Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2005  > březen  > obsah

Vědecké osobnosti a vedení ve vědě

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Jak je možné, že více než 15 let po něžné revoluci a po zavedení celé řady opatření, reforem a nových mechanizmů a institucí cílených na dosažení vyšší kvality a efektivity naší vědy nepozorujeme zásadní obrat v kvalitě a efektivitě naší vědy? Je to možné vysvětlit pouze skutečností, že efekt těchto opatření se dostaví až po delší době, anebo jsou zde ještě nějaké další faktory, na které jsme doposud příliš nebrali zřetel?

Domnívám se, že jsou zde skutečně i další důvody, kterým se, pohříchu, nedostalo dostatečné pozornosti a které také mohou být jednou z příčin nedostatečného tempa nápravy výkonnosti naší vědy. Za nejdůležitější z těchto příčin považuji:
  • neexistující systematickou podporu vědeckých osobností a jejich role ve vědě;
  • nedostatečně fungující systém výběru a podpory talentů.
Nyní se soustředím na podrobnější zdůvodnění tohoto názoru.
Vědecké osobnosti jsou vědečtí pracovníci, kteří jsou uznávaní jako tací ne pouze v domácím či evropském měřítku, ale v celosvětovém měřítku. Jsou to lidé, jejichž jméno, jsouce vysloveno na setkání odborníků z dané oblasti kdekoliv na světě, nevede k reakcím typu "kdo to je, nikdy jsem o něm neslyšel". A naopak, pokud tito odborníci zjistí, že někdo neznámý je z toho a toho pracoviště, tak se ptají, jestli to není pracoviště, kde pracuje jim známá osobnost. Vědecké osobnosti jsou ve světě známé svými vědeckými výsledky a aktivitami, zpravidla vybudováním vědecké školy, která má následovníky na pracovištích po celém světě. Tyto osobnosti určují dění ve své vědní oblasti, a to jak v badatelské, tak i organizační rovině. Jsou to vědci, kteří píší doporučení pro mladé vědecké pracovníky k jejich přijetí na prestižní instituce a stipendia. Lidé v zahraničí, kteří takového člověka znají, automaticky předpokládají, že dotyčný je na svém pracovišti váženou osobností, vede tým spolupracovníků, určuje jeho složení a zaměření výzkumu a nemá zásadní problémy se získáváním prostředků pro svůj výzkumný tým. Je tomu ale skutečně tak?
Předně si myslím, že v mnoha případech nedostatečně rozlišujeme mezi kvalitou vědecké práce, tj. málo rozlišujeme mezi vědeckou osobností a průměrně zdatným vědeckým pracovníkem. Projevuje se to zejména v hodnocení pracovníků, když se publikace či prezentace výsledků v zahraničí automaticky považuje za důkaz mezinárodního formátu dotyčné osoby. Je to podobné, jako bychom ve sportu nerozlišovali mezi mistry světa a olympijskými vítězi a těmi, kteří se občas účastní mezinárodních přátelských setkání. Pokud si neuvědomíme propastný rozdíl mezi špičkovým a "běžným" vědeckým pracovníkem, rozdíl mezi přínosem takového pracovníka pro vědu a jeho úlohou ve vědě v porovnání s ostatními pracovníky, nemůžeme nijak těžit z výhod přítomnosti takového pracovníka na pracovišti. Naopak, můžeme o takového pracovníka lehce přijít a z jeho přítomnosti bude těžit jiné pracoviště, pravděpodobně světového jména, v horším případě (pro vědu) ho můžeme znechutit do té míry, že se začne starat pouze o sebe. Myslíte si, že takový scénář je nepravděpodobný, že to se u nás nestává? Mám obavy, že opak je pravdou, že taková je situace mnoha vědeckých osobností na našich pracovištích a současné podmínky pro práci vědců takovému scénáři nahrávají. Uvedu pár faktů podporujících poslední tvrzení.

Jedním z faktorů, které brání tomu, aby vědecké osobnosti sehrávaly vůdčí roli v usměrňování výzkumu (angličtina zde někdy používá výstižný termín streamlining), je nedostatečná možnost zabezpečit jim institucionálně takové postavení, jaké si zaslouží a jaké potřebují nejen ony, ale celá naše společnost proto, aby maximálně těžila z jejich znalostí. Jaké postavení vlastně máme na mysli? Uvedu malý příklad. Kdysi jsem byl na návštěvě v Německu u svého bývalého kolegy, který se mezitím stal profesorem na význačné univerzitě. Když mi postupně představil tři či čtyři mladé lidi z různých končin Německa i Asie a u každého poznamenal: "to je můj asistent", zeptal jsem se ho, co má na mysli tím slůvkem "můj". U nás máme také asistenty, ale neříkáme jim "můj asistent". Byť byl mým dotazem překvapen, vysvětlil mi, že to jsou lidé, kteří dělají ve spolupráci s ním a pod jeho vedením na společné problematice, jež "najal" v konkurzu z mnoha zájemců a platí je z peněz, které pro tento účel získal (spíše dostal) na dobu několika let. V podstatě to byli spoluautoři jeho současných a budoucích článků. Celý tým pracoval v analogii se středověkým stavebním týmem huti využívaným při stavbě katedrál, mostů a jiných rozlehlých staveb. Roli Mistra (a financmistra) sehrával můj kolega, zmiňovaní asistenti s ním spolupracovali na společném, Mistrem započatém díle, přičemž zaměstnali ještě řadu studentů a diplomantů. Z článků, které publikovali, a z doktorských a diplomových prací sice nebudovali katedrálu, ale vědeckou školu, která je známá svými výsledky po celém světě. Tato "výzkumná huť" byla v porovnání se stejným počtem obdobně zdatných vědců pracujících v našich poměrech nepoměrně výkonnější výzkumnou jednotkou.

Někteří čtenáři možná namítnou, že to není nic zvláštního, podobný systém lze "simulovat" v našem grantovém systému, zejména když uvážíme, že vědecká osobnost, jakou máme na mysli, má větší vyhlídku získat podporu grantových agentur než ostatní uchazeči. Bohužel, tomu tak není. Zde totiž narážíme na v našich poměrech často uplatňovaný princip upřednostňování "malých" grantů (pár řešitelů) s předem známou sestavou řešitelského týmu. Z předchozího příkladu výzkumné huti je zřejmé, že vědecká osobnost by ale většinou potřebovala grant větší (5 až 10členný) s otevřenou personální sestavou, která se upřesní po udělení grantu a dále v průběhu řešení. Mzdové prostředky by měly umožnit získat nejen PhD. studenty na pomocné práce, ale i výkonné a třeba i zahraniční vědce. Dalším faktorem, který nepřímo působí proti možnosti vědeckých osobností navrhovat větší granty, je snaha o rovnoměrné poskytování grantových prostředků bez jemnějšího rozlišování kvality a užitečnosti návrhu a výsledků: průměrné finance na hlavu (zde nemluvím pouze o cestovném apod., ale zejména o odměnách) v jakémkoliv grantu jsou zhruba stejné. Proč by se lidé se zabezpečeným pracovním poměrem ucházeli o možnost spolupracovat na grantu vědecké osobnosti, když práce bude náročnější a odměna stejná jako u méně náročných projektů? Pro většinu vědců je v takové situaci výhodnější žádat o vlastní grant, protože v takovém případě nesleduje směr výzkumu a kvalitu jejich práce kritická vědecká osobnost. V konečném důsledku si většina vědců velmi brzy zvykne pracovat na vlastní pěst a vyhledávat a řešit problémy, na něž stačí oni sami. To na první pohled vypadá zcela v pořádku, jako situace, po které jsme po revoluci volali. Ve skutečnosti je takový pohled mylný. Důvod je prostý: protože hovoříme o většině vědců, hovoříme o průměrných vědcích. Snaha o vlastní grant je vede k vyhledání a specializaci na "vlastní" oblast, která nebude příliš náročná a nebude konkurovat zavedeným osobnostem. Důsledkem takového postupu je neexistence transferu vědecké excelence od vědeckých osobností, koncentrace na okrajové problémy oboru, odklon od hlavních směrů výzkumu, hledání vlastní (ve velké většině rozuměj "lehčí") cesty. Z toho vyplývá malý zájem světové vědecké komunity o takové výsledky, publikace v málo kvalitních časopisech a v souhrnu slabá výkonnost vědy v mezinárodním srovnání. Nepřipomíná nám to něco? Zvláště smutná je taková situace v případě mladých nadějných vědců. Během své kariéry ve funkci ředitele ústavu jsem byl svědkem několika případů předčasného osamocení mladých vědeckých pracovníků, rezultující v konečném důsledku ke zpomalení či dokonce zastavení jejich odborného růstu. Začnou se ohlížet po méně náročných grantových agenturách, které dostatečně nehlídají kvalitu vědecké práce a umožňují vyplácení vysokých odměn systémem samopřidělování.
Pro vytváření prostoru pro vědecké osobnosti a jejich týmy často není dobrý ani druhý extrém, který se v současnosti manifestuje ve formě výzkumných center vedoucích ke koncentraci výzkumných kapacit. V některých oblastech (matematika, informatika apod.) a v základním výzkumu často není potřebné ani možné vytvářet velké interdisciplinární týmy z různých pracovišť a navrhovat velké projekty (nota bene v šibeničních termínech); co je ale třeba: stabilita, velké cíle a dlouhodobé projekty vedené vědeckými osobnostmi v rámci jimi vedených vědeckých škol. Pro takový typ výzkumné práce nemáme podpůrné mechanismy.
Současná praxe přístupu k vědeckým osobnostem má negativní dopad i na osobnosti samotné: nejenže ztrácejí zájem o to, aby hrály úlohu, která jim náleží, ony dokonce ztrácejí schopnost takovou úlohu sehrávat. Odvykly si někoho vést, zvolily jednodušší cestu přežívání s malými bezpečnými projekty. Varovným příznakem takového vývoje jsou věty, které jsem již byl několikrát nucen napsat do různých posudků na takové lidi: jejich renomé je mnohem více ceněno v zahraničí než u nás doma.

V domácím i mezinárodním prostředí se často setkávám s využíváním význačných vědeckých osobností jako "děveček pro všechno" související se službou odborné veřejnosti či různým úřadům: jakmile je nutné navrhnout někoho do význačné funkce ve vládním orgánu, v grantové či akreditační komisi, jako o prvních se uvažuje o vědeckých osobnostech. Podobně redakční rady, vědecké rady aj. se obracejí pochopitelně výlučně na takové osobnosti. To je v pořádku a tak to má být, ale zejména z hlediska zaměstnavatele je nutné vytvářet podmínky pro tento druh činností tak, aby nebyly na úkor vědecké aktivity těchto lidí. V našich podmínkách to však často vede k tomu, že jim už nezbývá čas ani energie k tomu, aby se starali o shánění peněz pro svůj vlastní výzkum, o udržování své vlastní vědecké školy ani nemluvě. Přetíženost vědeckých osobností poznáme lehce podle toho, že se stávají řadovými členy týmů, jež vedou méně známí mladší kolegové, kteří ještě mají energii pro podávaní grantových návrhů a vykonávání související administrativy. Vědecké osobnosti takto dodávají "lesk" a výsledky příslušným projektům, ale je zřejmé, že projekty a v konečném důsledku naše věda z nich netěží tolik, jako kdyby tito lidé měli vlastní projekty.
Vedle usměrňování výzkumu je snad nejdůležitější úlohou vědeckých osobností transfer vědecké excelence. Transfer vědecké excelence je štafetová záležitost, která musí fungovat v každém týmu. Z hlediska odborné kariéry by měl příslušný řetězec odevzdávání štafety vědecké excelence obsahovat lidi všech věkových skupin. Tím se dostáváme k poslednímu okruhu otázek, čímž je problematika vědeckých talentů.

Základní otázkou je, odkud se "berou" vědecké osobnosti. Odpověď není úplně samozřejmá – vědecké osobnosti totiž nelze "vypěstovat" z každého vědeckého pracovníka. Vědecké osobnosti mohou být vychovány zase pouze vědeckými osobnostmi a jen ze speciálního typu mladých vědeckých pracovníků, nazvěme je talenty. Takže pro zachování trvalejšího úspěchu každé vědecké školy je nutnou podmínkou dostatek talentů. Jak ale rozeznat talentované vědecké pracovníky od ostatních? Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že talent se prosadí sám?
Co se týká první otázky, je u nás i ve světě již dlouho známý systém výběru talentů, jenž funguje spolehlivě. Výběr talentů z posluchačů na vysokých školách. Proto je nutné, aby se vědečtí pracovníci v dostatečné míře zapojovali do výuky. Jiný postup, spoléhat se, že se talent přihlásí sám, nefunguje zejména proto, že ho předtím s velkou pravděpodobností získá někdo jiný, používající první strategii. Problémem ovšem je, jak i ve vysokoškolském prostředí mezi studenty rozeznat talenty. J. A. Komenský komentuje ve svém díle Fortius redivivus (1652) podobnou situaci takto: "Nikoli nepříhodně přirovnávají se školy k štěpnicím; jsou vskutku místem setby pro církev i stát. Neboť jako opatrní zahradníci nesázejí a nepěstují mladých stromečků na místě, kde potom mají nésti plody, nýbrž na zvláštním místě zahrady, jež se zove semeniště či také školka: tak také lidé nemohou býti cvičeni, když už jsou členy církve a státu, leč dříve, v samé mladosti; kdy ještě neobtíženi starostmi jsou schopni cvičiti se všem. Jako tedy zahradník ve své školce největší práci mívá, aby stromečky ze semen správně vyklíčily, nebo z lesa přinesená a do zahrad přenesená pláňata se pevně zakořenila; jakž dále nutno, kropí je, přesazuje, připravuje roubováním, aby nesly dobré ovoce, pak je ořeže a ještě více, stálou a opatrnou péčí několika let zesílené štěpy přesadí na místo v zahradě, kde ponesou ovoce." Jak vidno, výběr talentů je dlouhodobý, piplavý a nikdy nekončící proces, jenž bez přístupu na "štěpnici" nelze vůbec vykonávat a který nemůže vykonávat nikdo jiný než samotná vědecká osobnost. Je to hlavně proces selekce, nikoliv pouze proces formování.

Na závěr bych rád konstatoval, že od oslabení role vědeckých osobností v naší vědě vede přímá cesta k minoritní roli naší vědy ve světovém kontextu: věda nevedena vědeckými osobnostmi je v roli armády, kde si každý voják či každá malá skupinka vytyčuje svůj vlastní cíl a na dobývání velkých strategických cílů se nejenže nedostává sil, ale často se tyto cíle, pokud se o nich vůbec ví, přehlížejí jako "nedobytné", takové, které má dobývat někdo jiný.
Pokud bychom uvažovali o opatřeních, jež by vedla k nápravě situace ve smyslu tohoto příspěvku, je dobré si uvědomit dvě věci. Za prvé, vědeckých osobností je jako šafránu. Šťastná instituce, která jich má alespoň pár. To znamená, že z hlediska společnosti vytvoření vhodných podmínek pro jejich práci by nemělo být zvlášť finančně nákladné. Z hlediska instituce by to také mělo vést k přiměřenému ohodnocení jejich přínosu nejen pro instituci, ale i pro vědeckou komunitu. Jak je snad jasné z předchozího, přínos vědeckých osobností nelze měřit výlučně množstvím financí, které tito lidé bezprostředně a nějakým měřitelným způsobem "navíc" přinesou instituci. Zde si je třeba uvědomit, že bez takových lidí by instituce nebyla tím, čím je a jako celek by nedosahovala ani zdaleka takových výsledků a neměla takové renomé, jaké má díky svým vědeckým osobnostem. Jinými slovy, pokud se jedná o státem financovanou instituci, za peníze, které dostává jako celek od státu, vděčí především svým vědeckým osobnostem. Peníze samotné ale situaci nevyřeší. Co je snad ještě důležitější, je změna myšlení, a to jak na úrovni řízení naší vědy, tak vědeckých osobností samotných. Na úrovni řízení je třeba dosáhnout odklonu od jakéhosi falešného rovnostářského přístupu, pro který je charakteristické nasazování příliš nízkých latěk a logika, že všichni, kdo je přeskočí, jsou stejně dobří. Všímejme si těch, kteří se vznášejí nad pomyslnou laťkou excelence nejvýše. Dále je třeba změnit myšlení těch vědeckých osobností, které nepovažují za samozřejmé, aby sehrávaly roli vědeckých osobností v plné šíři, zejména ve smyslu vedení. Pečujme o své vědecké osobnosti, využívejme naplno jejich potenciálu, systematicky vytvářejme podmínky pro jejich činnost. Věřím, že takto se naše investice do vědy zhodnotí nejlépe a záhy se projeví i na její efektivitě.

Jiří Wiedermann,
Ústav informatiky AV ČR

 

________________________________________

Prof. RNDr. Jiří WIEDERMANN, DrSc.
Narodil se v r. 1948 v Ostravě. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě. Jeho oborem je teoretická informatika. Od roku 1993 pracuje v Ústavu informatiky AV ČR, v r. 2000 se stal jeho ředitelem. Přednáší na MFF UK v Praze, je profesorem pro obor informatika. Je členem Rady ředitelů ERCIM (European Research Consortium for Informatics and Mathematics), v období 1996–2003 vykonával funkci viceprezidenta EATCS (European Association for Theoretical Computer Science), od r. 2003 je členem Učené společnosti ČR.