Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2005  > listopad  > obsah

Vědomosti zvenku by se měly přinést zpět

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Úvodní část slavnostního setkání pracovníků Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Liběchově v úterý 27. září t. r. slavila část vědců a jejich zahraniční host prací.
Vkládali do ischemické míchy liběchovského miniprasete lidské buňky, které jsou schopny přežívat a množit se, a dokonce by měly v poškozené tkáni napomáhat ozdravnému procesu.
Využili jsme krásného slunečného odpoledne, poté, co se přehnala prudká průtrž mračen, nejen k prohlídce nového moderně a účelně stavěného objektu s velkoryse řešenými laboratořemi, krásné zahrady a nejstaršího včelínu v Čechách, ale také k rozhovoru s prof. MUDr. Martinem Maršalou z Košic a San Diega.

Martin Maršala vystudoval Lékařskou fakultu Štefánikovy univerzity v Košicích, kde graduoval v roce 1986. Po ukončení lékařské fakulty pracoval souběžně na 2. chirurgické klinice u profesora Vajů a v Neurobiologickém ústavu, kde začal zkoumat ischemii míchy u králíků a psů. Od roku 1991 žije na druhé polokouli v americkém San Diegu.
Proč právě tam?

V roce 1991 jsem získal Fogartyho fellowship (Fogartyho katetr) z NIH (National Institute of Health) na devět měsíců, který umožňoval tři návštěvy na pracovišti třikrát tři měsíce. Bylo to velmi dobře vymyšleno tak, aby se člověk něco naučil a nové technologie nebo vědomosti přinesl s sebou zpět. Ale jak už to většinou bývá, po třech měsících jsem se vrátil domů, pak jsem odešel s rodinou na šest měsíců – a už je z toho čtrnáct let. Po vypršení stipendia jsem získal grant za pomoci profesora Jakše, mého mentora, který v laboratoři stále ještě pracuje. Také mám od roku 1994 grant z NIH na svou laboratoř v oddělení anesteziologie na Lékařské fakultě University of California v San Diegu.

V současnosti pracujete pro firmu Neuralstem na výzkumu, jenž by měl v konečném výsledku pomoci k léčbě ischemické paraplegie, která je důsledkem selektivního poškození dolní části míchy. Použití lidských buněk u potkanů prokázalo zlepšení schopnosti chodit. Prasečí model by měl být posledním předstupněm k povolení klinických zkoušek u lidských pacientů. Na počátku letošního roku jste v lednu úspěšně transplantoval prekurzory lidských míšních buněk do prasečí míchy a prokázal jste, že dobře přežívají a dozrávají. Proč jste si vybral právě Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Liběchově?
V první řadě je to ideální způsob, jak pokračovat ve spolupráci s lidmi od nás, jedno zda z Čech nebo ze Slovenska. Mým cílem je podpořit rozvoj vědy tady, doma. Domnívám se, že zkušenosti a vědomosti zvenku by se měly přinést zpět. Pokud jde vědec pracovat do zahraničí a zůstane tam, pak nemůže naše věda postupovat dál. Spolupracuji i s Neurobiologickým ústavem v Košicích. Tři čtyři lidi z Košic jsem pozval na rok dva do San Diega. Po jejich návratu s nimi dál udržuji styky a publikujeme práce spolu. Experimenty se dají samozřejmě dělat i v Americe, ale já jsem rád, když můžu přijít sem. Jsou tu schopní lidé a potřebují jen pomoci v rozjezdu, dál už to půjde spontánně.
Pro mou práci je však rozhodující velmi dobrá tradice experimentů liběchovského týmu pod vedením profesora Jana Motlíka, zkušenost v chirurgických přístupech týkající se indukce poškození míchy. Byl jsem zde dvakrát a vždy jsme vytěžili dosažitelné maximum. Letos jsme během krátkých čtyř nebo pěti dní naimplantovali osm zvířat a všechny tyto náročné experimenty šly jako po másle. Z buněk, které nám poslali zmražené z Marylandu, vytvořil celou kompletní preparaci, neboli přípravu buněk po rozmrazení Mgr. Petr Vodička, jenž má zkušenosti s kulturami. My s MVDr. Dušanem Osvaldem jsme prováděli chirurgickou část. Přesně v okamžiku, kdy jsme byli připraveni na transplantaci, nám Petr přinesl preparované buňky. Vše dokonale fungovalo!
Ischemický model, který nyní vyvíjíme, je upraven k experimentu pro konkrétní firmu. Ale až bude model vyvinutý, dá se samozřejmě použít ke spoustě jiných věcí…

Jste usměvavý, dobře naladěný, zdáte se být velmi spokojen i se zdejším zázemím…
Maximálně. Liběchovu není co vyčíst. Myslím, že to šlape jak hodinky, hej (prof. Maršala mluví slovensky a hej je jeho oblíbeným citoslovcem). Velmi oceňuji a líbí se mi zodpovědnost zdejších lidí. Když se něco řekne, dodrží se to od A do Z, a to pochopitelně přináší výsledky. Pracovat zde je radost a kvalita pracoviště je srovnatelná s tím, jaká je venku.

Slyšet takovou chválu je jistě více než příjemné i pro prof. Jana Motlíka, který s námi sedí v jedné z laboratoří s výhledem do krásně udržované zahrady. Doplňuje:
V této branži máme menší tradici, protože jsme byli původně více zaměřeni na fyziologii reprodukce. V momentě, kdy jsme začali pracovat na buněčné terapii, se snažíme spolupracovat se zkušenějšími kolegy. S úspěchem k tomu využíváme náš jedinečný biomedicínský model – miniaturní prase – ten si držíme a velmi intenzivně na něm pracujeme. To znamená, že provádíme příbuzenskou plemenitbu, abychom mohli náš model maximálně využít pro transplantační experimenty.

Slovo má opět prof. Maršala:
Velmi podstatné je, že FDA (Food and Drug Administration) skutečně považuje miniaturní prase za předklinický model, což ho perspektivně předurčuje pro spoustu jiných aplikací, nejen pro náš konkrétní experiment. Já se samozřejmě budu snažit propagovat zdejší pracoviště komukoli, kdo by chtěl dělat nějaké předklinické zkoušky, protože pracovišť, která mají miniprase, je ve světě velmi málo. Jedno je v Bostonu, jedno někde v Dánsku, ale nejsou dostatečně vybavena. V Dánsku by například nebyli schopni tento ischemický model pro Neuralstem vyrobit, protože na to nejsou připraveni. Liběchov svou jedinečnou kombinací tkáňové kultury, kvalitní chirurgie a velkého modelu představuje ideální transplantační pracoviště.

V tomto okamžiku už prof. Motlík nevydržel a prozradil překvapení – nový přístroj Vi-Cell, který počítá buňky, zjišťuje jejich kvalitu, a navíc má speciální program, jenž zaručuje, že výsledné údaje jsou naprosto neovlivnitelné.
To je fantastické, že budeme moci s Martinem v experimentech používat Vi-Cell. Jde nám totiž o dvě věci – přesnost a čas. V transplantaci je nesmírně důležité, aby se buňky z termostatu (koupili jsme také další termostat) dostaly do prasečí míchy co nejdříve. Předtím ale musíme co nejrychleji a nejpřesněji zjistit, kolik buněk přesně je, v jakém objemu, jak jsou životaschopné.

Aniž bych vyslovila otázku, prof. Maršala mi vzápětí představuje své plány do budoucna…
Nyní vyvíjíme ischemický model s cílem definovat typ a délku ischemie, jakou musíme vyvolat, abychom získali určitý typ poškození. Ve chvíli, kdy to budeme vědět, potřebujeme vyrobit celou skupinu takto poškozených zvířat pro transplantace buněk do připravené ischemické míchy. Záměrem je prokázat, jak buňky přežívají a zda došlo k nějakému vylepšení stavu. Výsledky pak firma využije přímo k žádosti FDA o povolení klinických zkoušek.
My v tuto chvíli procházíme druhou fází – vývojem modelu. Výsledky třetí fáze – extenzivních transplantací – budou velmi detailně archivovány a víceméně použity pro klinické zkoušky. Doufám, že se nám druhá fáze podaří během jednoho roku a že náš ischemický model bude natolik dobrý, abychom se dopracovali k největšímu experimentu ve třetí fázi. Pak budu do Liběchova jezdit častěji a na delší dobu, což by mě velmi těšilo. Zdejší pracoviště nezabezpečuje pouze servis pro firmu, ale spoluvytváří publikovatelné výsledky, které dokazují, že vyvíjíme něco po vědecké stránce nového. A publikace jsou pro všechny mladé spolupracovníky, PhD. studenty, velmi podstatné. Netestujeme nic naslepo, ale děláme velmi konkrétní výzkum, jemuž rozumíme. Publikace pomohou celé skupině: výsledky z první části z ledna t. r. už máme téměř kompletní; dokázali jsme, že buňky v míše přežívají. Současná práce na vývoji modelu je kombinací vědy a její aplikace do praxe. Máme obrovskou výhodu, že dostáváme do rukou plně charakterizované, velmi kvalitně vyrobené lidské buňky. Kdybychom je chtěli připravit sami, trvalo by nám to roky, možná celý život, než bychom se dopracovali k protokolu. Takhle dostaneme zmražené buňky z Marylandu do Liběchova, kde je přímo transplantujeme. Výsledky budeme opět publikovat. Domnívám se, že snad ani lepší kombinace neexistuje. Neříkám, že s pomocí firmy je naše činnost zisková, ale určitě je finančně pokrytá a publikačně podchycená. Tento výzkum tedy vidím jako dlouhodobou záležitost.

Prof. Jan Motlík závěrem dodává:
Ve vědě je nejdůležitější serióznost. Je-li splněn základní předpoklad společného projektu, že by měly být obě strany seriózní a profesionální, umožní to také metodám, které přinese Martin Maršala a kterými disponujeme my, aby se vhodně zkloubily a přinesly výsledky: v tomto případě údaje pro budoucí protokol a solidní publikace. Společně se zabýváme buněčnou terapií, abychom mohli sloužit. Cesta, po níž jdeme, je nesnadná a klikatá, a toto je jen jedna z mnoha možností, jež je třeba zkoušet, abychom se klinickému využití přiblížili co nejdřív. O možnostech buněčné terapie se napsalo již hodně a postavila se celá řada vzdušných zámků, ale jak snadno se o takové věci hovoří, tak nesnadno se do seriózní kliniky převede. A jestliže máte co činit s organizací FDA, která byla v rozhovoru neustále skloňována, pak teprve pochopíte, jak velké záruky musíte poskytnout.

MARINA HUŽVÁROVÁ