Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2004  > listopad  > obsah

Chrám a tvrz aneb Čeština v současnosti

 

    Obrázek k článku  

 

Řeč je nástrojem dorozumění, ale je i něčím mnohem vzácnějším. Něčím, co Pavel Eisner, který oslavil český jazyk v knize Chrám a tvrz, spojuje s tím v lidské duši, co se nachází \"u samého zřídla, tam, kde nás všech je nejlidštější věno…\"
Potvrdila to i tisková konference Čeština v současnosti, kterou pro novináře a širší obec zájemců o osud naší mateřštiny připravila Rada pro popularizaci vědy AV ČR, jejíž předseda prof. MUDr. Vratislav Schreiber, DrSc., také setkání uvedl. Bylo užitečné i vzrušující. Témata Čeština v médiích (Světla Čmejrková, ÚJČ AV ČR), Struktura a jazyk mluvených zpráv (doc. PhDr. Jaroslav Bartošek, CSc., Univerzita T. Bati ve Zlíně), Vztahy mezi slangy a profesní mluvou (prof. PhDr. Jaroslav Hubáček, FF Ostravská univerzita) a Zvuková podoba veřejných mluvených projevů z hlediska jazykové kultury (prof. PhDr. Zdena Palková, CSc., Fonetický ústav FF  UK Praha) přednesená s vtipem, přijatá se zájmem a v dlouhé debatě rozebíraná s rostoucím zápalem, se zjevně dotkla námětu, který pozorně sledují odborníci i veřejnost, citlivá na zpronevěry všeho druhu více, než se obecně předpokládá.

S vědomím, že tisková konference otázky nabídnutého tématu zkoumá, ale neřeší, se pozvaní mluvčí i hosté v plénu zaměřili na řadu úkazů, které naši rodnou řeč v současnosti spíše nezdobí, a ve snaze dobrat se pravdy stav dnešní češtiny důkladně zmapovali. Moderátor setkání prof. PhDr. Jiří Kraus, DrSc. (ÚJČ) připomněl základní skutečnost, rozumový a citový vztah člověka k řeči. Osobní postoj ovlivňuje řeč každého, kdo mluví. Jazyk určité skupiny je odjakživa chápán jako něco nedotknutelného a jeho znehodnocování proto vnímáme jako ohrožení. To prožívají v době globalizace nejen malé národy, ale i kdysi mocné evropské státy, jako je Francie nebo Německo. Daří se lingvistům usměrňovat vývoj jazyka? Mohou zákon o jazyce připravovat lidé bez lingvistických znalostí? Je možno zabránit zjednodušování jazyka? Uchovat kvalitu? V každém případě je nutné, abychom se nad naším jazykem zamýšleli…
Zamyšlením byly všechny příspěvky konference. Úvaha Jaroslava Bartoška o struktuře a jazyku mluvených zpráv zvažovala úroveň a podmínky jazykových interpretů, moderátorů, mluvčích, reportérů našich televizních a rozhlasových stanic, různá úskalí jejich projevu i to, jaký vliv má na dynamiku sdělování sloveso, co je nutno omezit, aby vnímatelnost netrpěla, jak pracovat s opakováním, jak členit a zvukově stavět větu, jaké nasadit tempo, jak dýchat, jak pracovat s pauzami.
Vztahem mezi slangy a profesní mluvou se zabýval Jaroslav Hubáček a dotkl se tak citlivého místa v naší mluvené i psané řeči, totiž onoho "co je dovoleno, co je únosné a co v rámci srozumitelnosti, vzhledem k prostředí a k posluchači i vzhledem k mateřštině samotné únosné už není".
Skutečnosti, jak silně ovlivňují stav jazyka média, si všímala ve svém příspěvku Světla Čmejrková. V jazykové situaci češtiny proti sobě stojí poměrně výrazný protiklad spisovné a nespisovné češtiny, řekla. Zvláště ten, kdo pracuje v nějakém médiu, se proto musí rozhodnout, jak bude mluvit. Varianta jazyka, kterou zvolí, rozhoduje o tom, jak se on sám prezentuje v očích veřejnosti. Existují určité normy, které v této volbě pomáhají a které stojí za to vnímat. Prvky mluvené řeči v interview vyvolávají dojem přirozenosti, spontánnosti, srdečnosti. To je významný moment, protože ukazuje na potřebu vymanit se z formálnosti, sevřenosti, strojenosti a projevovat se přirozeně. I zde ovšem platí míra věcí. S posunem hranic mezi formálností a neformálností, veřejným a soukromým, s uvolněním a pronikáním řečových prvků do jazyka souvisí mnoho obav o osud češtiny. Nejen jazykoví odborníci, ale i diváci a posluchači médií mají pocit, že se jazyk zhoršuje, vulgarizuje. Obliba kultivovaného moderování svědčí o tom, že obec posluchačů a diváků míru vkusu má a mateřštinu citlivě vnímá.

O tom, co ovlivňuje současný stav češtiny, hovořila také Zdena Palková. Svoji zkušenost jazykové poradkyně moderátorů a mluvčích v médiích shrnula do pěti bodů. Za prvé, kultura mluvené komunikace národa záleží na stavu jazykové kultury současného jazyka. Za druhé, jazyková výchova u nás byla dlouhodobě zanedbávána a lidem chybí "řečový vzor". Představa jazykové správnosti je pro mnohé odpudivá. Mizí vědomí, že řeč je součástí osobní kultury, součástí kultury mezilidské komunikace. Za třetí, v mluvené komunikaci panuje pohodlnost, tj. špatná výslovnost, špatné členění textu související se špatným dýcháním, svévolné užívání pojmů. Za čtvrté, řeč ve sdělovacích prostředcích představuje vlivný řečový vzor, při čemž současné analýzy rozhlasových a televizních projevů ukazují, že praxe našich sdělovacích prostředků působí zatím spíše negativně. Za páté, úroveň mluvené řeči je důsledkem postoje, který platil po desetiletí: mluv, jak jsi zvyklý, posluchač se přizpůsobí. Další vývoj ukáže, zda tato tendence převáží. Každý by měl vědět, že kultivovaný řečový projev je náročná činnost, vyžadující vedle znalostí také praktickou dovednost.
V živé debatě zazněl mimo jiné hlas překladatele prof. PhDr. Oldřicha Uličného, DrSc. Připomněl, že ohrožení jazyka je nejen věc citová, ale i vnitropolitická. Národ je po několika vlnách emigrací takový, jaký je. Hned tak ho nezměníme. Nechuť k formálnosti? Je často jen leností. Nastoupila audiovizuální generace, která nečte, což má za důsledek kontaminaci jazyka. Navíc se čeština na školách vyučuje nesmyslně náročně. Bylo by dobré zamyslet se nad otázkami: Co je vývoj? Co přichází? Máme vše přijmout?

Odcházela jsem z konference o starostech s češtinou našich dnů v povznesené náladě, neboť jsem byla svědkem klání bystrých myslí, myslí vážně zaujatých, myslí doufajících, nikoli zoufajících. Myslí vnímajících stav věcí, ale i stav srdce – promiňte mi to podezřelé slovo – kde žije to, co mojí mamince v nejhorších dobách říkalo: génius národa nemůže zahynout…
Byla-li v dobách obrození národa rodná řeč znamením jeho životaschopnosti, odrážela-li jeho sebevědomí, způsob myšlení a duchovní sílu, byla-li v celé druhé polovině 20. století nástrojem moci, zneužívaným k šíření nepravd, nesmyslů a křivd všeho druhu, byla-li v poslední době zahlcena nečekanou záplavou informací, výrazů a nároků z širokého sousedství – musela projít nejen duše a mysl národa, ale také řeč prudkými proměnami. Budou potřebovat čas, aby se vstřebaly, aby se zranění zahojila, aby se umlčené vnitřní hlasy probudily, aby to, co se v nás bojí, a proto neumí mluvit, objevilo svou řeč. Tedy své myšlení, své svědomí, své sebevědomí, své soucítění, své místo v rodné zemi, ve světě, ve vesmíru. Jde o živý proces, v němž génius národa jen ve společném úsilí s námi obnoví náš jazyk, což znamená schopnost vyjádřit, co žijeme. Náročné? Ale vždy to bylo náročné.

Ještě dva dny po konferenci se mi v hlavě rojily pojmy, obrazy, úryvky básní, citáty, klíčová slova, která jsou už sama o sobě sdělením, jako třeba slovo mateřština. Byl to ohňostroj, změť prožitých zkušeností s jazykem, se slovem, s textem, energie, která explodovala dotekem několika myšlenek v úvahách přednášejících a která ve svém chaotickém proudu nesla výpověď o mé lásce a s ní o odvěké lásce lidí k rodné řeči. "Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dědů…", znělo mi v hlavě z velké dálky a nepřipadalo mi to patetické, ač to pro nás dnes už patetické je. Střízlivost? Ale i cit, dohromady znějící v soucítění, totiž pociťování jazyka jako sebe sama. Je to můj dech, můj plamen, moje poselství. Kus mého bytí, jímž přispívám ke stavbě života kolem sebe, k neviditelné stavbě, kterou tvoří vědění, něha, touha, naděje.
Ano, jazyk může učinit viditelné neviditelným, neskutečné skutečným, nejsoucí jsoucím. Už slovo, ta nepatrná část mluvy, má náboj, který zazáří, když nepřejdu kolem ledabyle, nevyslovím jen tak. Když uslyším, že "vyjádřit" znamená vyjmout jádro, vydat svědectví, přivést na svět, co mám skryto a co chci dát, "pronést" k druhému člověku, s nímž se míním podělit. Tušíme, jaká vzácnost je řeč, je-li samo slovo tak mocné?

Čím je mateřština pro mne? Darem a radostí. Pokrmem, když mohu vychutnat v ústech její sladkost, její nářek, její sdělení. Melodií, když ve mně proudí hlasy básníků. Mateřským dotekem, když zní obyčejně a jde mi na pomoc. Zábleskem světla může být, když ztichnu a přijmu poutníka nesoucího zprávu, kterou dlouho čekám, nebo ani nečekám, nebo nechci slyšet. Potom je řeč bolestí.
Může se stát prokletím, nactiutrháním, zlořečením, může být poslem tmy – ale kdo chce vzít takovou řeč do úst? Raději ať je hrou, tancem, popěvkem a myšlenky ať jsou jí neseny lehce s přirozeností, kterou dává čisté srdce a jasná mysl těm, kdo si osvojili umění Rem tene, verba sequentur! Drž se věci, slova přijdou sama…
Vyslancem ticha může být řeč, vysloveným obrazem, zvoucím, abychom spolu vstoupili a prošli se zahradami netušených míst, než se zase vrátíme, odkud jsme vyšli, abychom poděkovali.
Čím ještě je mi čeština, rodná řeč? Někde stále přítomným úžasem z prvního přeslabikovaného slova, horkými tvářemi z rozrušení nad prvními příběhy pohádek, objevem kouzla zapamatování si, přednesení první básně: "Vlaštovičko leť, už je na tě čas, listí žloutne, poletuje, po strništi vítr duje, bude brzy mráz…"
A tak je mi rodná řeč i pamětí, otevírající v této chvíli událost, kterou byl před patnácti lety den dějinné změny, 17. listopad 1989. Není průsečíkem sil minulosti a budoucnosti, otevírajícím pramen přítomnosti, jehož ochutnání nám zprostředkovává právě řeč? Rodná řeč?

Sylva Daníčková