Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > červen  > obsah

Na prahu EU

Od referenda o vstupu naší republiky do Evropské unie nás dělí už jen dny, většina z nás se proto asi s trochou obav i s nadějí v duchu ptá: Co nám přinesou příští týdny, měsíce a roky - ať už hlasování dopadne jakkoli. Pokud definitivně učiníme onen rozhodující krok do EU, obstojíme? Jak se vyrovnáme s novými požadavky a úkoly? a co mohou na této cestě nabídnout čeští vědci? Akademický bulletin již několik měsíců mapuje názory našich předních odborníků a pokládá jim otázku: Co by si měla česká věda vzít s sebou do Evropské unie a co by naopak měla nechat před jejími branami?

Ing. Karel Jungwirth, DrSc., ředitel Fyzikálního ústavu AV ČR, upozorňuje:

Věda je už svou podstatou mezinárodní záležitostí, a proto nemůže existovat "česká věda", pokud tím nerozumíme českou vědeckou komunitu nebo obecněji podmínky pro pěstování vědy v českých zemích a výsledky této činnosti. Jako nedílná součást celkové národní kultury pak ovšem patří věda k těm složkám veřejného života, které jsou již de facto i de jure nejvíce do EU integrovány a u nichž naopak EU předpokládá maximální míru individuální podpory ze strany jednotlivých členských zemí i nadále. Na rozdíl od "3S-sloupů" (Soutěž, Spolupráce, Solidarita), na nichž stojí Evropská unie, se oblast integrovaného výzkumu v EU opírá jen o dva "S-pilíře" (Spolupráce & Soutěž). Solidarita je totiž ve výhradní kompetenci "Strukturálních fondů". Proto se o vybudování vlastní výzkumné infrastruktury musíme postarat především sami a je velká škoda, že to k oficiálnímu datu našeho vstupu do EU už zřejmě nelze stihnout.

Význam vybudování vlastní výzkumné infrastruktury vystoupil ještě více do popředí s přijetím myšlenky "Evropského výzkumného prostoru" ERA, jehož základní ideou je záměr koncentrace nadkritického množství lidského, finančního a přístrojového potenciálu kolem klíčových výzkumných infrastruktur s cílem dosažení maximální "evropské přidané hodnoty". To ale znamená, že náš výzkum a vývoj a vlastně celá naše ekonomika budou schopny obstát v tvrdé mezinárodní konkurenci jen za předpokladu, že zde bude existovat i odpovídající infrastrukturní zázemí.

Významným krokem správným směrem, který nám kolegové z mnoha asociovaných zemí právem závidí, byl vznik výzkumných center, zejména programu "LN" Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Tento program však prozatím končí v r. 2004, což ohrožuje trvalost již dosažených pozitivních změn. Do uzlíčku na cestu do EU bychom si tedy měli včas přibalit alespoň výzkumná centra. a před jejími branami toho, zdá se, už moc nechat nestihneme. Proto i potom budeme muset trvale a usilovně na sobě pracovat, a to zdaleka ne jen česká věda, ale celá česká společnost.

Co by si měla česká věda vzít s sebou do Evropské unie a co by naopak měla nechat před jejími branami podle profesora RNDr. Jiřího Hořejšího, DrSc., ředitele Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK?

Čeští vědci by si určitě měli zachovat flexibilitu a schopnost improvizace. Mám tím na mysli skutečnost, že např. mnozí naši experimentální fyzikové dokážou v rámci velkých mezinárodních týmů úspěšně suplovat i práci typicky inženýrskou; přitom díky hlubokému porozumění fyzikální podstatě řešeného problému nakonec vytvoří části experimentálních zařízení ve vyšší kvalitě, než by dokázal objednaný specializovaný technik. Stejná poznámka se týká i údržby a oprav experimentálních zařízení - v takových situacích je šikovnost a improvizační schopnost našich lidí často velmi důležitá. Sám jsem teoretik, ale zmíněné dovednosti svých kolegů, kteří dlouhodobě pracují na velkých experimentech ve fyzice elementárních částic, si cením.

Pokud jde o to, čeho bychom se měli spíše zbavit: Nechce se mi připomínat volání po větší výkonnosti o tom celkem oprávněně mluví mnozí a asi bych moc nového neřekl. Z méně nápadných negativních aspektů našeho akademického života bych se tedy zmínil o jedné drobnosti - spíše trochu komické - kterou bych nazval "přežívající titulománie". Pokusím se vysvětlit, co mám na mysli. Po roce 1989 se zdálo, že celkem rychle opustíme sovětský systém vědeckých hodností a přejdeme na standardní západní doktoráty typu PhD. Po různých peripetiích však teď máme systém, v němž jsou (resp. brzo budou) tři doktoráty - malý (typu RNDr.), střední (PhD.) a velký (připravovaný DSc.). Posledně jmenovaný se právě zavádí na základě usnesení Akademického sněmu a bude se týkat pouze AV ČR. Pokud jde o "malé doktoráty", ty se už nějaký čas neudělovaly a byly resuscitovány tuším v roce 1998. Celkově mi to připadá jako světová rarita. Řekl bych, že starý "velký doktorát" (DrSc.) měl určitý smysl v systému, kde existovala především hodnost CSc. Na místě dnešního PhD., nyní se mi ale naše schéma jeví poněkud iracionální. Před vstupem do EU bychom se snad měli zamyslet i nad těmito formálními detaily.

Jana Olivová