Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > září  > obsah

Josef Krása (9. 8. 1933–20. 2. 1985)

Obrázek k článku 

Akademie věd České republiky udělila v dubnu letošního roku oborovou medaili Františka Palackého Josefu Krásovi in memoriam.

Jeden z nejvýznamnějších českých historiků a teoretiků umění by letos v srpnu oslavil své sedmdesáté narozeniny. Narozen 9. 8. 1933 v Čáslavi, zemřel předčasně 20. 2. 1985, nedočkav se příznivých politických změn, které by mu teprve byly umožnily rozvinout své veškeré vědecké a zejména i organizační schopnosti, které by byly bývaly po r. 1989 pro naši vědu tak žádoucí. Od r. 1957 až do své smrti pracoval v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Jako vědecký tajemník ústavu, vedoucí redaktor časopisu Umění, člen vědeckého kolegia věd o umění ČSAV, mezinárodního komitétu CIHA a řady dalších vědeckých a redakčních rad se zasloužil zásadním způsobem o zachování a rozvoj oboru v letech normalizace a o udržení, a to je třeba zvláště zdůraznit, i jeho morálního profilu. Nejen že neustoupil nikdy ideologickému nátlaku ve vlastní vědecké práci, ale podařilo se mu – při jeho hluboké odpovědnosti za obor – udržet v Ústavu kvalitní kolegy, kteří by jinak neměli možnost odborného uplatnění. A i těm, které se mu – z politických důvodů – nepodařilo udržet nebo do Ústavu získat, dodával odvahu oceněním a podporou, s níž jim umožňoval alespoň publikovat v základním oborovém časopise Umění, jehož byl redaktorem.

V odborné specializaci se Josef Krása zaměřil na umění středověku. Byla to pro něj šťastná volba, neboť zde měl ještě v padesátých letech, kdy studoval dějiny umění na pražské Filozofické fakultě Karlovy univerzity, možnost být žákem erudovaných profesorů Jana Květa a Jaroslava Pešiny, jejichž hluboké znalosti a široký metodologický přístup, byť omezené dobou, dokázal plně využít. I když disertační práci napsal na téma renesančních nástěnných maleb ve Svatováclavské kapli pražské katedrály – studie byla publikována v r. 1961 v Umění – ponořil se v následujících letech hlouběji do studia umění doby starší, zejména malířství středověku od 13. do 16. stol. Přestože nikdy zcela neopustil pole nástěnné malby (viz m. j. jeho spolupráci na „oxfordském“ vydání Středověké nástěnné malby v Čechách a na Moravě 1300–1378 v roce 1968, publikaci o středověkých nástěnných malbách na Slovensku z r. 1978 a stať o nástěnných malbách 13. stol. v Čechách v Umění doby posledních Přemyslovců z r. 1982), těžištěm jeho materiálově i metodicky přínosného díla jsou především práce o knižní malbě, jimiž získal mezinárodní renomé. Po několika dílčích studiích nabyla proslulosti zejména jeho knižní monografie Iluminované rukopisy Václava IV., vydaná v letech 1971 a znovu 1974, kdy vyšla i v německé mutaci. Tato publikace zůstává jedním ze základních textů nejen ke knižní malbě, ale i veškerému českému umění a kultuře kolem r. 1400. Řada Krásových drobnějších studií byla uveřejněna v odborných časopisech, katalozích a sbornících, mnohé z nich v zahraničních, v Čechách tehdy – a bohužel někdy dosud – těžko dostupných. Za všechny jmenujme alespoň statě v obsáhlém pětidílném katalogu výstavy Die Parler und die schöne Stil, pořádané v Kolíně nad Rýnem v r. 1978. Výbor z těchto prací byl proto v českém jazyce publikován alespoň posmrtně v r. 1990 v objemném svazku České iluminované rukopisy 13.–16.století.

V posledních letech se v Krásově díle rýsovaly dvě sféry zájmu: první bylo umění doby posledních Přemyslovců a jeho úloha při formování českého vrcholně středověkého malířství, druhým pozoruhodný a téměř netknutý soubor středověkých iluminovaných rukopisů cizího původu v českých sbírkách: z rozsáhlého materiálu, který měl shromážděn ve své fototéce (viz článek Z. Všetečkové v Umění 1990) stačil však publikovat jen zlomek.

S rostoucí zkušeností s obrazovým materiálem se neprohlubovalo jen Krásovo znalectví, ale zejména i šíře metodického přístupu. Jeho vlastní potřeba širší kulturně-historické orientace, neomezující se pouze na slohově kritickou analýzu, nalezla v posledních letech oporu zejména v díle E. H. Gombricha. Edici českého vydání alespoň jednoho z jeho děl, kterou se podařilo prosadit v nakladatelství Odeon, doprovodil zasvěceným slovem. Z Gombrichových názorů oceňoval zejména snahu o obnovení dějin kultury v nejširším smyslu.

Ke Krásovým pozoruhodným vlastnostem patřila zdrženlivost při vyslovování jednoznačných soudů, tolerance i upřímný zájem o odlišné názory a interpretace. Teprve postupně se ukazuje, že jeho často nenápadné poukazy na možnost i odlišných výkladů ukazovaly vesměs správným směrem. Jeho předčasně uzavřené dílo směřovalo, při zachování přísně odborného přístupu, k humanistické šíři, kulturní mnohostrannosti a hluboké morální odpovědnosti.

Je jednou z tragédií našeho oboru, že Josefu Krásovi, přísně spravedlivému a objektivnímu člověku, s otevřeností i k odlišným metodám a přístupům, než sám zastával, nebylo dáno podílet se na výchově mladých kolegů na Karlově univerzitě. Tím více jej oceňují ti, kterým se dostalo možnosti pracovat, byť i jen přechodně, po jeho boku.

HANA HLAVÁČKOVÁ,
Ústav dějin umění AV ČR