Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2005  > únor  > obsah

Jan Máchal (25. 10. 1855–3. 11. 1939)

Obrázek k článku 

První řádný profesor slovanských literatur na Univerzitě Karlově Jan Máchal byl ve své době jedním z našich předních komparatistů v oblasti slavistiky. Přes množství témat a zájmů, kterým se na počátku své vědecké dráhy věnoval, vykrystalizovalo několik základních oblastí, na něž později zaměřil své badatelské úsilí. Šlo především o slovanskou mytologii, literaturu jihoslovanskou a novodobou poezii.

Jeho celoživotní zájem o slovanskou problematiku má své kořeny již ve studentských letech na táborském reálném gymnáziu (1869–1877). Další cesta pak vedla na vídeňskou univerzitu, kde si za svůj hlavní obor zvolil slovanskou filologii. Když se po čtyřech letech vrátil do Čech, působil do r. 1908 jako profesor na gymnáziích v Německém Brodě a v Praze. Zároveň r. 1887 ukončil doktorské studium na pražské univerzitě a v r. 1894 se zde habilitoval prací O bohatýrském epose slovanském. Roku 1908 byl jmenován mimořádným a tři roky nato řádným profesorem. Ve školním roce 1917–18 zastával funkci děkana filozofické fakulty.

Do světa vědy vstoupil Máchal kompilační prací Nákres slovanského bájesloví (1891). Zde ještě zčásti zastával romantický přístup k látce a práce vyvolala svým způsobem zpracování řadu kritických reakcí, avšak v další přehledové studii, nazvané Bájesloví slovanské (1907), se již snažil řídit historickými principy.

Ve školním roce 1894–95 zahájil akademická čtení na univerzitě, přičemž mu připadla povinnost přednášet o slovanských literaturách nové doby. Přistoupil k tomuto tématu z hlediska srovnávacího, na kterémžto poli se cítil nejjistější, a stal se tak průkopníkem komparatistických studií o novodobých literaturách. Soustředil se na rozbor vztahů naší literatury k písemnictví ostatních slovanských národů a nabádal k vědeckému zhodnocení celé této otázky.

Od r. 1911 byl pověřen také přednáškami o české literatuře. Z nich vzešla řada drobných monografií, mimo jiné o Puchmajerovi, Čelakovském nebo Hankovi. Stejný původ má také studie Staročeské skladby dramatické původu liturgického (1908), jež se stala základní prací k tématu.

Svých rozsáhlých znalostí využíval Máchal během pedagogické činnosti také k sestavování čítanek a literárních příruček pro potřeby studentů, např. přehledových studií O českém románu novodobém (1902) nebo Dějiny českého dramata (1917).

Téměř všechny Máchalovy odborné práce a přednáškovou činnost můžeme chápat jako přípravu k velkému syntetizujícímu dílu, k němuž po léta shromažďoval podklady a jímž se staly tři svazky Slovanských literatur (1922–1929). V nich představil veškeré slovanské písemnictví společně podle jednotlivých období a myšlenkových proudů evropské literatury až k realismu. I zde však zůstal svázán svým filologickým přístupem a vůči jeho koncepci, zpracování látky i výkladu některých literárních jevů byly vzneseny vážné námitky. Především k tomu, že pro literaturu 19. století by bylo třeba rozsáhlejšího nadhledu sociologického a kulturně-historického. Nicméně mnozí z kritiků uznávali, že jde o dílo velkého významu, v němž došlo téměř sto let po Šafaříkovi k novému pokusu o shrnutí veškeré slovanské literatury.

Bohatá byla také Máchalova redaktorská činnost. Svých zkušeností a znalostí využil při řízení slavistického oddílu Časopisu pro moderní filologii, redigování duchovědného oddílu Časopisu Národního Musea nebo vydávání Národopisného sborníku československého.

Jeho odborné aktivity byly oceněny volbou do řady českých vědeckých společností. Roku 1912 se stal řádným členem ČAVU, v letech 1912–1933 byl členem kuratoria Matice české, za svého mimořádného člena jej zvolila KČSN.

Jan Máchal byl typickým příslušníkem pozitivistické generace. Jeho práce jsou nejzdařilejší tam, kde jde o přesný rozbor pramenů, o srovnávání předloh a paralel, o kritický přehled literatury ke konkrétnímu problému nebo shrnutí rozptýlené a mnohdy těžce dostupné látky v souborné práce. Když 3. 11. 1939 ve věku 84 let zemřel, zanechal po sobě ucelené dílo, které poskytlo následovníkům kvalitní základ pro další studium.

JAN CHODĚJOVSKÝ,
Archiv AV ČR