Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2004  > únor  > obsah

Antonín Frinta

Obrázek k článku 

Když v květnu roku 1922 zaslali evropští slavisté memorandum Lize národů, aby se ujala ochrany národnostních práv lužických Srbů, byl mezi jeho signatáři také český filolog a propagátor slovanské vzájemnosti Antonín Frinta. Na první pohled se může zdát nezvyklé, že se vědec takto angažoval v záležitosti rázu spíše politického než odborného, avšak Frinta byl mužem své doby, která vyžadovala, aby se ten, kdo chtěl vyniknout, neuzavíral ve své pracovně, ale naopak aktivně společensky vystupoval.

Náležel ke "staré škole" českých slavistů. Dokázal pojmout svůj obor v širokém rozsahu a pěstovat slavistiku jako jednotné a soustavné studium všech slovanských jazyků a národů – od fonetiky a lingvistiky až k otázkám historickým, národopisným, literárním, obecně kulturním a náboženským.

Narodil se 14. 6. 1884 v Novém Městě nad Metují, ale záhy poté se rodina Frintových přestěhovala do Hradce Králové. Na zdejším gymnáziu se poprvé setkal se Slovanským přehledem, časopisem vydávaným slavjanofilem A. Černým. Tehdy začal jeho zájem o slovanský svět a určil celou jeho budoucí životní dráhu.

Po maturitě studoval románskou a slovanskou filologii na Filozofické fakultě UK, po dva semestry také na vysokých školách v Paříži, kde jej nejvíce ovlivnily myšlenky P. Passyho. Aplikoval je ve svém výzkumu využití fonetiky při vyučování živým jazykům, jehož výsledky později publikoval v knize A Czech Phonetic Reader (Londýn 1925). Stal se členem Association Phonétique Internationale a od r. 1906 spolupracovníkem časopisu Le Maitre Phonétique, přičemž úzké vazby na Francii si udržel i v pozdějších letech, kdy jej můžeme nalézt mimo jiné mezi členy Société de l’histoire du Protestantisme Franćais a Institut d’Etudes Slaves. Vysokoškolská studia ukončil rigorosní zkouškou v létě 1907. Jeho dalšími působišti se staly střední školy v různých koutech Čech, od r. 1913 v Praze.

Poté, co jeho disertační práce Novočeská výslovnost vyšla r. 1909 tiskem, vybídli ho profesoři J. Polívka a J. Zubatý, aby ve studiu pokračoval a dosáhl habilitace. Až do války se proto vydával o prázdninách na "jazykozpytné" cesty po zemích obývaných Slovany a sbíral materiál pro svou monografii Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky "v" ve slovanštině, kterou v r. 1916 předložil ke schválení. Profesorský sbor Filozofické fakulty jeho práci jednomyslně přijal, vídeňské ministerstvo kultury a vyučování však souhlas s habilitací odepřelo. Důvodem byl nepříznivý posudek pražského policejního ředitelství o A. Frintovi jako stoupenci Masaryka a panslavistovi.

Habilitace se dočkal až po převratu, když jej ministr školství jmenoval roku 1918 docentem pro obor slovanské jazykovědy. Od ledna 1919 pak zahájil přednášky na Filozofické fakultě UK a působil zde až do uzavření vysokých škol v r. 1939. Současně dál vyučoval i na středních školách a v letech 1919–1941 přednášel jako odborný učitel na Státní konzervatoři v Praze. Neúspěchem skončil pokus o jeho jmenování profesorem na bratislavské univerzitě r. 1924.

Po osvobození se opět vrátil na univerzitu a již 6. 11. 1945 byl prezidentem jmenován profesorem jazyka a literatury bulharské a jazyka a literatury lužickosrbské, což byla funkce, kterou do své předčasné smrti zastával J. Páta. O tom, že se stal jeho důstojným nástupcem, svědčí kniha Lužičtí Srbové a jejich písemnictví (1955), v níž se pokusil podat celistvý obraz lužickosrbského písemnictví, zasazený do rámce politického a sociálního vývoje. V 50. letech se však Frinta ocitl mezi pedagogy, kteří upadli v nemilost, a rok 1958 pak znamenal definitivní konec jeho působení na univerzitě.

Nejpozoruhodnější však byla šíře jeho společenských aktivit. Již jako student se v r. 1906 stal předsedou Ústředí Svazu českého studentstva. Vedle členství v řadě zahraničních institucí byl např. místopředsedou Sboru pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti NM v Praze, od r. 1947 mimořádným členem KČSN, členem Slovanského ústavu, Pražského lingvistického kroužku a dalších. Neobyčejně horlivě se angažoval v hnutí Českobratrské církve evangelické, na jejímž založení v r. 1918 se sám podílel. Byl mimo jiné předsedou Kostnické jednoty a Čsl. odbočky světového svazu bratrství.

Pominout nelze ani jeho činnost redakční, především ve Slovanském přehledu (1927–48) a práci v redakci Ottova slovníku naučného nové doby. V roce 1920 začal vydávat vlastní časopis Živé slovo, vzhledem k finančním problémům však vyšel jen jeden ročník.

Ve stejné době, kdy se Frintova pozice na univerzitě stává nejistou, mizí jméno stárnoucího profesora i z veřejného života. Jeho vlastní se uzavřel v Praze 21. 2. 1975.

JAN CHODĚJOVSKÝ,
Archiv AV ČR