Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > červenec  > obsah

Motýli aneb Slova ráje

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

V květnu letošního roku připravila redakce časopisu Živa spolu s Nadací Živa výstavu fotografií Rudolfa Hrabáka Motýli v barvách. Snímky, či spíše obrazy motýlů, vzbudily zaslouženou pozornost a potěšily návštěvníky knihkupectví Academia ve Wiehlově domě na Václavském náměstí v Praze stejně jako hosty kavárny. Profesor Rudolf Hrabák z VFU Brno, biolog, který se fotografování věnuje téměř padesát let, se na motýly zaměřil s vědomím, že v odborné fotografii lze dosáhnout úspěchu jen specializací. Dlouholetou a systematickou činností nafotografoval přes 800 druhů středoevropských motýlů, shromáždil více než 13 000 černobílých negativů a 20 000 barevných diapozitivů, které užívá při přednáškách nebo jako tiskové předlohy. Fotografie autora jsou publikovány v přírodovědných knihách i na stránkách časopisů Živa, Vesmír, Věda a život aj. Obdiv a vděčnost, který soubor snímků vyvolal u návštěvníků výstavy, chce vyslovit i následující text.

V letním žáru, z něhož není úniku, je den bolestí, která se už nerozpomíná na nic, co by vonělo, tišilo žízeň, hojilo vzpomínku na čas zahrady. Není utišení té bolesti a ztráty, nic není, co by uvolnilo sevření, jímž je strach, že jsi navždy pozbyl zdroje života.

Jak otevřít kámen, aby znovu vytryskl pramen, rozlila se radost, dech mohl proudit a nést smích, probudit zpěv?

A tu, v nejztracenější chvíli, jako vždycky, je-li člověk na konci sil, přeletí vánek. Má pro tebe poselství. Přijmeš-li je a uděláš poslední krok, který ti zbývá a o němž nevíš, ani kam vede, ani jak ho udělat, uvidíš strážce brány, který už na tebe čeká a pomůže ti vstoupit a jít dál.

Kde to jsem?
Voní louky a mechem porostlé kamení na dně potoka, kůra stromů se třpytí pryskyřicí, paseky si hrají s jahůdkami, je ptačí zpěv, je chvíle zrání, je pěšinka běžící ke studánce pod svahem.

Smíš utišit žízeň, oči smíš nasytit krásou dne a bosýma nohama smíš okusit zem, zatímco nad hlavou dýchají obláčky modro nebe a z neznáma přilétá motýl.

Je ráj, je domov, je to dávné, odkud jsi přišel a kam toužíš dojít, ano, já se tam vrátím, odpovídáš, a naproti tvé touze letí motýl. Důvěřivě usedá do odpočinku tvé ruky, dotýká se kůže, saje pot nebo něco vzácnějšího, co ani netušíš, že máš. Nepolekán, nevolán, neočekáván něžně nese vzkaz pradomova, kde vše žije v míru, voda, slunce, stromy, člověk i motýli.

Důvěřivým sáním ti dává najevo svoje přátelství. Na chvíli zakoušíš hebkost jeho křídel i tajemství třpytu, jímž je něžný pel. Prožíváš spolubytí ticha a znění míst, odkud motýl přichází. Zdá se, že zkoumá, co našel, a váhá, jestli si jeho přízeň zasloužíš. Ne, neodlétá. V ohrožení, kterým se ti vydává, a v kráse, která nemá obdoby, ti předává poselství oblasti, kde všechno teprve dostává myšlenkou stvořitelské vůle podobu a proniknuto dechem života míří dál, i k nám..

Proč?
Mohu vyslovit proč, když potkám motýla? Otázka se rozplývá a zbývá úžas, proud radosti. Na světě je se mnou motýl, mnoho motýlů, každý jako vzkaz, který přijímám a který mě ponouká: no tak, vzpomeň si, kdo řídí let motýlů? Kde se vzala ta jasně červená uprostřed křídel? Kdo vedl ruku, která malovala a dokonale vykroužila jejich linii? Kdo umístil z obou stran hlavy oko, tak vážně a zvědavě hledící přímo na tebe? Kdo položil nad oči tykadla, která rozeznají na dálku víc, než ty rozeznáš?

Kdo opatřil tkanivo blanitých křídel chmýřím jemnějším než nejjemnější vlákna trav a kdo místo kruhu položil na hnědou plochu křídla bělostnou ostruhu? Kdo daroval strakáči březovému tykadla podobná vířícímu hřebínku a kdo babočce, v dětských hrách a snech zářící jako paví oko, svěřil barvy radosti, jásavě rudou, modrou, žlutou? Kdo určil, že srpokřídlec lipový ponese královský plášť, utkaný z mnoha tónin velbloudí srsti, navíc zdobený perličkami nad obrubou z třásní?

Kdo dal lišaji révovému něžnost jeho růžového zbarvení, hebkost tělíčka a úměrnost křídel, která mohla lidem vnuknout touhu létat, ale i myšlenku, jak vypočítat nemožné a učinit je možným? Kdo zejkovce podzimního rozzářil pro konec léta předzvěstí podzimu, světlem slunce, které se už vzdaluje od naší planety a zanechává po sobě otisky, kde se dá, aby život uchoval sílu i na dobu zimy?

Kdo svěřil vřetence tužebníkové v jejím smutku karmínové poselství, s nímž poletí, kam poletí, až přijde čas a bodlák, na kterém potká zlatohlávka, ji potěší a nasytí?

A kdo půjčil bílou pro svatební šaty otakárkovi, který přichází na svět v lístcích trnkových keřů, zatímco na druhém konci světa martináč, jihoamerický zázrak, rozpíná sytě růžová křídla jako červánky skropené mořské vlnění?

Motýli!
Slova ráje?
Řeč, kterou smíme číst, abychom nezapomněli?
Živé doteky něžnosti, abychom nezhořkli v kamenitém světě?
Poselství zahrady, jejímž dechem žijeme, z níž jsme vyšli a kterou hledáme, podle Písem zahrady Eden položené na východ, podle posledních antropologických výzkumů zahrady někde v Etiopii, kdo ví?

Spolehlivým znamením, že někde ta zahrada je, jsou nám motýli..

A strážcem brány, který mi otevřel motýlí cestu, je pan profesor Rudolf Hrabák, emeritní profesor VFU v Brně, vědec, fotograf, duchem básník a srdcem, ač jsme se nikdy neviděli, zcela jistě šťastný člověk.

Sylva Daníčková