Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2004  > únor  > obsah

Informační společnost 21. století – problémy úschovy a ochrany dat

Obrázek k článku 

Ruku v ruce s překotným rozvojem informačních technologií se zároveň vynořují neodkladné otázky. Vzniká neuvěřitelné množství dat, která je ve výběru zapotřebí zachovat pro budoucí generace, aby si společnost, v níž si své nezastupitelné místo vydobývá elektronický dokument, zachovala \"svou paměť\".

Ztráta historické paměti, ač se to zdá být při množství technických vymožeností absurdní, dnešní "e-společnost" skutečně ohrožuje, neboť je-li dokument v elektronické podobě tak snadno dostupný (nemluvě na tomto místě o složitých otázkách jeho autenticity), je právě tak snadno zničitelný. "E-government" nastupuje do všech rovin veřejné správy a samozřejmě také do vědeckého života. A zde je velmi důležité, aby se otázky uchování zásadních dat odrážejících úroveň života a tvorby vědecké komunity staly přednostními i v rámci světových společenství, na prvním místě UNESCO. Tato mezinárodní organizace, jejíž tři kmenové okruhy zájmu, totiž vzdělávání, věda a kultura, jsou už od konce minulého století rozšířeny o oblast informatiky a informací, přijala na své 32. generální konferenci v říjnu 2003 Chartu o ochraně digitálního dědictví. Charta, která je chápána jako naléhavé doporučení všem členským státům UNESCO (Československo bylo jedním z prvních členů této organizace), formuluje zásady strategie a politiky ve smyslu uchovávání a následného zpřístupňování digitálního dědictví. Kromě jiného předpokládá, že každý členský stát jmenuje jednu nebo více institucí, které by převzaly koordinující odpovědnost za uchovávání tohoto dědictví, a postuluje rovněž požadavek, aby státy podporovaly univerzity a další výzkumné organizace, které by byly povinny zajistit data vzniklá při výzkumu.

Vědom si této společenské výzvy, Archiv Akademie věd ČR navázal úzkou spolupráci jak s Českou komisí pro UNESCO, tak s Mezinárodní archivní radou a zejména s její specializovanou Sekcí univerzitních archivů a archivů výzkumných institucí. Podílel se aktivně na jejím zářijovém mezinárodním semináři v polské Varšavě, jehož stěžejním úkolem bylo prodiskutovat problémy, které jsou pro archivní vědu 21. století společné v celém světě, a hledat neodkladně obecně přijatelná řešení. Pro oblast archivnictví, která pracuje s dokumenty a daty, jež mají na rozdíl např. od knih a trojrozměrných exponátů svá omezení pro badatelské zpřístupnění, má velmi složitou úlohu – musí totiž vycházet plně vstříc zákonům o právu na volný přístup k informacím, ovšem zároveň musí ctít literu zákonů chránících osobní údaje a autorská práva. Neméně důležitým je i vyjasnění technických záležitostí, které se jen zdánlivě mohou zdát okrajovými. Prvořadým problémem je zajistit, aby dokumenty určené k archivaci skutečně byly bezpečně a dlouhodobě uchovány (volit tedy správný formát a záznamová média, přičemž ta je navíc zapotřebí pravidelně "občerstvovat", aby byla i v budoucnu čitelná) a na straně druhé umožnit nesporné odstranění e-dokumentů nemajících archivní povahu (tedy obdoba dnes prováděných tzv. skartačních řízení). Zůstávají-li zároveň stále v platnosti zásady, že prvořadými k archivaci zůstávají dokumenty v klasické, tedy papírové podobě, je nutno i zde stanovit jednotné zásady týkající se užívání vhodného druhu papíru (z hlediska jeho trvanlivosti a tedy chemických a fyzikálních vlastností) a hlavně – v případě tištěných dokumentů z každodenní úřední praxe – určit, jaké tiskárny splňují nároky dlouhodobé, neporušené čitelnosti.

Z naznačeného je zřejmé, že archivistika se musí operativně vyrovnávat s problematikou vzniku zcela nových originálních dokumentů. Je tu však samozřejmě i druhá oblast, jak elektronický dokument vzniká – totiž převedení stávajících klasických dokumentů, ať již typicky archivních či též knihovních a jiných sbírkových, do digitální podoby. A to jsou otázky, které stejnou měrou zajímají též pracovníky dalších tzv. paměťových institucí, tedy především knihoven, muzeí a galerií, ale též dalších pracovišť (včetně jednotlivých akademických ústavů) vytvářejících si sbírkové dokumentace. Praxí již prověřené, vybrané softwarové programy by totiž měly umožnit vzájemné propojení a sdílení dat mezi všemi těmito institucemi navzájem a vytváření centrálních, druhově specializovaných databází. Tyto otázky se již podruhé staly předmětem specializované konference Archivy, knihovny a muzea v digitalizovaném světě, kterou ve spolupráci se Státním ústředním archivem v Praze uspořádal dne 4. prosince 2003 Svaz knihovníků a informačních pracovníků a na níž se Archiv AV ČR rovněž aktivně podílel. Ve vztahu k výše naznačeným problémovým okruhům je velmi důležité, že kromě jiného zde byly projednány Standardy pro dlouhodobé ukládání elektronických dokumentů.

Že je digitalizace i u nás tématem vskutku nadmíru aktuálním, dokládá i další celorepubliková akce, která mu byla věnována, a sice 19. strážnické sympozium nazvané Neničte archivy, které uspořádal rovněž v září 2003 Ústav lidové kultury ve Strážnici. Příspěvky, které zde zazněly, potvrdily, že digitalizace již pevně zakotvila také v profesním životě kulturních a vědeckých pracovníků a nelze se jí vyhnout. Na druhou stranu se účastníci sympozia shodli v názoru, že smyslem a účelem digitalizace by měla být v první řadě prezentace informací, zatímco archivování digitálně utvořených dokumentů je metodicky, technicky i finančně velmi náročné.

Idea zpřístupnit kulturní dědictví v digitalizované podobě široké veřejnosti a prezentovat je v měřítku celosvětovém je jistě velmi lákavá, ale z pohledu archivního velmi diskutabilní, neboť archivář je povinen ji posuzovat s perspektivním výhledem do daleké budoucnosti. Překážkou je tu stabilita digitalizovaných dat a kvalita a možnosti jejich optimálního ukládání. Překotný vývoj elektroniky a výpočetní techniky přináší příslovečně takřka denně nová média a nové poznatky, které zpravidla odsouvají dosud moderní přístroje do kategorie zastaralých. Některá zařízení, jako kotoučové magnetofony, videokamery a přehrávače, ale též počítačový hardware (disketové mechaniky), jsou stahována z trhu a nahrazována novinkami. Touha po dokonalosti žene vývoj kupředu. Už dnes víme, že populární, před pár lety se objevivší DVD formát, je nyní běžnou záležitostí a dokonce je i on co do kvality již překonáván výrobky nové generace. Obec archivářská si je toho vědoma, a proto při pořizování ochranných a studijních kopií originálních materiálů používá nadále mikrofilm, jehož bezproblémovou trvanlivost odhadují dnes odborníci (samozřejmě při vhodných podmínkách uložení) na minimálně 300 let. Čtecí zařízení pro mikrofilmy navíc nepodléhá zdaleka takovým inovacím jako elektronické nosiče informací, nicméně, jak naznačeno výše, i s těmito nosiči musí archivnictví 21. století zacházet jako s integrální součástí paměťových zdrojů.

Nárůst informačního potenciálu celé společnosti tak s sebou kromě jiného přináší nenávratné opuštění představy o archiváři jako nenápadném, skromném človíčkovi v klotových rukávech a klade na jeho všestrannou erudici stále větší a větší nároky. A to je jistě dobře. V té souvislosti je zároveň velmi slibné, že vedení AV ČR si je těchto trendů dobře vědomo a že k jejich naplnění přispělo operativním rozhodnutím o stavbě nové archivní budovy. Pokud se s jeho podporou a přispěním podaří tento objekt ještě vybavit potřebným moderním technickým zařízením, které umožní sledovat operativně všechny nastíněné problémy a plnit z nich plynoucí požadavky, stane se Akademie zřizovatelem moderního archivního stánku, kterému bude ve sféře tzv. specializovaných archivů zaslouženě náležet výsostné místo.

LUDMILA SULITKOVÁ,
MARTIN MARTINOVSKÝ,
Archiv AV ČR