Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > září  > obsah

Projev předsedy Senátu ČR Petra Pitharta k zahájení Mezinárodní konference k 250. výročí narození J. Dobrovského

Obrázek k článku 

Kritický rozum a přitom vřelý vztah k probouzejícímu se národu – to jsou jen zdánlivě neslučitelné motivy, určující neobyčejný životní příběh velkého Josefa Dobrovského.

Překvapí u něj vskutku vyhrocená ambivalence: vědomě pokládá českou věc za neodvratně ztracenou, přitom se přehorlivě věnuje českým dějinám i jazyku. Jako odborník uplatňuje kritičnost až – jak se tehdy říkalo – sžíravou; za to ve svých občasných blouznivých vidinách sní o příští slávě Čechů a Slovanstva. Tak jako den a noc střídá se u něho rozum a cit, v němž možno spatřovat předzvěst toho naladění mysli, které vystřídá racionalistickou strohost osvícenství, totiž romantismus.

S českým romantismem v jeho pokleslé podobě se však na konci života ostře střetne a bude toto střetnutí, ve kterém nezvítězí, jedním z nejobdivuhodnějších českých příběhů odvahy a cti.

Libuši, soudící v "říze běloskvoucí", mající po boku nejen „svatocudnou vodu“, ale i „desky pravdodatné“ označí totiž Dobrovský bez zaváhání za podvrženou mazanici.

Ukřičeli ho však a nejen pro tu chvíli. Na příštích padesát let to byl on, kdo neměl pravdu. Kdyby však šlo o pravdu! O jazykové, paleografické, historické a jiné reálie! Kdyby šlo o neodolatelné city romantismu! Ve skutečnosti šlo o šikovně prokalkulované účelové podvody: původce jednoho z rukopisů kupříkladu neopomenul v hrdinném Jaroslavu ze Šternberka oslavit rod, jehož člen byl v současné době prezidentem Českého muzea.

Mnozí příslušníci jungmannovské generace neštítili se zraňovat Dobrovského "němectvím" jeho spisů, vyslovovali podezření o jeho nahrávání rakouské vládě a Němcům. Sugestivně se ptali, jaký že zájem jej asi vedl v postoji proti "Libušině soudu". Tak ale o půl století pokřikovali i na Masaryka a na některé další. Byl a bohužel to stále je osvědčený způsob zdejší polemiky: když si nevíš rady s názorem, který ti nevyhovuje, zeptej se hodně hlasitě, zda náhodou nevychází vstříc Němcům!

Nikoli tedy padělky samy, takových bylo v té době v Evropě víc, ale promyšlený a podlý způsob jejich obrany a především půlstoletá její úspěšnost, kdy už kdekdo věděl či tušil, že jde o podvod, ale kvůli dekoru se předstíralo jakoby nic dál, měly by nás dodnes znepokojovat. Ale právě proto máme být na koho hrdí: velikost Dobrovského jako zakladatele moderní, to jest kritické české vědy, bohemistiky a slavistiky, české historiografie, českého literárního dějepisu a srovnávací slovanské filologie, tato velikost na pozadí rádoby posvěceného pragmatického lhaní jen a jen vyniká.

Nejde jen o velikost vědce: u Dobrovského vždycky nejdříve a především jde o velikost člověka, který nebyl ochoten obětovat suverenitu kritického rozumu ničemu, ani vlastenectví v podobě účelové lehkověrnosti.

Dobrovského označovali za člověka bez citu, chladného racionalistu kosmopolitní učenecké akademické obce 18. století. Jak bylo tehdy snadné učinit z neúplatnosti, z požadavku mít na vše pevné a neotřesitelné důkazy lhostejnost k národu! Vždyť je to tolikrát přesně opačně: postavit se proti líbivé, lichotivé dobové lži či iluzi vyžaduje právě silný, totiž náročný vztah k národu, připravenost k oběti – třeba i v podobě zatracení a vyhnání z něho.

Je příznačné, že to byl až právě Masaryk, který se ve sporu nikoli o rukopisy, protože o ty šlo jen zástupně, ale ve směrodatném sporu o možnost lhát v zájmu národa postavil na místo, které zůstalo po Dobrovském. Oba kritičtí duchové, oba čelící převaze davu, který se může docela dobře skládat i z lidí formálně učených.

Odkazu Dobrovského rozumím takto: není skutečné vědy bez svobodné kritiky, které se nesmí postavit do cesty žádná autorita. A když se postaví, je třeba jí nedbat.

Toto je pak věda, nikoli jen shromažďování faktů. Věda je životní postoj implicite založený na morálce, protože sice většinou nevíme, co je pravda, ale často dokážeme rozpoznat omyl nebo dokonce lež. Teprve, když odmítneme výhodný omyl, výhodnou lež, začíná profesionalismus, začíná odbornost, vědecká polemika, zkrátka vědecký život. Jsem jako Čech hrdý na to, že jsme měli muže, jako byl Dobrovský. Ještě hrdější jsem, když se k němu hlásíme nejen slovy, ale i činy.