Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > duben  > obsah

Voda jako znamení aneb O povodních /1

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Když nás v neděli 18. srpna 2002 pustili konečně v poledne do ještě nedávno zaplaveného prostoru malostranské Kampy, bylo tam ticho. Bahno z ulic a náměstí bylo už odklizeno, jen šedý povlak po něm všude zůstal a rozlehlá prázdnota. Opuštěné domy ale stály bez života, bezbarvé přes svoje veselé fasády, jako by se ještě nevzpamatovaly z úleku. Okna mého bytu v přízemí byla zavřená, jako když jsem to tu narychlo opouštěla, vydržela nápor vody, i když špatně těsnila. Jen jedno, to první vedle domovních dveří, bylo dokořán, jak jsem viděla i na záběrech v televizi. Bylo to okno pro kolemjdoucí, vyzdobené květináči, kde se všemožným rostlinám dobře dařilo v žáru slunce, zapadajícího v létě za věžemi Svatovítského chrámu. Zdobil ho i svícínek, proutěný košíček z Provence a drobné keramické figurky. Teď bylo všechno pryč, smeteno a odneseno vodou. Okenní rám se rozevíral dvěma křídly jako uvítání, prázdný, ale čistý, umytý, a uprostřed té čistoty, na vybělené plošince, kde stávaly květináče, seděl malý beránek. Nikoli živý beránek, ovšemže ne, stará velikonoční keramika z někdejších hrnčířských trhů na Kampě, plastika beránka, na jehož zádech byla miska pro velikonoční vajíčka.

A přece! Uprostřed vší té špíny a neštěstí to byl v té chvíli Beránek pravý, znamení křesťanské velikonoční naděje, nového života, zachránění, které není z nás, ale které přichází darem.

Šla jsem dál a v domovní chodbě, kde voda dosáhla k horní hraně dveří mého bytu, jsem uviděla další pozdravení, maličkost, která nemohla vyvážit, co se stalo, a přece v té chvíli vyvolala radost, všechno ostatní zahánějící radost: zůstalo tu povodní nedotčeno velikonoční vajíčko, zavěšené na žluté stuze. Nechala jsem je tam všem pro radost přes léto. Voda se zastavila právě pod ním, ani kapka bahna je nepostříkala, proudění vody nerozmáčelo stuhu, zářící jako hvězda do setmělé chodby.

Vím, že stuha s vajíčkem povodeň v našem domě nezastavila, a mohla jsem se také vzápětí přesvědčit, že beránek v okně nezabránil tomu, aby se byt neproměnil ve spoušť, kde v bahně a kalužích špíny skončily mimo jiné všechny knihy rodinné knihovny a část rodinného archivu. A přece.

Ten beránek v okně zničeného domova a ta hvězda nade dveřmi ve tmě domovní chodby přemohly v první chvíli zmar a nicotu, které všude kolem panovaly, alespoň ve mně ji přemohly, a jsem si vlastně jista, že i bez těchto viditelných znamení všichni, kdo pomáhali po řadu následujících dní všude, kde bylo třeba pomoci, mlčky, bez oddechu a s nepostižitelným úsměvem - o tom beránkovi a o té hvězdě věděli. Měli je v sobě, možná bezděky, možná, že právě v těch dnech se s nimi poprvé setkali.

Proč se k tomu vracím, po měsících, v čase jarního tání? Abych zažehnala další příval? Abych omluvila lehkomyslnost, s níž jsem nechala záchranu svého domova na poslední chvíli? Abych hledala i jiné viníky? Snad. Ale mnohem víc chci porozumět tomu znamení, kterým je voda, zvláště velká voda: životodárný zdroj, proměněný v ničivý příval, nelítostně očistné Boží dopuštění, posvátný živel, z něhož si dnešní člověk udělal jako z mnoha jiných darů nebe a země sluhu, pohon svého mnohdy pochybného hospodaření.

Povodně tu od pradávna byly. Spíš mne zajímá, proč se s nimi nedokáže vyrovnat člověk třetího tisíciletí, schopný pronikat do hlubin vesmíru, klonovat buňky lidského těla, rozbíjet nejmenší částice hmoty, aby odkryl počátek všech věcí. Neboť povodně dnešní si s někdejšími v průběhu ani v důsledcích nezadají, i když se zdá, že ta poslední byla ze všech povodní v historii země opravdu největší.

Nahlédněme do studie Jak ovlivňovaly povodně na Vltavě rozvoj města v pražské kotlině, která je datována rokem 1990 a jejíž autor, doc. Ing. František Malý, CSc., byl asistentem Ústavu nádrží a využití vodní energie. Jeho text, z něhož budu citovat a který mi byl pramenem pro historickou zkratku záplav v povodí pražské kotliny, vyšel počátkem devadesátých let laskavostí Povodí Vltavy, a. s., v úpravě, která zachovala jeho záznam napsaný pečlivým, až umělecky jemným ručním písmem a dala mu tak zvláštní kouzlo, vypovídající o mimořádné povaze bytosti, která nám tuto studii jako svou poslední odbornou práci zanechala.

"V průběhu věků vytvářela Vltava se svými přítoky malebný reliéf krajiny tak, že se neustále zahlubovala, měnila trasu koryta, tvořila terasy a naplavovala písčiny, až vznikla charakteristická pražská kotlina se souběžnými ostrohy, vystřídanými úvaly a bočními kotlinami tak, jak ji známe dnes. Na této činnosti se podstatným dílem podílely povodně, respektive extrémní situace určované proměnlivostí průtoků.

Od pradávna bylo toto území místem, kde se zejména na březích Vltavy usazovaly lidské kmeny. Časté a zhoubné povodně neodradily obyvatelstvo, aby se znovu neusazovalo v těsném sousedství řeky. Členitý reliéf terénu a charakteristický tvar vltavského koryta a jeho přítoků zasahoval hluboce a výrazně do vnitřní skladby města. Určoval základní polohu veřejných prostranství a směry komunikací.

Na tomto mnohotvárném podkladu se rozvíjel po staletí bohatý a tvůrčí stavební vývoj města. Zpočátku rozhodovaly hospodářské zájmy. Umělecká hlediska a snahy budovat město jako urbanistický celek se počaly uplatňovat až od poloviny 16. století.

O povodních a jejich důsledcích nejen v Praze, ale i na jiných vodních tocích naší země, lze připomenout, že přicházely do roka několikrát za sebou. Ale jen o těch, které byly něčím pozoruhodné - charakteristické, uchovala naše historie paměť."

V nejstarších zprávách o velké vodě v Praze se objevuje název místa, které dodnes navštěvujeme: na Zábradlí. Hájkova kronika uchovala záznam o tom, že zde byl při povodni stržen most, a to hned dvakrát, v roce 795 - nejstarší zpráva o povodni v Praze - a znovu v roce 1008.

Následující přehled pražských povodní připomíná velký film na téma Praha pod vodou, který v rozmezí 9. -19. století, tedy tisíce let, vypráví o zápase řeky s lidmi a lidí s řekou v místech, kde byla uložena koruna českého království a kde vznikl posvátný střed dění, který sem čas přinesl a v lidských osudech dále přinášel, odnášel a znovu dával. Tak jsou příběhy povodní i zrcadlem dějin země, jsou výpovědí o lidských osudech a proměnách města i svědectvím o lidské vynalézavosti, liknavosti, vytrvalosti a též nepoučitelném "Ono to nějak dopadne…", typickém pro místního ducha.

V 11. století zaznamenává kronikář, že roku 935 dospěl pohřební průvod s tělem knížete Václava při jeho převozu ze Staré Boleslavi na Pražský hrad - bylo to 4. března - k vltavskému mostu, těžce poškozenému povodní. Průvodu se podařilo "zázrakem" most přejít, předpokládá se, že povodeň předcházela těsně před zmíněnou událostí. Mostem je míněna řetězová lávka, která spojovala podobně jako brody, přívozy a dřevěné mosty oba břehy řeky.

Zprávy o mostech zničených za povodní jsou pro nás vodítkem, byť ne zcela spolehlivým, chceme-li vědět, kde a v které době mosty na Vltavě byly. "Podle nejrůznějších zpráv a sdělení existovala v pražské kotlině dvě místa, kde mohly stát pravděpodobně první dřevěné mosty," čteme v textu Františka Malého. "Jedním z nich byla poloha mostu přibližně v ose budoucí pěší (řetězové, Rudolfovy) lávky pod dnešním Mánesovým mostem poblíž Domu umělců, most č. 1. Druhým místem - most č. 2 - byla poloha v blízkosti budoucího Karlova mostu, někdy se poloha předmostí při staroměstském břehu udává až v místech ulice na Zábradlí."

V dalších staletích se příběh povodní rozvíjí jako obraz čím dál tím pestřejší a jako událost čím dál tím častější. Ve 12. stejně jako ve 13. století je evidováno asi pět velkých povodní, které působily mimořádné škody. Přicházely pravidelně každým rokem zjara, provázeny odchodem ledů, a nejvíce jimi trpěl ostrov Štvanice, který měl ze všech pražských ostrovů relativně nejnižší polohu. Povodeň v roce 1159 strhla definitivně dřevěný most č. 1 u Rudolfovy lávky a město přikročilo k budování mostů kamenných, nejprve Juditina, později Karlova. Čteme, že obě tyto stavby ovlivňovaly nepříznivě povodňové situace na Vltavě. "Založení pilířů a rozměry mostních polí a pilířů způsobovaly, že se u mostů zachycovalo množství nejrůznějších připlavenin, ledové kry, utržené vory a loďky, splavené dřevo z ohrad zřizovaných soustavně v inundacích, splavené seno a obilí, odplavené zbytky chalup, nábytek, různé nářadí a předměty ze dřeva. Změť všeho, co voda přinesla, obvykle ucpala mostní otvory, připlavené kmeny, led aj. narážely proudem vody do pilířů, porušené zdivo se hroutilo a klenby mostu ztrácely oporu, zřítily se do vody a mosty se protrhly. Situace se zhoršovala v době jarních povodní při odchodu ledů - při tom veškerá opatření, aby se předcházelo a zabránilo odplavování vorů a dřeva z ohrad, byla po staletí neúčinná."

"Z nejstarších dob se nezachovaly žádné značky (fixy - vodorysy) na objektech v inundaci, ev. Na pobřežních skalách, které by ukazovaly do jaké výše hladina vody za povodně vystoupila. Jakýmsi prvním vodočtem v Praze byla plastika hlavy, zvaná Bradáč (domnělý stavitel Juditina mostu), umístěná patrně v původní poloze v poprsní zdi krajního oblouku Juditina mostu při staroměstském břehu. Jestliže vystoupla hladina vody k vousům Bradáče, docházelo k zátopě Starého Města, jestliže dosahovala k ústům Bradáče, muselo obyvatelstvo opouštět příbytky v ohrožených domech. V letech 1847-1848 byla plastika Bradáče přenesena a osazena ve stejné úrovni v nové staroměstské nábřežní zdi pod Karlovým mostem. Od 18. století se začaly objevovat značky na různých budovách a objektech, podle nichž se mohlo jen velmi přibližně usuzovat o charakteru povodní. Teprve v roce 1825, kdy byla zřízena městskou správou v Praze první vodočetná stanice při pravém břehu u Staroměstských mlýnů, bylo možné provozovat pravidelná a soustavná pozorování vodních stavů a podle nich pak počítat průtoky."

"V roce 1272 byla velká povodeň za vlády Přemysla Otakara II. (1253–1278). Při porovnání dosažené výše hladiny vody s polohou hlavy Bradáče vystoupila prý asi 10 loktů (6 metrů) nad normál, protrhla Juditin most ve střední části, zatopila velkou část Starého Města. Voda dosahovala až ke kostelům sv. Mikuláše a sv. Jiljí, všechny mlýny odplavila a zničila, mnoho lidí utonulo. Po povodni byl Juditin most opraven vynaložením velkých nákladů. Aby se lidé ochránili proti zátopám za povodní, začali zvyšovat pobřeží navážkami - do roku 1290 zvýšili tak úroveň terénu o 2 až 3 m. Mnoho domů, ale i některé kostely byly zčásti se strany ulice zasypány, z přízemních místností se staly sklepy."

Povodně s sebou přinášely, co kde vzaly, trhaly ale i říční břehy, odnášely malé ostrůvky a naopak vytvářely písčité nánosy v nižších částech břehů. Mimořádně velká povodeň v roce 1273, srovnávaná s velkou vodou z roku 1845, zaplavila kostel sv. Petra i areál sv. Anežky na Františku, na Poříčí odplavila asi 12 domů a v Karlíně zničila velké zásoby obilí, určené pro Otu Braniborského. O sedm let později mimořádně dlouhá povodeň, která trvala 20 dní, zničila mnoho domů, na ostrově Štvanici tenkrát zmizely rybářské domky a ostrov zůstal dlouho neobydlený.

A je tu příběh povodně za panování krále Jana Lucemburského: "Zima v letech 1341/42 byla mimořádně těžká. V Čechách napadlo mnoho sněhu, který zůstal ležet až do jara, řeky a potoky zamrzly "do dna". Počátkem února nastala velká rychlá obleva, provázená deštěm a teplým jižním větrem. Sníh rychle roztál, prudce stoupající voda v řekách uvolnila ledy a povodeň provázená odchodem ledů na Vltavě trhala, bořila, odnášela vše, co jí stálo v cestě: jezy, mlýny, chalupy, domy. Všechny jezy v Praze byly protrženy, mlýny zničeny a odplaveny. Před Juditiným mostem se vytvořila bariéra z ledových ker a připlaveného dřeva, mostní otvory se ucpaly a pilíře podemlely, až byl most na několika místech protržen: ze 24 pilířů se zachovalo jen 6. Tak došlo k úplné zkáze Juditina mostu, který pak už nebyl obnoven. Mezi obyvatelstvem nastal smutek, zkázu mostu přijalo jako národní pohromu."

Při povodni v roce 1359, po intenzivních deštích, se Vltava tak rozvodnila, že opět zatopila ulice Starého Města až ke kostelu sv. Mikuláše a ohrozila výstavbu Karlova mostu, zahájenou 9. července 1357. V roce 1481, jak zaznamenal kronikář Lupáč, povodeň zase nabíhala pozvolna, ale nakonec hladina vody vystoupila Bradáčovi téměř nad hlavu. Následovaly povodně v letech 1496, 1501, 1503, 1582, 1655.

Četné velké vody v letech 1712-1771 se ničím mimořádným nevyznačovaly, za to velká povodeň roku 1784 stála kronikáři za dlouhou zmínku. "Již od listopadu 1783 zamrzla Vltava. Kruté mrazy trvaly nepřetržitě čtyři měsíce a v prvé polovici února 1784 napadlo po celých Čechách mnoho sněhu. Dne 24. února nastala náhle obleva provázená intensivním deštěm a teplým větrem: sníh rychle tál, hladiny vody v řekách prudce stoupaly, 27. února se při zvýšené hladině rozlámala ledová celina a ledová pokrývka se začala uvolňovat. Tloušťka ledu dosahovala 1, 2 až 1, 3 m. K večeru téhož dne došlo ke kulminaci povodně, 5, 75 m nad normál. V noci na 28. února se ledy zvedly, nastal odchod ledů a během noci byla polovina města zatopena.

Vzdutá voda zaplavila Podskalí, Kampu a většinu ulic ve Starém Městě, pod vodou byly ulice Kaprova a Dlouhá i všechny vltavské ostrovy. Z Kampy se lidé zachraňovali tím, že lezli po žebřících na Karlův most, na Barvířském ostrově (Žofín) utonulo několik barvířů, Štvanice byla v celé ploše zpustošena, ze všech budov tam zůstala stát jen část hostince. Obyvatelé ostrova vylezli na střechy domů a na stromy, odkud je zachraňovaly čety na pramicích. V noci z 27. Na 28. února byla protržena většina pražských jezů. V šest hodin ráno mohutná ledová kra narazila do podemletého pilíře č. 6 Karlova mostu, kde byl postaven domek vojenské stráže. Část pilíře se strážnicí se po nárazu zřítila do vody, ze šesti strážných se zachránili dva vojáci, ostatní utonuli.

O den později v poledne byl vážně narušen pilíř č. 8, kde tehdy stála socha sv. Václava. V důsledku nárazů ledových ker a stromů do pilířů docházelo k otřesům po celém mostě, takže jeden z andělů sousoší spadl do vody.

Povodeň opadla až v polovici března. Hladina vody v korytě hluboce poklesla, takže voda tekla asi jen v 1/3 původní šířky koryta, pod Karlovým mostem se objevilo 12 pilířů bývalého Juditina mostu a v místech bývalého brodu u Štvanice mohli lidé přejít řeku téměř suchou nohou. Bezprostředně po povodni se začaly provádět opravy jezů a pro bezpečnost obyvatel žijících na Kampě byly zřízeny v roce 1784 mezi pilíři č. 11 a č. 12 při návodní straně mostu dva výstupy po točitých schodech z Kampy na most, které byly v roce 1844 nahrazeny širokým dvouramenným schodištěm."

O této povodni se tvrdilo, že byla do té doby jednou z největších, jaké na Vltavě probíhaly: voda sahala Bradáčovi až k pleši. Zachovaly se také fixy na zdi Křížovnického kláštera a na zdi domu na Ferdinandově nábřeží, které jsou asi o 30 cm výše než poloha maximální hladiny za další "slavné" povodně v roce 1845. Ta přišla po několika menších "velkých vodách" s jarním táním po dlouhé zimě a přinesla městu pohromu v podobě 114 zatopených ulic a 946 zatopených domů z celkového počtu 3106. Také na předměstích byla situace vážná. "V Karlíně byly následky povodně větší než ve vnitřním městě. Od úpatí Žižkova až k lomu nad Pelc Tyrolkou bylo koryto řeky jediným jezerem, ojedinělé ostrovy vyčnívající nad hladinou byly některé domy v Karlíně a Invalidovna. V důsledku zvýšené rychlosti vody byly zbořeny 4 domy, několik dalších muselo být vystěhováno. V Libni byly ostrovy Velký a Libeňský stejně jako rozsáhlá plocha Manin pod vodou, mnoho domů až po střechu zaplaveno. Povodeň zbořila 3 domy, několik zůstalo na spadnutí. V Holešovicích bylo ze 136 zaplaveno 130 domů, Stromovka působila jako velké jezero, z něhož vyčnívaly jen koruny stromů a střecha budovy druhé restaurace." Stejná pohroma stihla Podbabu a Troju. Při této povodni bylo zatopeno při pravém břehu řeky asi 306 ha plochy města, při levém asi 312 ha. Ze zatopených domů muselo být vystěhováno 1757 rodin, tomu odpovídalo asi 7500 osob.

Povodně minulosti byly jedním z několika znamení, která na konci dvacátého století velké vody ušetřeného nikdo nebral vážně. V Lidových novinách publikoval Tomáš Pudil v roce 1995 materiál o hrozbě povodní, v němž říká ředitel závodu Dolní Vltava Ing. Pavel Uher: "Z povodně mám strach, ovšem na druhé straně, pokud nějaká větší voda nepřijde, nikoho to nebude zajímat. Člověk je asi nepoučitelný. Řeší se kolaps pražské dopravy a prostředky na koncepční - přinejmenším stejně důležitou - ochranu Prahy před velkou vodou zůstávají mimo pozornost. Menší záplavu bych přivítal, jen se bojím, aby na nás nepřišla rovnou stoletá voda." v srpnu 2002 stoletá voda přišla. O varování, kterým nenasloucháme, o signálech, kterým nepřikládáme důležitost, o znameních, která pro nás nejsou dost výrazná, protože jsme ztratili cit pro nevypočitatelné, se pokusíme uvažovat v příštích dvou číslech Akademického bulletinu.

Sylva Daníčková