Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > duben  > obsah

Co zmohou a co nezmohou geny

Obrázek k článku Obrázek k článku 

Když odborníci oznámili, že byl rozluštěn lidský genom, u mnoha nemocných trpících dědičnými chorobami to vzbudilo naději, že snad už brzy jim lékaři budou moci chybné či poškozené geny vyměnit. Další se začali s velkými obavami ptát, jestli nenastane doba, kdy si budeme vytvářet děti s genetickou informací \"na přání\", tedy jestli bude možné určovat vzhled, IQ či další schopnosti a vlastnosti budoucího potomka. Nebo zda bude možné zásahem do genetické výbavy prodloužit život. Jsou tyto naděje i obavy oprávněné? Jakou roli vlastně geny hrají? Dostaneme s nimi už do vínku zapsán svůj osud - nebo máme šanci něco ovlivnit?

Na podobné otázky odpovídali novinářům na tiskové konferenci 26. 2. 2003 naši přední odborníci. Jak konstatoval prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc., ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR v Praze, přečtení lidského genomu sice představuje obrovský pokrok, ale je to teprve začátek. Současné znalosti už umožňují například prenatální diagnostiku některých dědičných chorob či daleko lepší identifikaci osob než dřív: člověka můžeme přesně identifikovat z jediné - třeba staré a zaschlé - kapičky krve. Zatím jsme však nedošli do stadia, kdy by bylo možné znalosti genomu využít například k tomu, že bychom pacientovi trpícímu nějakou dědičnou chorobou vyměnili poškozené nebo nefunkční geny a vyléčili ho. Situaci výrazně komplikuje mimo jiné fakt, že jen velmi málo vlastností i chorob souvisí pouze s jedním genem. Naopak - podle profesora Pačesa se stále více ukazuje důležitost souhry mezi geny. Každý jev je téměř vždy založen na součinnosti a souhře několika nebo dokonce mnoha genů. Odborníci hovoří o síti interakcí. a stále více se má za to, že právě v této souhře spočívá hlavní rozdíl mezi lidmi a ostatními živočichy, a to nejbližšími i vzdálenějšími příbuznými člověka. Lidé mají mnoho genů společných s kvasinkami, červy i myšmi, ale u člověka se nějakým způsobem dostala na vyšší úroveň souhra genů: zmiňovaná síť interakcí prostě funguje lépe.

Ovlivňovat na základě znalosti genomu vlastnosti člověka či jiných živočichů není snadné ani z dalšího důvodu, na který poukázal doc. Ing. Jaroslav Petr, DrSc., z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze 10-Uhříněvsi. Vlastnosti lidí i zvířat totiž neurčují jen geny, ale ve větší či menší míře působí i vlivy vnějšího prostředí. Některé vlastnosti sice mohou být podmíněny jedním genem a vnější podmínky na ně mají jen malý dopad: je to například krevní skupina nebo barva srsti. Ovšem současně existují i vlastnosti a stavy podmíněné pouze vlivy vnějšího prostředí, jako jsou například dovednosti nabyté výcvikem nebo odolnost vůči chorobě získaná očkováním.

A konečně máme také velmi složitě podmíněné vlastnosti, tzv. kvantitativní znaky. u nich hraje roli jak velké množství genů a jejich vzájemná souhra a interakce, tak vlivy vnějšího prostředí. Sem patří podle docenta Jaroslava Petra u zvířat například produkce mléka: Sebelépe geneticky vybavená kráva nebude dobře dojit, pokud ji zemědělec nezajistí dost potravy. Zemědělci se podle docenta Petra vždy snažili odhadnout, čeho lze dosáhnout vnějším prostředím a nakolik působí dědičnost, a těchto znalostí využívat při šlechtění zvířat. Dnes odborníci hledají v dědičné informaci místa ovlivňující právě zmiňované kvantitativní vlastnosti, a snaží se najít nejvhodnější varianty. Docent Jaroslav Petr ovšem upozorňuje, že to není a nebude snadné: Nenajdeme totiž nikdy jediný "gen mléko" nebo "gen vlna" apod., ale vždy bude hrát roli řada genů - a budou opět působit na pozadí jiných genů. Takže námi požadovaná příznivá vlastnost může být současně doprovázena geny, které se nám už hodí méně.

Doc. MUDr. Milan Macek, CSc., z Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. lékařské fakulty UK a fakultní nemocnice Motol zkoumá vztah mezi délkou života a genetickou dispozicí. Každý z nás má geneticky dáno jisté množství buněčných dělení a to určuje, jak dlouho budeme žít. v průběhu stárnutí se kromě jiného zhoršuje souhra mezi různými regulačními systémy. Cílem moderní medicíny je, aby degenerativní fáze před koncem života byla co nejkratší a aby naopak co nejdelší byla fáze aktivní, nedegenerativní. Proto má smysl poznávat geny, abychom zjistili, k čemu je kdo náchylný: Dotyčný tomu pak může přizpůsobit styl života. Vyměňovat geny, nahrazovat poškozené zdravými, zatím není možné. Nezodpovězených otázek týkajících se genových terapií je stále celá řada: nejde totiž jen o samo dodání chybějícího genu, ale je potřeba tento gen zasadit na správné místo mezi 40 tisíci ostatními. Právě proto, že existují už zmiňované vazby. a to je zatím problém. Současné znalosti genetiky nám však podle docenta Milana Macka mohou možná už během 5-10 let pomoci zjišťovat genetický profil každého člověka a respektovat při léčbě jeho genetickou individualitu. Budeme tak moci s větší či menší přesností určovat, jaká rizika každému jednotlivci hrozí, a zlepšovat preventivní péči.

Jana Olivová