Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > květen  > obsah

Voda jako znamení aneb O povodních /2

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Povodeň 8/2002, jak je loňská velká voda odborníky pracovně nazývána, přišla, když ji už skoro nikdo nečekal. A předčila všechna očekávání. Smetla iluzi o bezpečnosti Prahy, chráněné Vltavskou kaskádou, usvědčila z lehkomyslnosti \"znalce\", kteří tvrdili, že nám přece velká voda nehrozí, to jen v okolních evropských zemích a na Moravě mají zkrátka smůlu. Také pravidelné ničivé povodně minulých staletí byly pro veřejnost, většinu městských zastupitelů a dokonce i pro některé vodohospodáře kapitolou z dějepisu. A tak zněly ojedinělé varovné připomínky na téma protipovodňových opatření jako hlas volajícího na poušti a Praha zůstávala se svými historickými poklady jediným velkým evropským městem položeným na březích řeky, které nemělo dostatečnou ochranu proti velké vodě.

Úplné bezvětří ale nebylo. Na matematicky vypočítaném modelu předvedla v roce 1996 firma DHI Hydroinform "varovnou hru na stoletou vodu", které přihlíželi vedle novinářů i zastupitelé pražských městských čtvrtí a správci Vltavy. Na obrazovce počítače mohli sledovat, co se bude dít, jestli velká voda do Prahy přece jen dorazí a přinese zkázu do bezpečí spokojených dní začínajícího jednadvacátého století. Mírou, z níž výpočty pro modelovou situaci vycházely, byly historické povodně. Počítač měl informace o dně toků naměřenými Povodím Vltavy a z map 1:500, z území přilehlých k Vltavě byly zkopírovány profily terénu. Tak bylo možno určit i ukázat, kudy a jak se bude voda rozlévat tam, kde jí nebudou stát v cestě žádné zábrany. Kromě výšky zátopy byly vypočteny i rychlosti proudění vody, důležité např. Z hlediska statiky budov nebo pro přípravu evakuačních plánů.

Povodňový model Prahy a jeho poselství měly vést k urychlenému schválení a provedení protipovodňových opatření v hlavním městě. Je to příběh, který dobře zná Ing. Viktor Hrnčíř z firmy DHI Hydroinform, a. s. Tato společnost působí v oboru vodního hospodářství a životního prostředí od roku 1990 a zpracovává s využitím moderních technologií a nejnovějších poznatků z oboru hydroinformatiky, hydraulik a hydrologie expertní studie zaměřené na vodohospodářskou problematiku. O úkolu, kterým bylo vytvoření Povodňového modelu Prahy, vypráví Ing. Viktor Hrnčíř se zřejmým zaujetím:

"Někteří se nechali ukolébat tím, že ačkoli v minulosti je u nás zmiňováno přes sto mimořádných záplav, ve dvacátém století žádné skutečně velké povodně nebyly. Poslední se odehrála v roce 1890, velkou vodu z roku 1954 pak pojaly šťastnou náhodou zcela prázdné Slapy. Z toho vznikl dojem, že Slapy v nejhorším případě Prahu zachrání. Nicméně v devadesátých letech přece jen nervozita přišla. Ing. Uher z Povodí Vltavy spolu s Ing. Beranem z Magistrátu hlavního města Prahy upozorňovali, že protipovodňová ochrana je nedostatečná. Málokdo je však bral dostatečně vážně. V roce 1994 šli tedy s kůží na trh a prosadili, že MHMP a Povodí Vltavy budou financovat tzv. matematický povodňový model Prahy. Jen shodou okolností byl odevzdán sedm dní před tím, než vypukly povodně na Moravě. Primátor Koukal tenkrát Moravanům radil, co příště udělat, aby byli na povodně připraveni jako Pražané.

Práci na modelu předcházely archivní rešerše, při nichž byly analyzovány zejména historické povodně. Na situaci záplav z roku 1890, 1954

a 1981 byl připraven model, provedeny simulace a v roce 1997 bylo dílo hotovo. Jak Povodí Vltavy, tak Magistrát měl v ruce materiál, který například ukazoval, že při průtoku 4000 m3/s bude zatopen Karlín, některé stanice metra a předpolí mostů. Tomu, co povodňový model naznačil, opět věřili jen někteří. Povodně jsou generační záležitost, kdo něco takového nezažil, ten prostě neuvěří. Šedesát let žiju u vody a nikdy to tu nebylo, říkalo se.

Naproti tomu starosta městské části Prahy 1 nechal vypracovat informační brožuru o možné povodni, která pak byla rozdávána obyvatelům Prahy 1 do jejich poštovních schránek. I některé jiné pražské čtvrti se možností povodně začaly zabývat, také po povodních na Moravě se zájem o protipovodňová opatření výrazně oživil. Zároveň ale vznikl názor, že povodně se dost vyřádily na Moravě a tím to je odbyto, už se nic nestane.

Zkušenost z Německa, hlavně z Kolína nad Rýnem, však signalizovala nebezpečí. Tam proběhly jedna za druhou tři povodně řádu stoleté vody. Ti, kdo se jimi zabývali a hledali východiska, našim vodohospodářům přiznali, že je první povodeň zcela zaskočila, při druhé už alespoň věděli, co je čeká, a teprve třetí zvládli. Bylo jasné, že tzv. stoletá voda není událostí, která se děje jednou za sto let, ale otázkou výše průtoku vody třeba vícekrát za sebou.

V roce 1998 se tedy i u nás dal do pohybu program, podle kterého se Praha měla před povodněmi chránit jako ostatní velkoměsta v Evropě, tedy na nejvyšší zaznamenanou a zdokumentovanou historickou povodeň. Praha byla rozdělena do sedmi etap, přičemž první etapa, Staré MěstoJosefov, byla už v srpnu 2002 hotova a zachránila Staré Město. Druhá etapa, Hergetova cihelna, je před dokončením dnes.

Při řešení protipovodňové ochrany bylo nutno hledat odpovědi na řadu vážných otázek, například, nebudou-li negativní dopady jinde, když se vybudují v některých místech ochranné valy a zdi. Na prověření této možnosti trval Ing. Beran. Co se stane, bude-li se město chránit po celé délce břehů? Hladina řeky se zvedne, když nebude možné, aby se rozlila. O kolik? na počítačovém modelu byly tedy vytvořeny virtuální hráze, jimiž byla chráněna celá Praha. Ukázalo se, že na Kampě by hladina v tomto případě stoupla maximálně o 5-10 cm, což je zanedbatelné. Negativní dopad by tedy nebyl.

Během jednání proběhl i boj o konečnou výšku protipovodňových zdí. Ing. Uher prosadil, aby byla protipovodňová ochrana postavena po celé délce městských břehů na úroveň nejvyšších kót hladin dosažených v průběhu simulace, při níž se zvažuje výhledové ohrazování celé Prahy (tedy minimální rozlivy - maximální vzdutí), a aby se k této hodnotě připočítalo 60 cm bezpečnostní rezervy navíc. A tak i když při povodni 8/2002 chybělo cca 10-15 cm k tomu, aby byla protipovodňová stěna chránící Staré Město a Josefov překonána, nakonec uspokojivě prošla zatěžkávací zkouškou "in natura", kdy odolala průtoku cca 5150-5300 m3/s. Přitom byla navrhována pro povodeň 1890 s kulminačním průtokem cca 4050 m3/s. Bylo to jednak tím, že vytržena z kontextu ostatních protipovodňových opatření etap 1 až 7 byla vlastně předimenzována, a jednak tím, že byla navržena s dostatečnou rezervou.

Povodeň 8/2002 předčila všechna očekávání, Prahou proteklo 5, 5 miliardy kubíků vody. Vltavská kaskáda by musela být úplně prázdná, aby to unesla, její objem je necelá miliarda kubíků.

A povodeň v roce 1890? Ta přinesla dvě miliardy kubíků vody, z toho jedna miliarda protekla mimo koryto řeky.

Už 4. září 2002 se uskutečnilo jednání svolané pražským Magistrátem, kde se mimo jiné jednalo i o aktualizaci povodňového modelu. Následně 17. prosince 2002 bylo přijato politicko-ekonomické rozhodnutí o ochraně Prahy na nejvyšší úroveň vody dosaženou při povodni 8/2002, plus 30-60 cm navíc. 27. ledna 2003 pak byly připraveny výsledky simulací, a to nejen jak záplava vypadala, ale zejména jak bude vypadat, když město bude chráněno podle navrženého programu sedmi etap.

Co se stane, přijde-li povodeň dřív, než bude protipovodňová ochrana vybudována? Nutno vzít v úvahu, že ochrana není nikdy absolutní a ani nebude. Povodeň z minula může být vždycky překonána, přičemž negativní důsledky ochrany mohou být horší, než kdyby se žádná ochrana nedělala.

Za druhé, navrhovaná řešení se týkají pouze povrchové vody, nikoli podzemní hydrauliky. Lze budovat i podzemní stěny, ale to je v Praze často neřešitelné. Například Kampa leží na skále, kam by bylo možno těsnící podzemní stěny zapustit, ale narušil by se tak přirozený režim podzemních vod: znemožnil by se normální podpovrchový odtok a z území, která bychom chtěli chránit, by se také mohl stát mokřad.

Konečně, protipovodňová opatření není možno dělat na stovkách kilometrů podél toků řek. To zkusili Němci, postavili hráze a vodu svých povodní poslali sousedům. Dnes už hráze bourají, kolem řeky nechávají volná záplavová území a chrání jen lokálně významné sídelní útvary s vysokou koncentrací obyvatelstva a průmyslu.

Závěrem? Je důležité přistoupit na to, že povodně byly a budou vždycky. Lze se bránit negativním důsledkům, ale nelze spoutat řeky. Naši velmi dávní předkové, jak dokazují archeologické nálezy, stavěli svá obydlí na návrších a pro vodu si k řekám chodili. Také všechny kostely a historická centra měst byly v minulosti situovány na vyvýšeninách. Teprve poslední dvě století přitáhla člověka k řekám a svedla ho k tomu, aby přímo na březích stavěl. Do té doby na řece bývaly jen mlýny a přívozy. Chceme-li k vodě, musíme respektovat její přírodní zákonitosti, tj. mimo jiné stavět tak, aby v případě povodně byly škody minimální nebo nejlépe žádné. "

Zbývá řada otázek. Bylo neštěstí, které se ztrátou domova dotklo mnoha lidí, výzvou, abychom přehodnotili svůj vztah k životnímu prostředí? Bylo náznakem rostoucí úcty k životu, protože nedošlo k žádné větší lidské tragédii, zatímco při povodni v závěru 19. století zahynuly desítky lidí? Konečně, může být v 21. století velká voda znamením času, připomínajícím, že voda ve své podobě symbolu znamená nejen očistu a posvěcování života, ale je i vykonavatelem nápravy tam, kde je životu znemožňováno, aby proudil, dýchal, spojoval bytí na světě se zdroji otcovskými i mateřskými, s nebem i se zemí, jimiž k nám život přichází?

Ještě jednou se k velké vodě vrátíme v příštím čísle Akademického bulletinu.

Sylva Daníčková