Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > červenec  > obsah

Josef Hlávka jako mecenáš

Obrázek k článku 

"Dne 8. června tohoto roku odevzdal dárce, jenž přál si, aby jméno jeho zůstalo utajeno, v ruce nejvyššího maršálka Království českého sumu dvou set tisíc zlatých rakouské měny v úpisech jednotné renty papírové s věnovací listinou, "informoval 19. září 1888 zemský výbor poslance českého zemského sněmu. Tyto peníze byly určeny na "založení akademie pro českou vědu, literaturu a umění v Praze. Úkolem jejím by bylo, aby sloučíc všechny vynikající síly všelikých oborů duševního tvoření v národě českém, zdárně působila na rozvoj naukový i umělecký a uchránila všecku bohatou duševní činnost v národě tom jakéhokoliv škodného poblouznění neb roztříštění. Vše to na prospěch země a říše, pro něž každý nový pokrok národa českého na dráze osvěty jest novým hmotným pramenem moci, síly a slávy. "

Existence tohoto velkorysého daru urychlila horečná jednání, která posléze vyvrcholila v založení České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění (pozdější České akademie věd a umění), jež slavnostně zahájila svou činnost 18. května 1891. "Neznámý dárce" (anonymita daru byla pouhou politickou hrou, protože všichni dobře věděli, o koho se jedná) byl nejen spokojen, ale stal se dokonce i prvním prezidentem a autokratickým vládcem nově vzniklé akademie. Nebyl jím nikdo jiný než Josef Hlávka (1831-1908), známý český mecenáš, proslulý řadou svých dalších donací ve prospěch Karlovy univerzity, českých studentů a tehdejší vzdělanosti vůbec.

Základem pro společenský vzestup Josefa Hlávky se stalo jeho nadání v oboru, který si zvolil za své celoživotní poslání, a to v architektuře, i jeho zodpovědnost a profesionalita jakožto stavitele. Patřičné vzdělání získal v letech 1851-1854 na Akademii výtvarných umění ve Vídni a prohloubil je během svých pozdějších zahraničních cest po jižní a západní Evropě. V roce 1860 si založil samostatnou firmu a záhy se propracoval k již tehdy nejlukrativnějšímu typu zakázek, totiž ke státním objednávkám na výstavbu velkých komplexů. V letech 1861-1869 se tak stal jedním ze stavitelů vídeňské Opery a ve stejné době vypracoval projekt a vystavěl areál sídla pravoslavného metropolity v Černovcích, v této poslední velké kulturní výspě na východě rakousko-uherské monarchie. Postavil i dodnes fungující Zemskou porodnici v Praze a desítky dalších domů v Praze, ve Vídni i v dalších městech, podílel se na stavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě, renovaci Vlašského dvora a chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře i obnově pražského Karlova mostu poškozeného tzv. stoletou vodou v roce 1890.

Společně s tím, jak rostla jeho sláva, posiloval se i jeho politický vliv jakožto jednoho z významných reprezentantů staročeské politiky. V roce 1883 se stal poslancem říšské rady (tj. tehdejšího celorakouského parlamentu) a o rok později českého zemského sněmu, který se pro něj stal vhodným kolbištěm při jeho zasahování do českých politických i kulturních poměrů. V roce 1891 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny.

Intenzivní pracovní vypětí se u Hlávky projevilo mimo jiné i ochrnutím dolních končetin, které jej v letech 1869-1880 dočasně vyřadilo z jeho stavitelské profese. Přesto se domohl dosti značného majetku. Patřily mu nejen četné domy v Praze (zejména komplex mezi dnešní Vodičkovou a Jungmannovou ulicí) a ve Vídni, ale u svých rodných Přeštic si zakoupil velkostatek Lužany i s tamním zámkem (v pozadí této koupě byl i politický kalkul: šlo o posílení staročeských pozic ve velkostatkářské volební kurii), poměrně značné byly i finanční fondy, které měl k dispozici. Byl sice dvakrát spokojeně ženatý (v roce 1862 se oženil se svou studentskou láskou Marií Čermákovou a čtyři roky po její smrti v roce 1886 s hudebně nadanou Zdeňkou Havelkovou), ale zůstával bezdětný. V úvahách o využití svého bohatství proto nekalkuloval s myšlenkou na založení rodového impéria, ale snažil se je využít k posílení české kulturní svébytnosti, a to podle svých i na tehdejší dobu již poměrně konzervativních představ.

Zde nás maně napadne paralela s jiným bezdětným mecenášem hlávkovy doby, švédským průmyslníkem a vynálezcem Alfrédem Nobelem (1833-1896), jehož jeho kosmopolitní zaměření ovšem dovedlo k duchovním investicím manifestačně překračujícím národní zájmy a omezení. Josef Hlávka však i jako mecenáš zůstával synem svého národa. Chtěl sehrát důležitou roli při jeho tehdejší emancipaci, a to se mu i podařilo.

Antonín Kostlán,
Výzkumné centrum pro dějiny vědy,
společné pracoviště ÚSD AV ČR a UK