Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2005  > červenec  > obsah

Historik Václav Husa (25. 6. 1906–6. 2. 1965)

\"Václav Husa byl průkopníkem nových cest naší historiografie zásadovým kritikem jejích vad. Byl však zároveň osobností, jež dokázala ocenit vše pozitivní, co přinesly předcházející generace historiků… Dokázal citlivě reagovat na metodické podněty světové historiografie, jejíž pokroky pečlivě sledoval od samého počátku své odborné dráhy, a inspirovat jimi domácí dějepisectví, podnětně naznačovat nové cesty a cíle.\"
(Eduard Maur)

Maturoval na gymnáziu ve svém rodišti v Brandýse nad Labem (1924) a po absolvování prázdninového jazykového kurzu na univerzitě v Dijonu se zapsal na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze ke studiu dějepisu a zeměpisu, zajímaje se o historii (jeho pedagogy byli J. Bidlo, G. Friedrich, V. Novotný, J. Pekař, J. V. Šimák, J. Šusta) a zvlášť dějiny umění (V. Birnbaum, A. Matějček). Ve školním roce 1928–1929 studoval jako stipendista francouzské vlády na univerzitách v Paříži a Rennes (žák M. Despreze a A. Rébillona), kde složil zkoušku z francouzštiny, historie a geografie. Na konci roku 1931 získal na FF UK aprobaci pro učitelství dějepisu a zeměpisu na středních školách (jako téma státní práce z dějepisu si zvolil Pokrokové hnutí let devadesátých a jeho poměr k hnutí dělnickému). V letech 1931–1934 vystudoval ještě Státní archivní školu. Dne 14. prosince 1934 získal titul PhDr., když obhájil dizertaci Komorní soud za krále Ludvíka (vypracovanou u G. Friedricha a V. Vojtíška) a složil rigorózní zkoušky z pomocných věd historických, československých dějin a filozofie. V letech 1930–1934 působil jako pomocná vědecká síla v Archivu Národního muzea, dne 27. září 1934 nastoupil do Archivu ministerstva vnitra, kde setrval do 3. června 1949, kdy byl jmenován mimořádným profesorem československých dějin. Již v březnu 1948 jej pověřili přednáškami na FF UK, od roku 1951 až do svého předčasného úmrtí roku 1965 v Praze vedl katedru historie (postupně se proměnila v katedru československých dějin).

Kolem roku 1935 opustil V. Husa definitivně záměr uplatnit se v uměnovědě a další jeho odbornou práci motivoval zájem o hospodářské a sociální dějiny. S historiky J. Charvátem a V. Čejchanem a psychologem J. Pachtou založil Historickou skupinu, jejíž revue Dějiny a přítomnost (1937–1938) spoluvytvářel. Přihlásil se tak k diskuzi o smyslu dějin, o teorii vědeckého (a uměleckého) poznání a organizaci historické práce. Citový vztah k dělnické třídě a reflexe sociálně třídních poměrů soudobé společnosti způsobily jeho příklon k marxismu. V historii požadoval syntézu, kolektivní a interdisciplinární výzkum, využití strukturních přístupů a přesné vymezení pojmů. S J. Charvátem a J. Pachtou zprostředkoval výsledky soudobé historické vědy Vladislavu Vančurovi, a tak přispěl k vyznění jeho díla Obrazy z dějin národa českého (1939, 1940). Za druhé světové války se zapojil do domácího odboje.

V letech 1946–1947 spoluredigoval Sborník pro hospodářské a sociální dějiny, kde otiskl ve stati Epochy českých dějin první náčrt marxisticky pojaté periodizace národní historie. Patřil mezi členy komise pro vybudování ČSAV a v listopadu 1952 se stal členem-korespondentem této instituce. Na své katedře založil pracovní skupiny pro dějiny třídních bojů, pro dějiny cen a mezd a pokusil se uvést v život koordinační centrum pro studium populačního vývoje; z jeho iniciativy se vydávaly Zápisky katedry československých dějin a archivního studia (1956–1963). Na FF UK vznikal též ve středoevropském kontextu ojedinělý ikonografický atlas pracovních motivů v našem výtvarném umění 11.–17. století, který byl publikován pod názvem Homo faber (1967, s J. Petráněm a A. Šubrtovou).

V. Husa věnoval soustavnou pozornost metodologickým otázkám a hospodářským a sociálním dějinám. Je pokládán za schopného analytika s výrazným smyslem pro interpretaci pramenů (např. Tomáš Müntzer a Čechy, 1957), nedospěl ale bohužel k syntéze postihující význam lidových hnutí. Připravil novou středoškolskou učebnici československých dějin a posléze zpracoval pro širokou naši i zahraniční veřejnost Dějiny Československa (1961), koncipované jako výklad historie lidových mas. V. Husa po sobě nezanechal příliš rozsáhlé vědecké dílo, kromě mnoha veřejných aktivit (ČSAV, Československá historická společnost, Slovanský výbor, mírové hnutí, redakční práce) jej limitovala úzkostlivá péče o vědeckou i jazykovou stránku díla.

Hana Kábová,
Archiv AV ČR