Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > září  > obsah

Ženy a věda

 

 

Žena v laboratoři, se skalpelem v ruce, u mikroskopu či teleskopu nebo u počítače už dávno není bílou vránou a nevídanou raritou. Přesto jich na vedoucích místech ve vědeckých, výzkumných i dalších institucích a na vysokých školách stále nenalézáme dost. Stále jsou části světa, kde je pro ženu obtížné vůbec získat vyšší vzdělání a uplatnit se v zaměstnání. Příčiny jsou různé: historické i politické, společenské a kulturní, ekonomické i psychologické a v jednotlivých zemích se liší. Zamýšleli se nad nimi účastníci mezinárodní konference Ženy-badatelky a instituce, která se konala začátkem června v Praze. Na jejím uspořádání se podílely komise Ženy ve vědě (Women in Science), kterou v roce 1981 ustavila Mezinárodní unie pro dějiny a filozofii vědy – Divize pro dějiny vědy, dále Výzkumné centrum pro dějiny vědy, společné pracoviště Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Univerzity Karlovy a další významné instituce z ČR, Polska, Maďarska a Slovenska, na konferenci však přicestovaly i badatelky a badatelé ze zemí EU, Ameriky a Asie. Hlavní pozornost patřila právě postavení a úloze žen ve vědeckých institucích, a to z hlediska historického i současného v různých zemích světa. Na tiskové konferenci účastnice mezinárodního setkání shrnuly hlavní diskutovaná témata.

Doc. RNDr. Soňa Štrbáňová, CSc., z Výzkumného centra pro dějiny vědy, Společného pracoviště Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Univerzity Karlovy v Praze konstatovala: "Všichni z praxe víme, že ačkoli ženy ve všech zemích tvoří minimálně 50 % populace, jejich uplatnění ve veřejnosti a v našem případě ve vědě stále ještě neodpovídá jejich statistickému počtu. V každé zemi jsou poněkud jiné problémy a poněkud jiné důvody pro tuto skutečnost. Navíc ještě existuje tzv. skleněný strop, což znamená např., že v některých zemích se ženy uplatňují ve veřejnosti už velmi aktivně a na nejrůznějších místech, ale nenacházíme je na místech vedoucích."

Předsedkyně AV ČR doc. RNDr. Helena Illnerová, DrSc., připomněla, jak dlouho bylo ženám vůbec upíráno právo na vzdělání, že se mohly začít vzdělávat na Univerzitě Karlově až na konci 19. století, na některé další vysoké školy mohly ženy až po 1. světové válce. Uvedla příklad ze svého života: "Já jsem se až nedávno, než zemřela teta mého manžela, která byla první žačkou profesora Švejcara, od ní dozvěděla, jak pro ni bylo obtížné jít studovat na gymnázium a na vysokou školu, na medicínu. Jak její tatínek, který sám byl univerzitní profesor medicíny, říkal: tohle pro holky není. Až teprve když zemřel, ona šla studovat medicínu. To se mi zdá neuvěřitelné. To je jedna generace přede mnou – a přesto rodina naprosto vzdělaná jí téměř upírala možnost vzdělat se."

Prezidentka pořádající mezinárodní komise Ženy ve vědě doktorka Ida Stamhuis, původně matematička, která nyní učí dějiny vědy na Vrije Universitet v nizozemském Amsterodamu, upozornila: "Vidíme, že co se týče situace žen v minulosti, ne vždy se jen zlepšovala. Byly i momenty, kdy se jejich situace zase zhoršovala. Když se podíváte na celou záležitost z historického hlediska, také vidíte, že v tom, že situace žen ve vědě není tak rovnoprávná vzhledem k roli mužů, jak bychom si přáli, hrají úlohu všechny možné faktory – přímé i nepřímé."

Přístup z pohledu "gender", tedy vztahu rodů, žen a mužů, přiblížila Mgr. Marcela Linková ze Sociologického ústavu AV ČR, koordinátorka Národního kontaktního centra Ženy a věda. Ukazuje se mimo jiné, že ženy často nedosahují tak vysokých úspěchů ve vědě a technologiích proto, že mají odlišné kariérní a životní dráhy než muži, a tyto dráhy jsou do značné míry určovány právě mateřstvím. Marcela Linková dodala: "...Druhý a velice důležitý aspekt, který zdůrazňujeme ve svém přístupu, je právě to, že věda je založena na maskulinních hodnotách, které jsou ovšem definovány jako objektivní a neutrální. Když se podíváme, na jakých hodnotách stojí věda: objektivita, odosobněný vědec, který zkoumá bez ohledu na sociokulturní rámec, tak si uvědomíme, že toto jsou vlastně hodnoty, které společnost tradičně spojuje s tím, jak definuje mužskost a fungování mužských hodnot ve společnosti."

Doktorka Annette Vogt z Německa, matematička, fyzička a historička vědy, konstatovala, že situace v Německu není nejlepší. Odkázala přitom na čísla na internetové stránce Bruselu a statistiky ze zemí EU za posledních 10–20 let i na porovnání se Spojenými státy americkými: "Když se podíváte na USA, tak je náš sen mít například 30 % profesorů ženy, protože v Německu je jich 5–10 %. Když se podíváte zpět do historie, můžete situaci v Německu pro ženy-badatelky porovnat s tzv. zlatými 20. léty: už tehdy 5 % profesorů tvořily ženy."

Margaret Rossiter, profesorka dějin vědy na Cornell University v Ithace v USA a šéfredaktorka ISIS, významného mezinárodního časopisu pro dějiny vědy, však upozornila: "Pro mladší ženy se situace změnila, ale pro starší zde skleněný strop platí – ty nemají 30 % profesur, mají asi těch 5 %. Situace je různá: například v biologii jsou podmínky pravděpodobně rovné, přibližně stejné, ovšem není tomu tak ve fyzice nebo technice."

V Maďarsku se podle doktorky Évy Vámos, ředitelky Národního muzea pro vědu a techniku v Budapešti, situace žen ve vědě rychle zlepšuje, na univerzitách studuje více žen než mužů, dokonce i budapešťská Technická univerzita má svou první děkanku. Dodává však: "Věda však není tou oblastí, kde se rozhoduje o budoucnosti a kde se vydělávají velké peníze. Bohužel v oblastech, kde se rozhoduje o budoucnosti – ekonomika a zejména politika – tam v Maďarsku žen mnoho není. Teď začínáme mít první ministryně ... a v posledních 12 letech jsme měli 8–12 % žen v parlamentu. Takže věda a technika, stejně jako pole výzkumu, jsou nyní stále otevřenější, ale pro ženy je obtížné ovlivňovat prostředky pro vědu a výzkum, protože nejsou tam, kde se rozhoduje..."

Podle Marcely Linkové se bohužel nepotvrzuje předpoklad, že až začnou ženy ve větším počtu studovat na vysokých školách a dosáhnou parity na prvním bakalářském stupni, že se to postupně projeví i na nejvyšších pozicích. To se nepotvrzuje ani ve střední a východní Evropě, ani v západní Evropě, ani v USA. "Takže je opravdu nutné brát v potaz, že tam existují určité vnitřní bariéry, které jsou inherentní ve vědecké struktuře, které zabraňují ženám prostupovat nahoru. Nejde skutečně jenom o mateřství. Protože když se podíváte třeba na čísla zde v Čechách, tak jsou fakulty, kde ženy skutečně dominují – dosahují třeba až 60% zastoupení na prvním bakalářském stupni – a nejhorší zlom přichází po dokončení magisterského studia a při rozhodování, jestli jít a pokračovat v PhD. nebo ne. A tam ta ztráta jak studentů, tak studentek je obrovská..."

Ida Stamhuis poukázala na jeden významný rozdíl mezi východní a západní Evropou: "...v západní Evropě ideál ženy – a možná to nebyl ideál žen, ale ideál společnosti – je, aby ženy byly doma, staraly se o děti a neměly kromě toho už žádné zaměstnání mimo domov. V Nizozemsku bylo dlouho malé procento pracujících žen, které měly také rodinu. Myslím, že to je velký rozdíl..."

Také Annette Vogt upozornila na oficiální pohled na roli žen a matek ve společnosti. "V západním světě stále existuje názor, že musíte být doma a starat se o děti – a jen když jste chudá, musíte jít do zaměstnání. Nikdo neříká, že je špatné, když v továrnách pracují ženy. Tento názor se bude týkat jen modelů o roli žen na vyšších úrovních. Ženy pracují ve většině zemí světa, ale jen na vyšší úrovni máte starou tradici, že přitom musíte být buď svobodná, nebo nemít děti. Případů žen, které jsou vdané, mají děti a jsou úspěšné ve své profesi, je velmi málo. A za druhé stále máme příliš málo institucí pro pomoc pracujícím ženám při péči o děti, systém mateřských školek apod. Když se podíváte na západní Evropu, je dobrým příkladem Francie. Ve Francii máte opravdu možnost pracovat a využívat mateřských školek a podobných zařízení. Přála bych si, aby zkušenosti z východoevropských zemí, kde bylo normální, že žena pracuje a má děti, a kde funguje systém mateřských školek, aby tyto pozitivní zkušenosti mohly hrát roli a mohly být transformovány do nové společnosti. Aby se stalo naprosto normálním mít děti a současně mít dobré zaměstnání, stoupat po profesionálním žebříčku, aby se nemuselo volit mezi kariérou a rodinou..."

Podle Soni Štrbáňové celková atmosféra ve společnosti souvisí i s tím, jak sdělovací prostředky motivují děti už odmalička. "Docela ráda sleduji pohádky, ať už v rádiu nebo v televizi. V naprosté většině v těchto pohádkách – kreslených – vystupují i zvířátka v roli mužské. Málokdy tam vidíte ženská zvířátka. I celá řada populárních večerníčkových postaviček a podobně jsou většinou chlapečkové... Dále například reklamy. Reklamy zobrazují ženy buď jako dlouhonohé krasavice nebo natočené semetriky, tchýně či skvělé mámy. To je můj prací prášek, ten vypere to a to... Zdá se to nepodstatné, ale je to velmi podstatné, což jsem poznala podle toho, že jedna moje vnučka ke mně přišla a řekla, že nechce být holkou, protože všechny důležité věci i v pohádkách dělají kluci...Takže já bych chtěla upozornit ještě na tento aspekt: kde se vlastně vytvářejí kořeny současné situace. A pak nepomůî legislativa, protože společnost takto přemýšlí."

Na tiskové konferenci zazněl i další argument, že totiž společnost v podstatě nehodnotí to, co považujeme za ženské a co považujeme za mužské, jako rovné, na stejné úrovni. Ovšem právě rozpor v hodnotách, jež společnost vyznává, představuje významný problém. Do budoucna lze situaci změnit, závisí to však na konkrétních podmínkách v každé zemi včetně jejích tradic, zvyklostí a hodnot.

JANA OLIVOVÁ