Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > červen  > obsah

Voda jako znamení aneb O povodních /3

 

 Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

 

Když ředitel závodu Dolní Vltava Ing. Pavel Uher nastupoval v roce 1991 do podniku, který hospodaří s tím vším, co patří k životu řeky, uložené nejhlouběji v dějinách i ve vědomí této země, dostal otázku: \"V čem vidíš největší problém? \" \"Ničeho se nebojím tak jako povodně.., \" zněla odpověď. Jako by tušil, že je za dveřmi, že když sto let nebyla, musí přijít. A ona přišla. Co se vlastně stalo?

Stručně řečeno, hodně pršelo. To byl základ všeho. Srážky, které nemají v historii země obdoby. Navíc příroda chtěla, aby se dvě špičky povodně setkaly.

 

Když jsme jako vodohospodáři spolu s městem uvažovali jak chránit Prahu, dohodli jsme se, že to bude na dosud nejvyšší dosaženou a historicky doloženou povodeň, což byla ta z roku 1890. A přidali jsme určitou rezervu navíc. Povodeň z roku 1890 byla velmi dobře dokumentována i z hlediska příčin vzniku: jsou tu záznamy o srážkách, výsledky měření na přítocích, na budějovické pánvi, na Lužnici, Otavě, Sázavě, Berounce, takže bylo možno dělat potřebné analýzy. Nestály sice přehrady, ale ty jsme do výpočtů zakomponovali. Tak jsme měli představu, jak by Praha při podobné povodni vypadala, ovšem ne Praha roku 1890, ale Praha dnešní.

Hodnota stoleté povodně je 3700 metrů krychlových za vteřinu, my se rozhodli, že budeme město chránit na 4000 metrů krychlových za vteřinu, to je více než na stoletou ochranu nejvyšší doložené povodně. Na její průtok 4030 kubíků byla zaměřena protipovodňová opatření.

Bylo určeno sedm etap, volených tak, aby každá přinesla co nejvíc užitku s co nejmenším nákladem. Etapa "0" - Modřany, pravý břeh Vltavy až po most Inteligence - měla ochranu z osmdesátých let, kdy se tu stavěla tramvajová rychlodráha Komořany-Modřany. Už tenkrát se na povodí Vltavy prosadilo, že val sloužící pro rychlodráhu bude fungovat jako ochranná hráz. Proto etapa "0". Etapou "1" se stalo Staré Město, kde byly použity mobilní hradící prvky. Protipovodňová opatření tady stála asi 80 milionů a chránila velké území. Naproti tomu etapa "2", levá strana řeky s Kampou, Klárovem a Strakovkou, kde byly chráněny velké historické hodnoty, přinesla už náklady okolo 200 milionů korun, při tom se chránilo menší území. Těmito a dalšími ochrannými hrazeními mělo být chráněno celé město. Začali jsme s etapou "1", Staré Město-Josefov, a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Dostali jsme se do zpoždění..

Co to znamená, když se hovoří o souběhu dvou povodňových vln?

Praha leží pod soutokem tří řek, Vltavy, Sázavy a Berounky. Povodeň, která přišla a jejíž prapůvodní příčinou byly srážky, vznikla jako souběh povodní na těchto řekách. Srážky zasáhly nejvíce jižní a západní Čechy, méně už Čechy východní, takže Sázavou teklo poměrně málo vody. Sázava se chová stejně jako Berounka, nemá po celé délce svého toku žádné přehrady nebo nádrže, které by mohly účinky povodně snížit. Co spadne na Brdy a západní Čechy, přiteče Berounkou dolů bez možnosti jakéhokoli ovlivnění. To platí i pro Sázavu. Lepší situace je na Vltavě, kde mají nádrže Vltavské kaskády od Lipna přes Orlík, Slapy, Štěchovice a Vrané určité retenční schopnosti, jak účinky povodně snížit.

Jako vodohospodáři jsme samozřejmě věděli, že kaskáda má významný vliv při povodních menších, tak dvaceti- pětadvacetiletých, s četností výskytu čtyřikrát za století. Jakmile přicházejí větší povodně, efekt akumulace se snižuje. Čím je povodeň větší, tím je efekt snížení účinku povodně menší.

I v těžké situaci povodně v srpnu 2002 obstála Vltavská kaskáda velice dobře. Máme matematicky doloženo, že snížila - a to především přehrada Orlík - kulminaci povodně ze 3900 kubíků na 3000, tedy o tisíc kubíků, o čtvrtinu. To je první efekt. Za druhé, Vltavská kaskáda zpozdila povodeň nejméně o 24 hodiny a těchto 24 hodin nám velmi pomohlo v území pod kaskádou, od Štěchovic přes Prahu až do Mělníka, protože oddálení vrcholového okamžiku povodně umožnilo dělat protipovodňová opatření: odklidit lodě z řek, postavit protipovodňové bariéry, evakuovat lidi z území, které se nedalo jinak ochránit. Kladný dopad Vltavské kaskády se tedy projevil, ale povodeň mohl jen zmírnit.

Jak jsem řekl, příroda chtěla, aby se dvě špičky povodně potkaly. S posunem několika hodin přišel maximální průtok v Berounce okolo poledne 14. srpna do soutoku s Vltavou. Právě v té době teklo ve Vltavě nejvíce vody. Z přehrady Orlík se valilo 3000 kubíků vody, něco přišlo z povodí, takže ve Vltavě bylo po soutoku se Sázavou a Berounkou 5200 kubíků vody, které tekly do Prahy. Tento stav trval celý den, odtok z Vltavy už nebylo možno nijak ovlivnit. Přehrady svou retenční schopností jen snížily kulminaci, maximální hodnotu. Zastavit ji nemohly.

Souběh obou povodní byl nevyhnutelný, nebylo v silách Povodí Vltavy mu zabránit. Na Vltavě byla situace vyhodnocena jako více než tisíciletá voda, na Berunce jako dvěstěpadesátiletá voda a po součtu obou v Praze ukazoval výsledek na pětisetletou povodeň. Naštěstí byla na Starém Městě na zátarasech rezerva na stoletou vodu a ta se ukázala jako dostatečná.

Panovaly určité pochyby o obsluze přehrad. Byla v pořádku?

Obsluha přehrad byla perfektní. Na přehradách co mělo fungovat, fungovalo, co se mělo zavřít, se zavřelo, co se mělo otevřít, se otevřelo. Kdyby nebyla obsluha přehrad perfektní, byla by nastala tragédie. Lidé pracovali nad hranice svých možností. Nemohou si tu dělat, co chtějí, musejí dodržovat předpisy. Navíc jsou kontrolováni centrálním dispečinkem, který je z Prahy řídí. Otevři to! Zavři to! Udělals' to? Musím hned hlásit, že jsem příkaz vykonal. Nebyla tu žádná svévolná nekoordinovaná činnost jednotlivců…

Právě čteme o dalších záplavách, tentokrát v Argentině. Do jaké míry můžeme u těchto katastrof hovořit o narušeném zemském klimatu?

Na to jsou odborníci klimatologové. Já jim příliš nevěřím, jedni tvrdí, že nastalo globální oteplování, druzí tvrdí, že globální ochlazování, při tom všichni vidí příčinu současného stavu v tomtéž. Nikdo ale nedoložil, že je to tak či onak. Myslím si, že obecně spěje klima k vyrovnání a stabilitě. Jestli u nás sto let více nepršelo a nebyly velké vody, tak měla příroda samozřejmě snahu to vyrovnat. V 19. století bylo pět velkých povodní, roku 1824, 1845, 1862, 1872 a 1890. A to jsou jen ty s množstvím vody přes 3000 kubíků za vteřinu.

Od roku 1890 u nás velká voda nebyla, proto jsme tak bubnovali na poplach. V roce 1990 uspořádali vodohospodáři na Novotného lávce ke 100. výročí velké vody konferenci. Natočili jsme propagační filmy, lidi probuďte se, už sto let nebyla v Praze velká voda! Ale lidé jsou nepoučitelní, pokud nemají vodu za zády, nevěří…

Určité námitky padaly také na hlavy krizových štábů. Byl jejich kontakt na dnešní technické možnosti dostatečný?

Myslím, že kontakt fungoval, já sám jsem byl členem dvou štábů a vím, že dobře spolupracovaly. Mohu ukázat e-maily od kolegů ze Švýcarska, z USA a z Německa, kteří nám blahopřáli, že nevznikla panika, že nikdo nezahynul. Dělá se aféra z toho, že se utopil slon a lachtan. Co je slon proti jedné babičce z Karlína? Kdyby krizové štáby selhaly, tak by se povodeň nepřehnala, aniž by někdo přišel o život. To nemá obdoby. Když povodeň vtrhla do Drážďan, bylo tam okamžitě devět mrtvých. A Němci jsou preciznější než my.

Samozřejmě, všechno se dělo poprvé, lidé byli vystaveni ohromné zkoušce, nikdo něco podobného ještě nezažil. Vodohospodáři si alespoň dovedli představit, kam až může voda jít a co může udělat, ostatní ne. Jistě se děly chyby, vyvozujeme z nich závěry. Je třeba zlepšit informovanost, rychlost přenosu informací. Budeme znovu zřizovat pevné informační vodočty-limnigrafy, například u Karlova mostu, na železničním mostě, na Františku, na Výtoni. Odhadnout, kde je voda, kdy a kam půjde dál, jak bude stoupat, jak bude klesat a jak rychle se všecko bude dít, to veřejnost zajímá. Vytýkat panu primátorovi, že byl příliš velký optimista, je hloupost. Šlo o strategii. Všichni jsme se báli, že nastane panika, že se lidí zmocní hrůza lepší je, když se postupně připraví evakuace. Nikdo nezahynul, to je nejlepší důkaz, že se situaci podařilo zvládnout. Karlín byl vystěhován v 9 hodin dopoledne a voda tam přišla odpoledne ve 3 hodiny. Dnes nám mnozí vyčítají, proč jste nás tam nenechali do jedné? Ale my věděli, že tam ten den povodeň přijde! Jenže v kolik, to jsme netušili, na hodinu, na minutu jsme to říci nemohli. Když hodíte v Berouně do vody láhev, doplave do Prahy za šest hodin. Při povodni jí cesta trvá dvanáct hodin, jak jsme zjistili až po povodni. Pohyb je pomalejší, protože se cestou plní území, kam se voda rozlévala a tím se tok vody zpomaluje…

Povodeň se přehnala - a nikdo ještě nezhodnotil to pozitivní. Nikdo nezhodnotil, že nespadl Karlův most, i to byl ohromný úspěch. Jezdily po něm dva veliké bagry, neustále čistily řeku a činily ji průtočnou, aby se nestalo co v minulých staletích, kdy most pobořily naplaveniny, které řeka přinesla. Povodeň loni v srpnu byla o 20 % větší než ty minulé, ale most zůstal stát. Nikdo se nad tím nepozastavil, každému to přijde normální.

Možná Vám udělá radost, že jsme šťastné přežití mostů, včetně Karlova, připomněli v minulém Akademickém bulletinu. Ale je pravda, že jsme nepoděkovali. To ještě napravím. Zbývá jedna důležitá otázka. Ohradí-li se Praha proti velké vodě podle návrhu sedmi etap, které byly navrženy už před povodní a jejichž program byl po povodni revidován, kam se pak rozlije voda, která Prahou jen proletí?

Ideální pro povodeň je, když se může rozlít. Jednak se zpozdí, jednak se sníží její maximální hodnota. Ale zase nadělá škody. Druhý extrém je řeku sevřít a vodu poslat dál. To má ten efekt, že se vše urychlí, voda přijde dřív a s větší razancí do místa rozlivu, nesníží se maximum.

Podle mého názoru je třeba kombinovat obojí. Před desítkami let měli podobné starosti Němci na řece Rýn. Zjistili, že není ideální všecko zahrázovat, že je dobře, když se voda v území, kam dorazila, trochu zdrží. Pro nás je to dnes velké dilema. Všichni víme, že se povodeň musí někde rozlít, ale všichni také chceme svůj majetek chránit. Jenže něco se zaplavit musí. Má to být Kampa? Staroměstské náměstí? To musíme rozhodnout. Je tedy protipovodňová ochrana spíše záležitost politická než technická. My umíme obojí: zvládnout povodeň tím i tím způsobem. Jen je obtížné najít optimální řešení. Metoda "cost and benefit - náklady a užitky" říká, tady mám náklady, tady mám efekty, musím balancovat, někde je optimum.

Hledání optima je jedna věc, druhá věc je politické rozhodnutí. Praha se zachovala typicky politicky, když její zastupitelstvo brzy po povodni rozhodlo, že bude Prahu chránit proti pětisetleté vodě, to je na vodu, která tady byla. Na jedné straně moudré rozhodnutí, ochrana se bude zvyšovat, ale - která území mají poskytnout prostor pro rozlití vody? Bouřlivě se debatuje okolo Troje, Lahovic, Radotína, Stromovky. Zaplavovat? Chránit? a co obce pod Prahou? Už se ozývají hlasy, co vy Pražáci, sebe ochráníte a nám sem vodu pustíte! Nebo Vltavu a Labe ohrázujeme až do Hřenska a povodeň pošleme do Drážďan Němcům?

Podle mého názoru bude také nutná revize rozhodnutí vlády o tom, že všechny obce v České republice budou chráněny na padesátiletou vodu. To není možné, to je technický nesmysl. Myslím si, že v mém věku a v mém postavení bych měl mít právo se k tomu vyjádřit. Politická rozhodnutí, která jsou v dobré víře a ve snaze uklidnit veřejnost nesmyslná, musí být nutně vzata zpátky.

Co byste řekl závěrem?

Myslím, že situaci "české povodně" nejlépe vystihuje malý příběh, který se odehrál na letišti. Když se v srpnu 2002 sjížděli do Prahy záchranáři z různých zemí, vystoupil z letadla se skupinou Řeků šedovlasý pán, který doma něco katastrof zažil, a řekl novinářům: "Blahopřeji vám k tomu, že jste přežili biblickou potopu."

To jsou přesně slova, která vystihují, co se stalo a jak to bylo. Nemůžeme povodním zabránit, ale musíme jejich účinky rozumně eliminovat. Když jsem v tomto podniku začínal, přiznal jsem, že se ničeho nebojím tak jako povodně. Zkušení přátelé mi řekli: "S tím si nedělej starosti. Budeme do poslední chvíle bojovat a pak utečeme na kopec. " Tak to bylo a je. Nesmí při tom nikdo zahynout. A to se podařilo.

Zbývá poděkovat, pozdě, jak je v kraji zvykem, a možná také vzít na vědomí, že zlé věci se na tomto světě dějí stejně jako dobré, zaslouženě i nezaslouženě, v řádu, který člověk může jen do jisté míry ovlivnit. Ale nejsou často právě zlé věci, zlé chvíle, zlé události příležitostí k projevům nečekaného dobra v lidském soucítění, v nenápadném hrdinství, v náhlém prožitku pokory, neboť jsme byli znejistěni ve své jistotě, zasaženi ve své nedotknutelnosti, ohroženi ve své soběstačnosti? Tak možná voda i ve znamení povodně zůstává vodou křtu, totiž výzvou k novému životu a čistotě.

Sylva Daníčková