale přílivem vzduchu z ulice, kde Frederico Fellini natáčel svůj napůl film napůl dokument Roma – právě tak se archeologům vynořují obrysy minulosti skryté v zemi, pod travou, v kamení, na úbočích kopců, které pohltil les. Archeologie, věda o tajemství, do něhož smí být nahlédnuto, věda tušených staveb, skrytých předmětů ze života lidí dávných let, věda něhy v náhrdelnících královen a v náramcích otrokyň, věda trpělivé práce v prachu země i opatrné rozumové úvahy, jíž nechybí fantazie, věda, které dnes počítače pomáhají předvídat situaci archeologických nalezišť… archeologii našich dní hovoříme s PhDr. Martinem Kunou, CSc., z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze.

Pane doktore, byl jste třináct let vedoucím oddělení prostorové archeologie v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze. Čím je prostorová archeologie v porovnání s archeologií pravěkou, středověkou nebo s archeologií Pražského hradu, jejichž oddělení k Vašemu ústavu také patří?
Prostorová archeologie je specializací v rámci oboru, jako o samostatné oblasti se o ní u nás začalo mluvit někdy začátkem devadesátých let. Je to specializace, která se systematicky zabývá analýzou prostorových vztahů mezi pozůstatky minulých lidských aktivit, ať už z období pravěku nebo středověku: jejich vzájemnými vztahy, tak zvanou sídelní strukturou, a vztahy mezi nimi a přírodním prostředím. Jinými slovy, hlavním tématem je zde uspořádání lidských sídel v minulosti, jejich vztah ke krajině a jejím nejrůznějším zdrojům.
Chtěl bych zdůraznit, že prostorová archeologie jako taková není v žádném příkrém rozporu s ostatními archeologiemi, protože prostorové analýzy provázejí archeologii od počátku její existence jako oboru. Archeologie je svým způsobem věda prostorová, každý nález má nějaké místo výskytu, tato místa se evidují, hledají se mezi nimi vztahy, od pradávna. Ale v souvislosti s vývojem, který začal někdy v šedesátých letech 20. století a přinesl zvýšený zájem o ekonomické a ekologické otázky minulosti, byla prostorová hlediska více akcentována. Potom, v 90. letech, dostal náš obor kýžený metodologický nástroj v podobě počítačových programů, kterým se říká geografické informační systémy, GIS. Díky těmto softwarovým produktům se stala sféra prostorové archeologie náhle silnější a mocnější, protože pomocí počítačů je možno zpracovávat prostorová data mnohem efektivněji a rychleji, než tomu bylo dosud.

Je tedy prostorová archeologie jakousi pomocnou vědou pro archeologie ostatní?
Spíše by se dalo říci, že prostorová archeologie je specializací zahrnující specifický okruh metod. Tradiční archeologie kladla důraz především na jednotlivé artefakty, například výrobky z bronzu nebo keramické nádoby, a pomocí typologické metody se snažila rekonstruovat jejich tvarový vývoj, následnost nálezových celků a periodizaci archeologických kultur, ale i funkci a konkrétní použití artefaktů. Prostorová archeologie se rovněž zabývá artefakty, ale vychází nikoli z jejich formálních vlastností, nýbrž z jejich vlastností prostorových. Často se říká, že na archeologických pramenech lze přímo pozorovat pouze tyto dva typy vlastností: formální a prostorové. Všechny další aspekty artefaktů, jako například stáří nebo funkce, přímo pozorovatelné nejsou; z nich můžeme pouze dedukovat na základě formálních a prostorových vlastností. Analýza jedněch ale nemůže existovat bez analýzy druhých.

Tradiční archeologie se tedy věnovala hlavně studiu jednotlivých předmětů, prostorová archeologie se zaměřuje také na studium přírodních podmínek a výzkum prostorového rozložení archeologických nálezů. Do jaké míry způsobily tento posun zájmu počítače?
Řekl bych, že pro prostorovou archeologii měly počítače skutečně zásadní význam, něco podobného by se ale dalo říci i o jiných sférách archeologie. Například při studiu tvaru artefaktů, při studiu skladby souborů, v metodách jejich seriace, tedy chronologického seřazení podle frekvence výskytu určitých prvků – zde všude hrají matematické a statistické postupy obrovskou roli. Bez použití počítačů by jejich nasazení bylo velmi obtížné, ne-li nemožné. Tedy ano, pro prostorovou archeologii hrají počítače velkou roli, ale nejenom pro ni.

Geografické informační systémy – software GIS – se v prostorové archeologii využívají k tak zvané archeologické predikci, k archeologickému předvídání. Co to znamená?
Profesor Evžen Neustupný jednou pro tuto sféru použil atraktivní název: předvídání minulosti. O co jde? Archeologická predikce vychází ze studia souvislostí mezi výskytem lidských sídel či aktivit v minulosti a určitými prvky krajiny, případně z poznání určitých typů uspořádání sídel, pokud je poznatelné a definovatelné.
Dnes například víme, že pravěká sídliště se vyskytovala v určité vzdálenosti od vodních toků, čili respektovala průběh vodní sítě. Je tomu tak ostatně dodnes, lidé potřebují vodu a potřebovali ji i v každém okamžiku minulosti. Víme ale také, že pravěká sídliště respektovala přírodní prostředí i v jiných ohledech: vyhýbala se příliš prudkým svahům, brala v úvahu geologickou skladbu místa, půdní podmínky. Samozřejmě vyhledávali lidé v minulosti nejprve ta nejlepší místa, a teprve když nebylo zbytí, stěhovali se jinam a kolonizovali i méně příznivé oblasti.
Archeologická predikce vychází z poznání těchto závislostí, z mapování určitých vlastností krajiny za předpokladu, že v některých typech krajiny budeme moci se zvýšenou pravděpodobností zachytit stopy pravěkých nebo středověkých aktivit.
Archeologická predikce má dvojí význam: jednak praktický, protože umožňuje institucím zabývajícím se památkovou péčí odhadnout, ve kterých úsecích krajiny je vysoká pravděpodobnost výskytu archeologických památek, a podniknout určité kroky k jejich ochraně. S tím souvisí, za druhé, hledisko teoretické. Aby predikce mohla být úspěšná, musíme určité zákonitosti nejen vysledovat, ale být schopni je i vysvětlit. Studium teoretického aspektu se tedy úzce doplňuje a prolíná s praktickým hlediskem.

Do jaké míry jsou archeologické předpovědi spolehlivé a přesné?
Predikce neznamená, že bychom mohli říci: V tomto místě je určitě to či ono konkrétní archeologické naleziště! To archeologie zjistit neumí. Vždy se pracuje jen s určitými pravděpodobnostmi a s určitými obecnými zákonitostmi.
Archeologové si také nemyslí, že by chování člověka v pravěku nebo středověku bylo možno vysvětlit jen základními vlastnostmi krajiny, jako je nadmořská výška, množství srážek, geologická skladba půdy, sklon svahu, vzdálenost od vodního toku a podobně. To jsou jen ta nejobecnější hlediska. Roli hrála ještě celá řada dalších faktorů, kupříkladu sociálních. Lidé nejen hledali obživu, ale potřebovali se i bránit proti nepříteli, budovali svá sídliště tak, aby se mohli scházet, obchodovat, a jejich osady musely tedy být v určitém prostorovém vztahu k osadám ostatních komunit.
Význam měly i faktory symbolické, například u některých kultovních či pohřebních areálů. Mohylová pohřebiště se často objevují na vrcholech kopců či okrajích teras, tam, odkud byl daleký výhled. Tak mohly hrát mohyly v pravěku roli jakéhosi teritoriálního mezníku, na dálku viditelného objektu, k němuž se lidé vztahovali a o němž věřili, že tu sídlí jejich předkové. Tendence umístit pohřební areály na dominantní místa v krajině může znamenat i to, že předkům bylo dáváno za úkol brát teritorium určité komunity, rodu nebo rodiny viditelně pod svou ochranu. To všechno jsou otázky, které nejsou vysvětlitelné jen praktickými hledisky.
Musíme také vzít na vědomí, že o konkrétním umístění sídel vždy rozhodovali konkrétní lidé, kteří měli možnost udělat i jiná rozhodnutí než ta, jaká požadovala norma. Sociální či symbolické aspekty kulturního chování a možnost individuálního rozhodnutí či skupinové strategie tedy představují dva důvody, proč archeologická predikce nemůže být nikdy stoprocentní, proč nemůže nikdy říci s určitostí, že ten či onen typ archeologického naleziště je určitě tady a nikde jinde.

Když v 19. století Heinrich Schliemann odkrýval homérskou Tróju, pracoval bezesporu s intuicí stejně jako naši archeologové té doby nebo ještě v našem čase například profesor Rudolf Turek na slavníkovské Libici. Uplatní se dnes v archeologii intuice?
Je pravda, že archeolog, který se déle pohybuje v terénu, může velmi často odhadnout: Ano, tady bych hledal pravěké sídliště! Do značné míry tato intuice funguje. Podobné souvislosti vlastně hledá i počítačová archeologická predikce: pomocí příslušných programů, matematických postupů a statistiky se snaží nalézt a prokázat souvislost mezi určitými jevy, rozumí se mezi vlastnostmi krajiny a výskytem archeologických areálů, a tak vlastně napodobit, co dříve archeologové, ač ne všichni, byli schopni rozeznat intuicí.

Čím jsou pro počítačovou archeologickou predikci digitální mapy, tolik připomínající abstraktní obrazy?
Bez aplikace digitálních map, počítačů a příslušného softwaru by archeologická predikce byla dnes stěží možná. Jedině tak lze krajinu rozdělit na statisíce buněk či polygonů a posoudit u každého z nich vztahy v rámci jedné nebo mezi mnoha dalšími informačními vrstvami, z nichž každá sleduje určitou vlastnost geografického prostoru. Zároveň je třeba podotknout, že v digitálních mapách je uloženo obrovské množství práce a tomu odpovídá i jejich cena, která je zpravidla největším problémem v aplikaci geografických informačních systémů v archeologii.

(Pokračování)
Sylva Daníčková