Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2004  > březen  > obsah

Jan (Ivan) Horbaczewski 150. výročí narození

Obrázek k článku 

\"Jeho vysoká postava s hlavou nachýlenou nad pracovním stolem mlčky obrátila plnovousem vroubený obličej, z něhož se dívaly zpytavé a poněkud nepřítomné oči. Někdy bylo třeba čekati, než se obrátil a promluvil tou svojí typickou češtinou, na níž bylo znáti trochu cizí přízvuky a poněkud nezvyklá výslovnost, jež v některých jeho úslovích, dodnes v tradicích zachovaných, byla obecně známa.\" Tak charakterizoval J. Horbaczewského jeden z jeho žáků, prof. Emil Švagr, ve vzpomínce napsané r. 1951.

Lékař a chemik, Rakušan ukrajinského původu, dlouhodobě žijící a působící v Čechách, představuje nikoli výjimečnou kombinaci v mnohonárodní habsburské monarchii. V jeho odborných pracích i v korespondenci najdeme běžně ukrajinštinu, němčinu, češtinu i polštinu. Narodil se 15. května 1854 v Zarubincích u Tarnopole, kde navštěvoval gymnázium s německým a polským vyučovacím jazykem. Univerzitu, medicínské studium, absolvoval ve Vídni a už tady vykazoval vynikající výsledky, když se při studiu věnoval vědecké práci. Jako asistent Ernsta Ludwiga se zaměřil na lékařskou chemii; nejprve se věnoval studiu albuminoidů, poté elastinů. Ve 28 letech dosáhl prvního věhlasu, když se mu podařilo synteticky vyrobit kyselinu močovou. O rok později (1883) se mu otevřela možnost kariéry v Praze. Zásluhu na tom měl Eduard Albert, český lékař a vlastenec, přednosta I. chirurgické kliniky ve Vídni.

Na nově ustavené české lékařské fakultě byl Horbaczewski zprvu jmenován profesorem mimořádným, ale již v r. 1884 se stal profesorem řádným. Pracovat začal rovněž v nově zřízeném ústavu, a ač šlo o poměry stísněné, získal dost spolupracovníků, aby mohl pokračovat ve svém výzkumu. Na univerzitě přednášel farmakologii a soudní chemii. Teprve v roce 1900 se mu podařilo prosadit, aby se jeho vlastní obor, lékařská chemie, stal povinným předmětem, zakotveným ve zkušebním řádu. Opakovaně byl pověřen úřadem děkana lékařské fakulty, pro léta 1902/03 byl rektorem Univerzity Karlovy. Ocenění jeho práce se odrazilo v členství v předních vědeckých společnostech – z místních to byla především Královská česká společnost nauk, kde se ale členství v červenci 1918 vzdal. Jinak se jeho zájem orientoval na slovanskou část Rakousko-Uherska, především na ukrajinské instituce; zde je třeba uvést členství ve lvovské Ševčenkově učené společnosti.

Horbaczewski zastával řadu funkcí veřejných a politických – v roce 1889 byl povolán do Zdravotní rady Českého království a odtud v roce 1906 do vídeňské Nejvyšší zdravotní rady, roku 1902 se stal dvorním radou a roku 1909 doživotním členem panské sněmovny. Do politického života ho zřejmě přivedla také iniciativa jeho krajanů. Ve čtvrtém roce války ho jmenoval císař Karel do vlády, a tak se v roce 1917 stal prvním rakouským ministrem zdravotnictví. Organizace ministerstva mu v těžkých válečných podmínkách zabrala veškerý čas. Snad i proto ještě před koncem války rezignoval. Jako austrofil se vznikem Československa nesouhlasil a po převratu zprvu zůstal ve Vídni, kde působil jako profesor tamější ukrajinské univerzity. V roce 1919 se však do Čech vrátil, a když sem byla převedena Ukrajinská svobodná univerzita, působil na ní jako čestný profesor až do roku 1939; ve 20. letech byl také jejím rektorem.

Veřejných postů se ovšem domohl především díky své vědecké práci.V té byl jeho záběr značný. Publikované práce, v bibliografii sestavené při příležitosti jeho sedmdesáti let, je uvedeno 40 položek zásadních studií, z nichž nemalou část tvoří monografie, lze rozdělit na syntetické, analytické, fyziologické, klinické, potravinářské, toxikologické, terminologické a učebnicové. Za jeho nejpodstatnější výzkumný přínos se uvádějí práce z oblasti trávení a zažívání, vycházející z rozborů věnovaných kyselině močové, jejímu vzniku a funkci v organismu; obdobně bývá oceňována jeho práce pedagogická, reprezentovaná např. velkou čtyřsvazkovou učebnicí lékařské chemie, vydanou v letech 1904–1908. Je označován za jednoho ze zakladatelů české biochemie a byl učitelem řady významných lékařů a vědců; jmenovat lze Laufbergera, Syllabu, Kukulu, Haškovce, Švagra, Kabrhela, Heverocha či Hamsíka.

Jak už bylo naznačeno, Horbaczewski věnoval mnoho své energie ukrajinským krajanům, s nimiž nikdy neztratil kontakt a pro které toho hodně udělal. Ve studii o výživě venkovského lidu v haličském Podolí, jeho rodném kraji, doporučoval už rakouským úřadům zásadní změny v hospodářských a sociálních poměrech obyvatelstva. Po roce 1918 učil na školách ukrajinské emigrantské komunity, vedle Ukrajinské svobodné univerzity na Ukrajinské hospodářské akademii, a psal pro ně učebnicové příručky. Pomáhal také při tvorbě ukrajinské chemické terminologie. Nepřerušil styky ani s Ukrajinou coby součástí Sovětského svazu; členem Všeukrajinské akademie věd v Kyjevě se stal v roce 1925.

Profesor Horbaczewski se dožil vysokého věku, zemřel 24. května 1942, takřka přesně ve svých 88 letech, a byl pochován na hřbitově u kostelíka sv. Matěje v Praze.

HANA BARVÍKOVÁ,
Archiv AV ČR