Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2005  > říjen  > obsah

Oleksandr Mychajlovyč Kolessa

Obrázek k článku 

Když se na počátku dvacátých let minulého století po neúspěšných bojích za nezávislost rozplynuly Ukrajincům naděje na život ve vlastní svobodné zemi, emigrovala jich řada na západ od hranic sovětského Ruska. Mnozí nalezli útočiště v Praze, která se v meziválečném období stala místem, v němž se mohla svobodně rozvíjet ukrajinská kultura a věda.

Tato příznivá situace nastala díky podpoře, které se ukrajinské emigraci dostalo ze strany českých politických představitelů a především pak samotného prezidenta Masaryka. Mezi ukrajinskými vědci, jimž se stalo Československo druhým domovem, byl i O. M. Kolessa. Tento filolog, literární vědec a folklorista se narodil 24. dubna 1867 v Sopotě ve východní Haliči. Během svých univerzitních studií, kdy se věnoval klasické a slovanské filologii, poznal univerzity ve Lvově, ve švýcarském Fribourgu a ve Vídni. Na vídeňské univerzitě, kde studoval pod vedením prof. V. Jagiće, získal r. 1894 doktorát z filozofie. V následujícím roce se na univerzitě v Černovicích habilitoval pro obor ukrajinská řeč a literatura. Poté krátce působil jako soukromý docent na univerzitě ve Lvově, kde byl již 1. února 1898 jmenován mimořádným profesorem ukrajinské řeči a literatury a o dva roky později profesorem řádným. Věnoval se zde především studiu a výuce ukrajinské, polské a ruské literatury a srovnávacím studiím T. Ševčenka, A. Mickiewicze a B. Zaleského.

Nezanedbatelný je také jeho přínos pro zpracování života a díla ukrajinsko-bukovinského básníka a buditele J. Feďkovyče. Rozborem staroukrajinského textu Žitije Savy se zařadil mezi jazykovědce, kteří přispěli k řešení sporných otázek týkajících se klasifikace ukrajinských jazykových památek a odmítli Pogodinovy hypotézy o velkoruském původu obyvatel starého Kyjeva. Svými přednáškami a odbornými pracemi výrazně pomohl rozšířit a prohloubit zájem o dějiny ukrajinské literatury a jazyka.

Jeho seminář v průběhu let absolvovali studenti, kteří se později stali významnými odborníky v této vědní oblasti, jako například V. Hnatjuk, M. Voznjak či M. Rudnyćkyj.

Kolessa se však ve vztahu k literatuře nepohyboval jen v rovině teoretické, ale sám mezi lety 1887 až 1922 uveřejnil v různých časopisech a sbornících řadu svých básní.

Kolessa byl činný také v řadě vědeckých a veřejných institucí, mimo jiné i v rakouském parlamentu, jehož poslancem byl od r. 1907 až do konce války. V letech 1903–1905 byl děkanem, resp. proděkanem filozofické fakulty lvovské univerzity, patřil mezi členy Vědecké společnosti Tarase Ševčenka ve Lvově, vídeňské Ústřední komise pro udržování starých památek, Ukrajinské vědecké společnosti v Kyjevě nebo Školy slovanských studií při londýnské univerzitě. Působil i ve funkci předsedy Ukrajinského akademického komitétu při Komisi pro mezinárodní spolupráci duševní při Společnosti národů.

Na vzniku řady institucí se Kolessa i sám aktivně podílel. První z nich byla Ukrajinská lidová univerzita, Společnost Petra Mohyly ve Lvově, jejímž předsedou byl od jejího založení r. 1906 po následujících dvanáct let, v roce 1915 se angažoval při ustavení Všeukrajinské kulturní rady, kde ve funkci místopředsedy setrval do r. 1917. Na přelomu let 1920–1921 spoluorganizoval ve Vídni vznik Ukrajinské svobodné univerzity. Když univerzita v roce 1921 přesídlila do Prahy, přišel společně s ní do Československa jako její rektor.

Ani v Praze Kolessa neustal ve svých veřejných aktivitách. Právě naopak – poté, co uvedl v život Ukrajinskou svobodnou universitu, působil v jejích nejvyšších orgánech nepřetržitě až do r. 1928. Roku 1923 spoluzaložil Ukrajinskou historicko-filologickou společnost v Praze a stal se jejím místopředsedou. Nezdarem však skončil pokus o vytvoření Československo-ukrajinské jednoty. Jeho snahy o prohloubení ukrajinsko-české kulturní spolupráce byly roku 1929 oceněny, když byl jmenován činným členem Slovanského ústavu v Praze. V té době Kolessa třetím rokem přednášel o ukrajinském jazyce a literatuře na filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde byl roku 1930 jmenován mimořádným a o pět let později i řádným profesorem. Současně byl i ředitelem ukrajinského oddělení v semináři pro slovanskou filologii.

Oleksandr Kolessa zemřel po delší nemoci v nemocnici Na Bulovce 9. května 1945, v den, kdy se začala psát nová kapitola historie ukrajinské emigrace v Československu.

Jan Chodějovský,
Archiv AV ČR