Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > září  > obsah

Pověst o "praotci Čechovi": první ústava prvních Čechů

Obrázek k článku 

Pověst o "praotci" Čechovi a jeho příchodu na Říp funguje v našem povědomí jako jakási pohádka, která ale svým způsobem odpovídá na otázku, odkud pocházíme, a tím také na další podstatnou otázku, kdo jsme. Tak fungovala taková podání vždy, u primitivních kmenů, ale i u pozdějších národů. Pokud nebyly k dispozici staré pověsti, kronikáři si je prostě vymýšleli. My tu svou také považujeme za výmysl, nejspíše učeného kronikáře Kosmy z počátku 12. století.

Kosmas vypráví o tom, jak se po stavbě babylonské věže a po potopě dostala do pusté české kotliny skupina divokých přírodních lidí, která postavila své bůžky u hory Říp a odtud pojmenovala zemi po svém stařešinovi Čechovi. Pozdější kronikář, česky rýmující Dalimil z počátku 14. stol., ale ví více: Čech bydlel v Chorvatsku, kde se dopustil vraždy, a byl proto vypovězen ze země. Shromáždil svých šest bratří a jejich čeleď a spolu s nimi se vypravil hledat nová sídla. Dále vše pokračuje jako u Kosmy. Tomu nemohli historikové uvěřit, protože věděli, že pravlast Slovanů byla na východě, někde na Ukrajině a ne na jihu. Buď to tedy považovali za Dalimilův výmysl, nebo se pokoušeli ono Chorvatsko neúspěšně hledat na východě, někde pod Karpatami. Jenže Dalimil si vyprávění vymyslet nemohl, historikové až dosud přehlíželi, že ještě předtím zaznamenal stejnou pověst autor tzv. Bavorské kroniky císařů a papežů z konce 13. stol. Podle něho uprchl Čech z "Uher", dorazil do "české doliny" a zanechal své jméno jak zemi, tak svému potomstvu. To je ale totéž co Dalimilovo Chorvatsko, protože Chorvatsko tehdy bylo součástí uherského království.

Dalimil zřejmě citoval nějakou skutečnou, vyprávěnou pověst, které ovšem ne docela dobře rozuměl. Tam kde Kosmas mluví o "penates", bůžcích nesených na zádech osadníků, kteří jim ukazovali cestu a jejichž postavení u Řípu zřejmě symbolizovalo usazení se v zemi, mluví Dalimil o obyčejných dětech. Penáti byli ve starém Římě obrazy předků. Slované je nazývali starým pěkným slovem "dědci" – předkové (ne otcové otců – dědové!). Kosmas je tedy přeložil do latiny správně. Staré pohanské dědky známe velmi dobře, kronikáři, kteří je viděli u polabských Slovanů, je (jako Kosmas) nazývali latinsky "penates". Chránili nejenom rodiny, ale celé kmeny. Jejich sošky (které Čechové nesli na zádech) známe i z archeologických nálezů. Dalimil ale pohanskému termínu už nerozuměl a divil, se proč by Čechové s sebou táhli své starce ("dědy, dědečky") na zádech. Vyložil si tedy "dědky" (diedky) jako "dietky", u kterých je takový způsob transportu přece přirozený.

To znamená, že nejenom Dalimil, ale už Kosmas znali ústně vyprávěnou pověst o příchodu Čechů odněkud z jihu. Kosmas jenom její úvodní část vynechal, protože podle ní vznikla spořádaná společnost u Čechů již jejich příchodem do země, kdežto podle Kosmy přece měla vzniknout nejprve zvolením soudce Kroka a definitivně povoláním prvního knížete Přemysla od pluhu. Že taková pověst existovala dávno před Kosmou, dosvědčuje – neočekávaně a zajisté překvapivě – analogická pověst, kterou zaznamenal byzantský císař Konstantin Porfyrogenetos v polovině 10. století. Ta sice nemluví o stěhování Čechů, nýbrž o stěhování Charvátů, jinak však je s pověstí českou vlastně totožná. Říká, že jakýsi Charvát byl nucen spolu se svými čtyřmi bratry a dvěma sestrami uprchnout z jakési země "za Bavorskem", tedy z Čech, do Chorvatska. Dvě sestry jsou jistě omyl, jmenují se Tuga a Buga, což jsou v tureckých jazycích (v tomto případě asi jazyku Avarů) mužská a ne ženská jména. Končí ovšem na a, což v řečtině označuje ženský rod. Řecký císař proto z Tugy a Bugy udělal ženy. Ve skutečnosti tedy máme sedm bratří v čele s Charvátem – stejně jako sedm bratří v čele s Čechem. Obrácen je pouze směr stěhování, z Čech do Charvátska místo z Charvátska do Čech. Je vyloučeno, že by v Čechách tuto pověst v Kosmově době znali, v Charvátsku samotném pověst o svém původu tehdy již lidé zapomněli. Obě pověsti musely vzniknout kdysi dávno, za okolností, které si dnes již můžeme sotva představit. V každém případě byly zřejmě současné, což znamená, že česká pověst existovala již dlouho před rokem 950, kdy Konstantin zaznamenal pověst chorvatskou.

Můžeme si to ověřit i jinak. Již někdy ve druhé polovině 10. století dal na samotném vrcholku Řípu některý z knížat vystavět kostel. Bylo to v době, kdy panovník stavěl kostely výhradně na svých hradech, aby zde z nich učinil centra christianizace. Rotunda na Řípu žádný takový a vlastně vůbec žádný praktický význam mít nemohla. Její význam byl pouze symbolický, měla posvětit místo, odkud kdysi vzali Čechové zemi do vlastnictví, a snad také zabránit nějakým pohanským praktikám, které se tu odbývaly. V roce 1126 ji dal kníže Soběslav I. přestavět a slavnostně vysvětit. Oslavil tak symbolicky své slavné vítězství nad císařem Lotharem v bitvě u Chlumce. Přihlásil se na Řípu, ve starém středu české země, k dědictví Čecha a jeho bratří.

Je ale možno jít ještě hlouběji než do 10. století. Podíváme-li se na mapu osídlení Čech v 6. až 8. století, zjistíme, že Říp se nalézá přesně v jejím geometrickém středu. Vezmeme-li mapu osídlení pro 9.–11. století, kdy už jsou osídleny mnohem větší oblasti Čech, najdeme geometrický střed obydlené části Čech nedaleko Prahy, přibližně u Ládví. To znamená, že Říp byl středem Čech pouze na samotném počátku, v době, kdy sem Slované přišli. Zaujetí země z jejího středu na Řípu bylo tedy možné jen v této době, k ní se také vztahuje pověst.

Není samozřejmě jisté, že si lidé tehdy vskutku uvědomovali, že Říp je fyzickým a ne pouze symbolickým středem jejich země, jisté ale je, že hora byla vždy výjimečná a "posvátná". Její jméno je indoevropské a pochází tedy nejméně z doby bronzové. Znamená prostě "Hora", hora tak známá, že vlastně ani zvláštní jméno nepotřebuje. Když Slované přišli do Čech, přejali od zde sídlících Germánů jména mnoha řek a říček, ale jen jediné hory – právě Řípu. Hora byla "lysá" (zalesněna byla teprve v 19. století) a už proto tajemná a zvláštní. Lysé hory byly pro lid místy sletů čarodějnic, byly to "svaté" hory, původně místa pohanského kultu jako třeba hora Śleza, střed Slezska, kde se v 10. stol. konaly pohanské obřady. Byly to "středy země", místa, kudy procházela osa světa rozděleného na tři sféry, nebe, země a podzemí a dále na čtyři světové strany. Celek světa se tak skládal ze sedmi částí. Symbolické číslo sedm se ne náhodou opakuje v naší pověsti v počtu bratří. U Slovanů dokonce nacházíme častěji kmeny, které se nazývaly "Sedm rodů". Nebylo to proto, že byly složeny ze sedmi částí, jméno znamenalo prostě "Všechny rody", tak jako původní jméno Švábů, Alemané, znamenalo "alle Männer" – "Všichni muži". Sedm bratří Čechů mělo vyjádřit, že jde o "všechny" Čechy. Pověst říkala, že všichni společně přišli do středu země a tím, že zde postavili své "dědky" přinesené z původní vlasti, vykonali rituál zaujetí země. Takové obřady vlastně symbolicky opakovaly stvoření světa z jeho středu, měnily pustinu v zemi vhodnou k obývání lidmi. Zároveň to byly "právní" akty, jejichž prostřednictvím se země stávala vlastnictvím nových osadníků. Toto vlastnictví bylo jednotné a nepodílné mezi všemi ("sedmi") účastníky aktu, všichni měli na zemi stejné a rovné právo.

To je smysl mýtu. Ten samozřejmě nebyl historií, nevyprávěl o skutečném zaujetí země, přesto však nějak na historickou skutečnost reagoval. Historikům vždy vadilo tvrzení, že Čechové přišli z jihu. To ale netvrdila jenom Dalimilova pověst, říkala to další tradice, vyprávění vzniklé asi v 11. století v Čechách a převzaté pak do ruského Nestorova letopisu. Píše se v něm, že Slované původně seděli na Dunaji, odkud se pak rozešli všemi směry, usadili se ve svých současných sídlech a "dali si jméno", tj. ustavili se jako nové kmeny. To se ale nevztahuje na "pravlast" Slovanů a jejich první stěhování z ní, jedná se o "druhou pravlast", která skutečně ležela na Dunaji v Panonii (západním Maďarsku). Veliké slovanské stěhování z Ukrajiny začalo v prvních desetiletích 6. stol. a k nám dorazila tato vlna osadníků brzy po r. 530. Za nimi ale následovala další vlna Slovanů. Z východu je přivedli r. 568 Avaři obsazující Karpatskou kotlinu. Avarům sloužili tito Slované jako pomocná vojska. Usadili se v Panonii, zde jim však začalo být brzy těsno a snažili se najít si další sídla. "Rozstěhovávali" se z Panonie, "od Dunaje" všemi směry. Stěhování nakonec ve 20tých letech 7. stol. vyústilo v povstání proti Avarům vedené Sámem, jemuž se podřídila většina kmenů vzniklých v nových sídlech, tedy i v Čechách. Tuto "druhou vlnu" slovanských osadníků zjišťuje spolehlivě i archeologie právě někdy v Sámově době.

Noví osadníci, představující sami pestrou směs nejrůznějších kmenů v Panonii, se nepokusili podmanit si ty Slovany, kteří v Čechách žili už od r. 530. Naopak, v neposlední řadě proto, že všichni byli stejně ohrožováni Avary, dohodli se a utvořili všichni spolu nový kmen, jemuž dali jméno Čechů. A o tom vypráví pověst: všichni spolu, "všichni sedmi", jsme bratři, všem nám rovně a nepodílně patří česká země, kterou jsme vzali společně do vlastnictví v jejím středu na Řípu.

Mýtus je tak vlastně první ústavou prvních Čechů. Není historií, "praotec" Čech neexistoval, existovala ale vůle "býti spolu", která je základem každé ústavy. A to je historický fakt prvního řádu – platný kdysi i dnes.

DUŠAN TŘEŠTÍK,
Historický ústav AV ČR