Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2004  > září  > obsah

Karel Krejčí (1904–1979)

Obrázek k článku 

Polonistika, literární historie a komparatistika, legendy staré Prahy. Kdo se už se jménem Karla Krejčího setkal, jistě si při jeho vyslovení alespoň některou oblast jeho působení hned vybaví.

Pocházel z kulturní rodiny vysokého úředníka Zemského výboru a jeho strýci byli filozof František Krejčí, germanista Jan Krejčí a literární historik Ferdinand Strejček, s nímž jej záhy spojilo okouzlení českou literaturou 19. století. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval u germanisty Otokara Fischera a především zakladatele české univerzitní polonistiky Marjana Szyjkowského, na nějž v mnoha směrech navázal. Ze studia v Krakově a Varšavě (1927/28) posílal příspěvky Adolfu Černému do obnoveného Slovanského přehledu. V něm také otiskl své první vědecké studie k dějinám česko-polských vztahů za listopadového povstání r. 1831. Habilitační práci Polská literatura ve vírech revoluce (1934) zaměřil na literární souvislosti událostí r. 1905.

Za války učil Krejčí na obchodní akademii na Vinohradech, pracoval na monografii Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle. Život, dílo, forma a jazyk (1946) a s ní souvisejících analytických studiích. Stále více tíhl k sociologickému a komparativnímu pojetí literární vědy. Jeho studie Sociologie literatury z r. 1944 se ale dočkala odpovídajícího vydání teprve před třemi lety. Za činnost v Sociologickém klubu byl na počátku r. 1945 dokonce krátce vězněn. Po osvobození Krejčí získal mimořádnou (1945) a posléze řádnou profesuru (1948). Stal se také členem předních českých vědeckých institucí. Ještě v r. 1945 byl zvolen řádným členem Slovanského ústavu (od r. 1938 byl členem mimořádným), v následujícím roce na návrh Bohumila Ryby a Jana Janko mimořádným členem KČSN a v r. 1948 na návrh Alberta Pražáka rovněž mimořádným členem ČAVU. Ten Krejčího zvolení pokládal "za vhodné proto, že je zvlášť způsobilý, aby řídil v Ústavě pro českou literaturu oddělení sociologické, že ovládá metodiku oboru a jako polonista bude zastupovati i svůj obor i styk s Polskem (což je nutné)." Sociologický přístup ale záhy přestal být výhodou…

I tak nakonec větší cézuru v odborné práci Karla Krejčího nepředstavuje rok 1948, nýbrž 1956. V r. 1953 vydal velkou syntézu Dějiny polské literatury – dodnes ceněnou, byť nikoli bez ideologických zásahů, jak naznačuje také dobové hodnocení: "Přípravné práce k tomuto dílu prošly několikerou kritikou na katedře, z níž se s. Krejčí poučil a vyvodil důsledky, k velikému prospěchu svého díla." Od r. 1954 byl prorektorem Univerzity Karlovy a v r. 1955 se stal členem korespondentem ČSAV. Že se do radosti z poct mísily spodní tóny, dokládá např. poděkování pozdějšímu akademiku Jiřímu Horákovi za blahopřání k posledně jmenované: "Velmi mne těší zájem mého vzácného učitele, ale zároveň mne zahanbuje, protože si velmi dobře uvědomuji, že v Akademii jsi měl být dávno dříve Ty, než já. Utěšuje mne jedině to, že já na této křivdě nemám nejmenšího podílu a nevzdávám se naděje, že bude ještě lze ji napravit." V r. 1956 Krejčí jako prorektor podpořil studenty žádající obnovení akademických svobod a byl za to v následujícím roce z filozofické fakulty propuštěn. Nalezl útočiště v ČSAV, kde se věnoval odborné činnosti (postupně ve Slovanském ústavu, Ústavu jazyků a literatur a Ústavu pro českou a světovou literaturu) až do své smrti, v 70. letech ovšem se značně omezenými možnostmi pracovních cest do Polska. V té době napsal kromě mnoha odborných studií i popularizačních doslovů dvě ceněné monografie: Heroikomika v básnictví Slovanů (1963) a Česká literatura a kulturní proudy evropské (1975).

Krejčího velkou láskou byla stará Praha a té patří i jeho nejpopulárnější kniha Praha legend a skutečností (1967, druhé vydání 1981), záhy přeložená také do polštiny a maďarštiny, či dva výbory literárních pragensií Podivuhodné příběhy ze staré Prahy (1971), Růže z pražských trhů (1981). Vztah k Praze má velká monografie o jeho oblíbeném autorovi Jakub Arbes: Život a dílo (1946). Krejčí byl rovněž dlouholetým předsedou Klubu za starou Prahu, v jehož rámci organizoval populární Hovory o Praze.

Když Krejčí 26. června 1979 zemřel, byla odezva v polském vědeckém a kulturním prostředí značná. Není divu, málokterý Čech má na poli vzájemného poznání a sblížení takové zásluhy.

MAREK ĎURČANSKÝ,
Archiv AV ČR